Kouzelná flétna v podání studentů Fakulty umění Ostravské univerzity zahrála všemi barvami

Jak na Mozarta? A speciálně na jeho poslední operu, vrstevnaté dílo, plné symbolů, metafor, ale i třeskutého lidového humoru, jadrnosti a překrásných hudebních charakteristik postav a děje? Operu, která mísí téměř lidové popěvky s artistními koloraturami a mluvenou prózou? Své by o tom mohli vyprávět autoři inscenací posledních let, z nichž často nebyli chytří ani diváci, ani hudební kritika a dokonce možná ani sám režisér.

Ostravská inscenace si vypůjčila scénu, kostýmy i režisérku z Katowic, obsazení rolí však obstarali převážně studenti z Fakulty umění a několik hostů. Také orchestr byl složen především ze studentů. A jak to celé dopadlo?

Sopranistka Eliška Münsterová před záchranou třemi génii. (Foto: Simona Saeverud)

Scénografie Karoliny Widery diváka přivádí do světa fantasy a sci-fi. Tomu odpovídají kostýmy a kulisy, které se inspirovaly filmovou poetikou ságy Star Wars a nekonečného seriálu Star Trek. Kostýmy skutečně evokují onen Babylon národů a sociálního postavení, přitom nepůsobí nijak roztříštěně. Kontrastní barvy, které vystihují povahové a charakterové vlastnosti mají představitelé kladných a záporných rolí.

Scéna je simplifikovaná a razantně stojí v kontrastu k výtvarně a choreograficky pompézním produkcím velkých divadel poslední doby. V souladu s futuristickým transferem děje ji zdobí vysoké štíhlé linie kulis, jakýsi zdeformovaný pozůstatek stromu a chýše – vězení a podobně. Polská režisérka v podstatě naplnila dějovou linii původní předlohy, samozřejmě, že některé motivy si upravila po svém. Tak například hada, s nímž v úvodu zápasí Tamino, nahradil jakýsi ještěr, složený ze tří dílů, z nichž každý obsluhovala vevnitř ukrytá postava. Tady se režisérka nevyhnula určité nelogičnosti: místo, aby se souboj odehrál tváří v tvář hrůzné masce netvora, nechala zápasit Tamina s jeho chabě se zmítajícím ocasem.

Úvodní scéna po souboji Tomasze Dziwisze s netvorem. (Foto: Simona Saeverud)

Režisérka se nebála ani inovací a hry s kouzelnými atributy obou hrdinů. Papageno například dostal místo zámku na ústa lepicí pásku, zvonkohru zase nahradila Rubikova kostka, kterou lišácky využil. Tamino na svou cestu za domnělým osvobozením Paminy obdržel bílou flétnu jako symbol cti a mravnosti. Tři dámy sloužící Královně noci připomínaly bojovné Amazonky, tři géniové v kostýmech vojáků Impéria zase mechanickými pohyby slavného protokolárního robota C-3PO.

Monostratos, trýznící tajně Paminu, budil odpor rudým bičem, naopak kněz a obyvatelé chrámu moudrosti Sarastra, vyvolávali možná až trochu příliš nabubřelou ideu o své jedinečnosti. Narace Widery se přidržela dějové linie. Přitom se vyhnula nánosům filozofie, spekulací o tajném spolku zednářů a pojala příběh jako cestu za světlem, hledáním lásky a hodnot ve světě, kterému nikdo příliš nerozumí. Jak blízké dnešní skutečnosti.

V obou inscenacích zazněly zajímavé výkony. Až na výjimky zaujaly buď pěveckou, nebo naopak hereckou složkou. Právě vyváženost samozřejmě mladí studenti dramatického umění hledají a podobná představení jim dávají šanci ji rozvíjet a tříbit. Poměrně vyrovnané byly trojice dam (P. Smoľaková, K. Popová, A. Schwarzová, O. Nikiforová, D. Škrabalová, V. Andrašková), stejně tak i trojice géniů, kterou studentky (I. Hudačinová, L. Kurková, A. Juřenová, E. Geislová, B. Ulehlová, T. Hryha) ztvárnily zejména pohybově velmi dovedně. Pěvecky se snažily o přirozenost, neforzírovaly zbytečně a šly po hudební komunikaci. Zajímavý a přesvědčivý byl oktávový duet dvou ozbrojenců (Jiří Siuda a Pavel Divín), který provází drsná Mozartova hudba, znící s věšteckou zlověstností.

