Protimluv je v pubertě. Šéfredaktor Jiří Macháček oslavil šestnáctiny časopisu říznou šestnáctkou

Nejdůležitějším účastníkem oslav byl ovšem padesátilitrový sud šestnáctistupňového piva. To byla výzva pro diváky i pro přítomné básníky, jejichž verše pluly sálem, aniž by je poetové museli vyslovovat nahlas. Tam, kde teče tak silné pivo, se básně zhmotňují samy.

Začínalo se v šest večer. Básník Radovan Jursa: „Bude šest, / kočka si naposled olízne tlapku / a já jdu spát, / tuto noc už nikdo neumře.“ A končilo se nad ránem. Básník Ondřej Hložek: „V hloubce utopený večer. / Láska vystřízlivěla, má chuť se pod obraz zpít.“ A pilo se i za nedávno zemřelé básníky, Jaroslava Žilu zastupovala vdova Jana: „Jaký je to pocit / jít bezdechou nocí / k domu své milé, / srdcem bušit na dveře.“

Básník Ondřej Hložek. (Foto: I. Mottýl)

Šestnáct let vycházející Protimluv je mezi ostravskými kulturními periodiky historickým vítězem, neboť třeba literární časopis Poesie přežil jen tři roky (1931-33), kulturní měsíčník Červený květ vycházel třináct let (1956–1969), Kulturní měsíčník sedm let (1983-1990), Modrý květ dva roky (1994-95) a revue Landek vydrželi jeho tvůrci vydávat pouhé čtyři roky (1994-1998). A občasná konkurence, která se zrodí v současnosti, rovněž záhy hyne či živoří v hodně neperiodickém rytmu, což je příklad kulturních listů Posed či Nereální 5.

Jiří Macháček je šťastná povaha, která dokáže se zvláštní lehkostí překonávat obvyklé redakční bitvy na život a na smrt. „No nevím, jestli je to dobrá povaha,“ přemítal sice na šestnáctinách s půllitrem šestnáctky v ruce, určitě je to ale o jeho empatii. Kulturní či literární časopisy často zničí emoční bouře v redakční radě, jinde zase vydavatel naseká nezaplatitelné dluhy, někdy také šéfredaktor praští s prací, protože vyhoří. A tomu všemu se Macháček dokáže vyhýbat už celých šestnáct let.

Petr Pazdera Payne. (Foto: Ivan Mottýl)

Samotný program oslav patřil hlavně pražskému spisovateli Petru Pazderu Paynovi, který přečetl několik povídek a jemuž nakladatelství Protimluv letos vydá knihu. Payne patřil v osmdesátých letech k nejužšímu jádru českého disentu, takže během popíjení tmavé šestnáctky došlo i na jeho vzpomínku na jednu z nejzásadnějších událostí 17. listopadu 1989:

„V pátek sedmnáctého jsem byl na Albertově i na Národní třídě a v sobotu osmnáctého jsem se náhodou dozvěděl, že Mirka Litomiská, kterou jsem znal z evangelických kruhů, ví o někom, kdo se stal svědkem zabití demonstranta. Sehnal jsem Litomiskou a ta mi vyprávěla, že krátce po zásahu potkala na Národní zraněnou Drahomíru Dražskou, pomohla jí do nemocnice k ošetření a znovu s ní mluvila v sobotu dopoledne. Dražská opakovala, že viděla na zemi ubitého kamaráda, a už uváděla i jeho jméno a další údaje: Martin Šmíd, student druhého ročníku Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Spolu s Litomiskou jsme pak ve večerních hodinách přivedli Dražskou k mému bratru Janovi do Mikovcovy ulice kousek od Pavláku a tam jsem zaznamenal její svědectví na diktafon.“

Tolik Paynovo svědectví o sametovém listopadu, aktuálně se spisovatel zaobírá především porušováním lidských práv v Číně, dost ho také trápí i domácí prohřešky, které už někdy staví na hlavu i výsledky revoluce z roku 1989. V Domě umění Payne přečetl i působivou povídku, kterou zasadil do února 1945. Tehdejší spojenecké bombardování Prahy vykreslil v zubařské ordinaci, v níž náhle zazněly poplašné sirény. A tohle adrenalinové drama protkal zlomky z evangelií, neboť je i protestantským kazatelem, ačkoli v tuto chvíli bez farnosti.

Výtvarník Michal Machat. (Foto: Ivan Mottýl)

Výtvarník Michal Machat ze Železného Brodu v Domě umění uspořádal malou výstavu. Kdo ji nestihl, neboť trvala pouhý den, může si prohlédnout obrazovou přílohu posledního čísla revue Protimluv, v níž najde patnáct reprodukcí Machatových děl. A také rozhovor s umělcem, v němž mimo jiné zazní: „Resetoval jsem sám sebe. Odvrhl jsem počítač, internet, vlezl jsem zpátky na stromy.“

Noční dojezd oslav šestnáctých narozenin Protimluvu měl podobnou atmosféru. V hospodách Hobit či Les se opravdu lezlo zpátky na stromy, zatímco nad jejich koruny stoupaly verše. Radovan Jursa: „Vykopali studánku i s kořeny.“ Ondřej Hložek: „V puklých kostech včerejšího dne.“ Jaroslav Žila: „Ale my cítili, že po této noci, / může přijít akorát podzim.“

Tak zase za rok. Na sedmnáctých narozeninách Protimluvu poteče sedmnáctistupňový pivní mok. A co teprve takové pětadvacetiny?