O tureckou svobodu se obávejme stejně jako o tu naši, říkají organizátoři Měsíce autorského čtení

Do Brna a Ostravy na MAČ už si balí kufry jednatřicet nejlepších tureckých spisovatelů. Povídání o nich ale nelze začít jinak než nedělními tureckými prezidentskými volbami, v nichž opět zvítězil autokratický politik Recep Tayyip Erdoğan. Co znamená další Erdoganovo vítězství pro svobodu slova v Turecko, potažmo pro celou literaturu vznikající v Turecku?

Pavel Řehořík: Samozřejmě by se hodilo vytáhnout nějaký katastrofický scénář, ale věřím, že Turci mají svobodu rádi a že si ji nenechají vzít. Turci ve dvacátém století dokázali proměnit svoji zemi v moderní evropskou demokracii, tu se jim jistě nebude chtít opouštět. Výsledek voleb je někde kolem 52 procent pro Erdogana, ale to nejsou ta samá čísla, jaká má třeba Putin. Turecká společnost je nepochybně rozdělena, ale vlastně podobně jako ta naše. Měli bychom se tedy obávat o tureckou svobodu stejně jako o tu naši.

Petr Minařík: Nás hodně zajímá i ten evropský pohled, tak proto jsme se letos rozhodli pozvat právě turecké autorky a autory. Může to znít lehce provokativně, ale nechali jsme Turecko několik desetiletí čekat v předpokoji Evropské unie, čímž jsme možná Erdogana v dnešní podobě pomáhali tvořit. Pro nás Středoevropany je to zvlášť zajímavé. Nebýt roku 1989 a našeho rychlého přijetí do západní rodiny, tak by dnes bylo Turecko členem unie, ale to jsou samozřejmě kdyby. Podstatné je, a o tom jsem přesvědčený, že se v Turecku stejně jako na Ukrajině bojuje o jednu civilizaci, o tu evropskou a západní. Tady stojí za to připomenout si citát zakladatele moderního Turecka M. K. Atatürka: „Je mnoho kultur, ale jedna civilizace – ta západní.“

Dobře, nebudu malovat čerta na zeď a raději si sáhnu do svědomí, co dělám pro to, abychom se popasovali s „českými Erdogany“. A položím pár možná hloupých otázek, na které ve vztahu k Turecku pořád myslím, neboť dle mého něco symbolizují. Když se řekne Turecko, vybaví se mi například turecká káva. Pamatuji, že když táta objednával v hospodě turka, myslel jsem na hrdiny knihy Karla Maye Divokým Kurdistánem. Jak to máte vy?

Petr Minařík: Mám rád turka a piju i pravou tureckou kávu. Nemá tu navoněnost jako ty naše elegantní kávičky. Doufám, že jednou budou v hipsterských kavárnách servírovat jenom turka, pravou zalévanou kávu.

Pavel Řehořík: Kávu skoro nepiju, vždycky mě nějakým zvláštním způsobem roztřese. Možná ten třas právě souvisí se sedlinou na dně hrnku, o které se říká, že zrcadlí náš osud.

A co asociace spojené s tureckým medem?

Pavel Řehořík: Jako dítě jsem si myslel, že kus tureckého medu z poutě je kousek turecké země. Líbila se mi ta struktura a samozřejmě mi med chutnal. A když o tom přemýšlí, tak si to myslím dodnes, že turecký med je kus turecké půdy.

Petr Minařík: Zubař, bolest.

A „turecka hospodarka“, jak se říká na Ostravsku?

Petr Minařík: Turecké hospodářství, no to se přiznám, že je pro mě španělská vesnice.

Na hradech a zámcích nás jako děti strašili tureckými šavlemi a tureckými válkami. Ty války jsou obsahem i mnoha lidových písní, máte některou z nich rádi? I tohle je důležitá turecká stopa na Moravě.

