Baletní galavečer v ostravském NDM nabídl tradici i současnost na jednom jevišti

Ale toto vše k baletním gala patří, důležitá je zde hlavně přítomnost špičkových umělců, představení nových choreografických koncepcí a především vzájemně sdílené nadšení pro tanec jako takový.

Obě části Gala zahájil domácí soubor a dále se v průběhu večera pochlubil ukázkami ze stávajícího repertoáru, konkrétně z představení All That Jazz, Rock and Blues a z nově připravovaného klasického díla Don Quijote. Kromě skupinových scén, kde předvedl své přednosti sbor baletu, vyzdvihněme dvě párová vystoupení, a to duet z O Balcão de Amor Itzika Galiliho v podání Shino Sakurado a Stéphana Pietragally, který dle ohlasů ostravské publikum zbožňuje, a v baletním světě až notoricky známé pas de deux Basila a Kitri (z baletu Don Quijote v choreografii Michala Štípy).

Roli Basila tančil Sergio Méndez Romero, jako Kitri se představila Sawa Shiratsuki. Toto pas de deux včetně sólových variací bylo v jejich podání spíše techničtější než výrazově oslnivé a temperamentní, každopádně nelze nezdůraznit skvělý výkon Sawy Shiratsuki, která svůj part předvedla naprosto bravurně a s lehkostí, včetně náročných piruet a výdrží, se kterými občas bojují i světové baletní hvězdy.

První sólisté Baletu ND v Praze – Alina Nanu a Michal Štípa. (Foto: M. Popelář)

Klasický repertoár obohatili také sólisté Baletu Národního divadla Alina Nanu a Michal Štípa – jejich pas de deux z baletu Louskáček – Vánoční příběh Youri Vámose bylo ztělesněním přesných a esteticky dokonalých linií, s důrazem na muzikálnost a technickou vytříbenost.

Do světa romantického baletu, plného éterických gest a zasněných pohledů, přenesli diváky sólisté jihokorejského Universal Ballet Evelina Godunova a Jevgenij Khissamutdinov s pas de deux z baletu Giselle – od prvních okamžiků s sebou přinesli auru světových tanečníků a naprostou samozřejmost i v náročných pasážích. Godunova se doslova vznášela a občas jakoby skutečně visela ve vzduchu a ani se nedotýkala země, stejně jako duše zrazených nevěst z romantických příběhů 19. století.

Evelina Godunova a Jevgenij Khissamutdinov. (Foto: Martin Popelář)

Ale jak již bylo řečeno, prostor dostaly také práce současných autorů, kteří se nebojí experimentovat, kombinovat nekombinovatelné a stavět před tanečníky skutečné pohybové výzvy. Jedním z takových autorů je i Francouz Julien Lestel, který tvoří pro svůj vlastní soubor. Ochutnávky z jeho dvou choreografií (Transmission s úžasnou hudbou Maxe Richtera a Rachmaninov inspirovaný skladbami klavírního velikána) ilustrovaly Lestelův choreografický styl – neustále plynoucí, vlnící se pohyb, žádné ostré linie, vláčnost, inspirace přírodou a pružností tanečníkova těla, dynamika připomínající pohyby moře. Nelze se však ubránit pocitu, že nejde o příliš originální rukopis, přece jen v dnešní době lze takovýto pohybový princip sledovat u řady choreografů, záchrannou ruku však v obou ukázkách podala působivá hudba.

Giacomo Altovino z Ballett Dortmund. (Foto: Martin Popelář)

Úryvky z děl mezinárodních tvůrců Maura Bigonzettiho, Xin Peng Wanga a Edwarga Cluga přivezli tanečníci Ballett Dortmund Ida Anneli Kallanvaara a Giacomo Altovino, kteří tak museli svižně přizpůsobit svá těla daných choreografickým nárokům – od Clugova futuricky laděného duetu Hora, s kyliánovským nádechem, přes rockové sólo With a Little Help from My Friends (Wang), které však jaksi uvízlo v choreografické minulosti, až po Bigonzettiho balet Alice, kde tanečníci v rozpustilém duetu připomínali pohádkové lesní tvory.

Neoklasickou eleganci zachovali opět sólisté z Universal Ballet Korea a také umělci z německých souborů z Drážďan a Berlína – svým pojetím se vymykal duet Cello Nacha Duata, který skloubil barokní hudbu a současný tanec. Tanečník-hudebník v barokním kostýmu, celou dobu sedící na stoličce, „rozehrává“ tělo tanečnice, které ožívá za tónů Bachova Preludia ze Suity č. 1 pro violoncello. Občas se ono tělo poddávalo záměrům hudebníka, občas se bránilo – stejně jako opravdový hudební nástroj.

Z choreografie Cello (Marina Kanno a Dmitrij Semjonov). Foto: M. Popelář

Českou tvorbu zastoupil pražský soubor DekkaDancers, který tvoří tanečníci Baletu Národního divadla. Ti se ve svém volném čase věnují i autorské tvorbě a výsledek jsme mohli zhlédnout právě na ostravském Gala. Duet Štěpána Pechara První sníh sice nepřekvapil originalitou, ale bylo v něm možné vidět zajímavou práci se světelným designem. Choreografie Petite Corde pak byla karikaturou na slavné dílo Jiřího Kyliána Petite Mort, kde místo původně použitých kordů tanečníci různě manipulovali – a třeba říci, že velmi zručně – se skleničkami, lahvemi vína a muletami po vzoru toreadorů. Dalo se tušit od začátku, že Petite Corde si hraje s velkou nadsázkou, když se ale projel jevištěm Štěpán Pechar na kolečkových bruslích, bylo jasné, že je to více než jen nadsázka – přesto však stále s respektem k Mistru Kyliánovi.

Ze závěrečné děkovačky. (Foto: M. Popelář)

Důkazem, že ostravské publikum umí ocenit kvalitu, byl závěrečný potlesk ve stoje. Aplaudovalo opravdu celé divadlo, troufám si tedy říci, že Balet Gala splnilo svůj účel – obohatit taneční znalce a zároveň potěšit oko nezasvěceného diváka.

Psáno z představení konaného 28. února 2018 v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.