Pavel Řehořík: Ty turecké stopy jsou vidět i v některých obličejích nás Moravanů.

Petr Minařík: A z Francouze na Turečka, tam mě spadne má hlavička…

A když spadne, bude dole, budou po ní šlapat koně…

Petr Minařík: Podkověnky budou klapat, modré oči budou plakat…

Tak jsme si zazpívali, dal bych si víno. Loni jste hostili gruzínské literáty, letos Turky. Pořád jsme tedy u Černého moře a v tamních vinohradech. Víno a moře, to asi nebude důvod, proč jste letos pozvali spisovatele z Istanbulu, Ankary, Smyrny, Bursy a z dalších milionových měst či z jiných částí Turecka?

Pavel Řehořík: Souvisí to i s hraniční situací. Nejen, že se miliony lidí snaží dostat do Evropy, což se dá pochopit, ale také miliony lidí se snaží dostat z Evropy, přesněji z Evropské unie, to už se pochopit příliš nedá. Turecko je hranice, most, za ním i před ním je vše jiné, proto nás zajímá.

Petr Minařík: Černé moře v tom roli nehraje. Trošku už jsem v našem rozhovoru naznačil. Patří se dodat, že Turecko je obrovská evropská kultura, o které toho mnoho nevíme.

Nevíme skoro nic. Vraťme se k Erdoganovi. Když potlačil vojenský puč, nechal načas zadržet i některé literáty, kteří vystoupí v Ostravě. Bylo těžké s nimi navázat kontakt, brání jim nějak režim vyjet do zahraničí? Anebo se třeba sami obávají odjet z Turecka, že jim třeba nebude umožněn návrat domů? O tom všem se u nás zase skoro nic neví.

Pavel Řehořík: Ještě uvidíme. Kontakt s autory probíhal normálně, ale samozřejmě se může stát, že někdo nepřiletí, protože mu to úřady zatrhnou. Obvyklá praxe prý je, že se to dotyčný dozví až na letišti, že mu řeknou: „Hele, ty už nikam nepoletíš.“

Petr Minařík: Ale samozřejmě si to ani trošku nepřejeme, těšíme se na všechny autory. Na ty exilové, z takzvané šedé zóny, na protirežimní i na ty, kteří volili Erdogana.

Jak jste zmínili, na festivalu vystoupí i turečtí spisovatelé žijící v emigraci, ve Francii či Německu. Z důvodů už výše uvedených asi nebylo lehké zařadit do jednoho festivalu emigranty a spisovatele žijící v Turecku. Jak se to podařilo?

Petr Minařík: Nebylo to tak složité, ale je pravdou, že se autoři ptali na své kolegy častěji, než je tomu zvykem u jiných zemí.

Pavel Řehořík: Chtěli vědět, s kým budou na jednom plakátu. Když viděli náš seznam, většinou ho pochválili, což náš těší.

Ostravská část festivalu začíná čtením prozaika, básníka, režiséra, hudebníka a skladatele, který se jmenuje Tuna Kiremitçi. Fascinuje mě, že napsal desítky románů a vydal spoustu desek, ale kdo o něm kdy u nás slyšel? Tyhle pocity budou mít asi diváci každý den, možná i trochu trapnosti v srdci, že o těch autorech nic nevědí. V tom poznání je ale asi hlavní cíl festivalu? 

Pavel Řehořík: Ano. Jeden polský autor nám říkal, že ho ještě nikdy nepozvali na festival, když v té zemi neměl vydanou knihu, že tomu vlastně nerozumí. Ale to je náš princip. Nejsme tu na podporu prodeje knih, podporu polygrafického průmyslu. Nám jde o literaturu, tu chceme představit městu i světu.

Petr Minařík: A platí, co platilo v minulých ročnících. Kdo se překoná a přijde aspoň dvacetkrát do Staré arény na čtení tureckých autorů, získá přehled o turecké literatuře a Turecku obecně, že se klidně bude moci vydávat za znalce. Na české poměry jistě.

Na koho z tureckých spisovatelů byste ještě upozornili?

Pavel Řehořík: Možná bych si dovolil upozornit na konkurenční médium. V Respektu právě vyšla velká pětačtyřicetistránková příloha s texty tureckých autorů. Tuším, že to bude pro čtenáře trošku objektivnější vodítko než naše tipy, které jsou beztak podmíněné neliterárními okolnostmi. Třeba tím, na koho jsme dlouho čekali u Bosporu, když jsme s autory točili videoupoutávky, kdo nám nabídnul k čaji sušenku a tak dále.

Česká čtení začínají v Ostravě literární harendou Koks, prach a oheň. Proč ten netradiční úvod, kterého se zúčastní asi pětadvacet básníků a prozaiků, když jindy jsou večery zasvěceny vždy jednomu z autorů?

Pavel Řehořík: Smysl je jediný. Chceme, aby akce začala v duchu Ostrava sobě. Festival má ve všech městech mnoho společného, kupříkladu právě hostující linii. Ale zároveň je každé město jiné atmosférou, místem. Ostrava je velmi specifická, literatura je tu jakýsi jeden nepřehledný, přesto výrazný trs. Taky proto obdobným večerem nezačínáme jen v Ostravě, abychom se vlichotili, ale Ostrava otevírá i MAČ v Brně.

Petr Minařík: A taky to má trošku smysl pro nás. Jsme z Brna, v Ostravě festival pořádáme už devátý rok, a tak se chceme potkat s ostravskými autory, přáteli, a to je ideální zvládnout v jednom večeru, protože jinak je červenec třeskutě našlapaný povinnostmi. Od Lvova přes Wroclaw a Košice až po Brno, kde všude se festival koná.

Vaše tipy na další autory, které by neměl diváky zmeškat v české části festivalu?

Petr Minařík: Třeba Arnošt Goldflam, Vít Kremlička, Jana Orlová, Petr Čichoň…

Pavel Řehořík: Alena Mornštajnová, David Zábranský…

Festival se přesunul z klubu Les do Staré arény a v Ostravě se o tomto přesunu vyprávějí celé báje, včetně různých konspiračních smyšlenek. Proč se MAČ přesunul do Staré arény?     

Petr Minařík: Není to vlastně přesun, je to návrat. Ve Staré aréně startoval MAČ poprvé v roce 2010. Pak to nějaký čas nebylo možné, tak jsme byli v exilu v Lese, předtím v klubu Atlantik. Teď se vracíme do Staré arény jako domů.

Pavel Řehořík: Ale Les se pochopitelně osvědčil v mnoha ohledech a určitě tam bude mít řada čtení svoji „dotočnou“. Les je fenomén, který by stál za film. Myslím, že v Česku neexistuje podobně důležité místo, které by bylo tak formotvorné pro kulturu města. Les vám z Brna závidíme.

*

Program ostravské části festivalu ZDE

Literáti z Ostravy a z Ostravska vystupující 2. července 2018 ve 20.30 hodin v pořadu Koks, prach a oheň 3: Vít Adamus, David Bátor, Martin Dytko, Jakub Černý, Mirek Černý, Yvetta Ellerová, Vladimír Jaromír Horák, František Hruška, Mirek Chudej, Dan Jedlička, Lukáš Kleberc, Monika Kubicová, Radovan Jursa, Milan Krupa, Filip Klega, Tomáš Koudela, Petr Ligocki, Jiří Macháček, Petr Pěnkava, Roman Polách, Marek Pražák, Petr Szyroki, Kristýna Svidroňová, Irena Šťastná, Radek Touš, Petr Vrchlabský, Jonáš Vrchovský, Ladislav Vrchovský a další. Hudební doprovod na bicí nástroje Jiří Geršl. Součástí večera bude křest nejnovějšího čísla časopisu Protimluv.