Sopranistka Anna Wolak v roli Paminy. Za ní Královna noci Helena Kalambová. (Foto: Simona Saeverud)

Vysněnou družku Papagena Papagenu ztvárnila sympaticky Terezie Gilligová, s o vlásek lepším pěveckým výsledkem napodruhé Ivana Ambrúsová. Pamina Elišky Münsterové zazpívala báječně, její árie byly subtilně dynamicky prokreslené, nenabíhala si na obtížné tóny silou, ale dokázala se ponořit do intence osamělé ženy, toužící po lásce. Münsterová podala psychologicky velmi přesvědčivý výkon, který její alternace v podobě Anny Wolak poněkud postrádala.

Nejtěžší pěveckou úlohu nesla pochopitelně na bedrech Královna noci. V první premiéře ji ztvárnila rakouská sopranistka Nikola Proksch, jež zazpívala kultovní koloraturní árii Žár pekel sálá ve mně s přesvědčivostí, která se někdy neslyší ani v renomovaných operních domech. Helena Kalambová po technické stránce měla v téže roli menší problémy, zato se jí povedlo postavu herecky vyjádřit s menším afektem.

Monostratos Filipa Kasztury a Josefa Šabaky byl v obou případech problematickou postavou. Není vůbec jednoduché nalézt adekvátní shodu v partu a úlisné povaze. Kaszturovi se dařilo více pěvecky, Šabaka naopak přesvědčil výborným pohybem a psychologicky výstižnou hereckou ilustrací zhrzeného člověka, který však byl ke zlu přinucen osamělostí a původem.

Z inscenace Kouzelné flétny. (Foto: Simona Saeverud)

Sarastro Erika Ondruše bohužel nebylo možné slyšet, protože onemocněl. Úloha tak připadla dvakrát Martinu Blaževičovi, který prokázal plně svůj talent. Jeho bas se usazuje, samozřejmě, že nízké tóny postupně dozrají do okrouhlosti, ale podstatné je, že Blaževič představil velmi koncentrovaný výkon, kterému se dalo po všech stránkách uvěřit. Je pochopitelné, že pokud bude kráčet cestou rozumu a píle, kterou demonstroval ve své postavě, můžeme od něj očekávat výborné výsledky. Podobně prokreslenou postavu bohužel nevytvořil Tamino Tomasze Dziwisze, který jako jediný prezentoval mluvené pasáže polsky (jediným Polákem v představení však nebyl). To sice přineslo všeobecné veselí a humorný prvek, nicméně to nezastřelo poněkud prkenný herecký projev, který tenorista nahradil dobrým přednesem.

Místo nejčestnější tentokrát náleží Tomáši Kurovi. Jeho Papageno je totiž postavou, na kterou si téměř určitě vzpomenou všichni diváci Domu kultury i za takových deset let. Kura je rozený komediální a pohybový talent, navíc obdařený hlasovou barvou prvorepublikových zpěváků a komiků. Dokáže svůj vokál všelijak deformovat, ohýbat a karikovat podle aktuálního textu. Svého Papagena Kura doslova roztančil a po celém jevišti ho bylo plno. Proti středě, kdy se mu pětice šestnáctinových not, jež hrál na Panovu flétnu, příliš nedařila, ve čtvrtek si to pohlídal a ukázal progres. Současně roli obohatil i osobním vkladem: jeho výroky typu „nepleťte se do mých rodinných záležitostí“ apod. byly jednoduše odzbrojující. Perfektně se také vypořádal s chybkou, když se mu povedlo nechtěně zopakovat předchozí text, využil toho obratně k dalšímu bonmotu. Kura vytvořil v Papagenovi nikoli prosťáčka, ale člověka, který si umí užít radostí života.

Nad Paminou stojí Filip Kasztura. (Foto: Simona Saeverud)

Hudební nastudování připravil dirigent Paolo Gatto s velkou pečlivostí. Supervizi nad mladými instrumentalisty a pěvci měli Michal Bárta, Dušan Foltýn a Alena Mazgajová a nutno říci, že orchestr zahrál zejména ve středu perfektně a ustál by hravě srovnání s některými vlažnými výkony profesionálů kamenných divadel. Gattův Mozart šel na ruku pojetí pěveckých partů, za nímž stála Eva Dřízgová-Jirušová. Byl to Mozart odlehčený, ušlechtilý a místy až étericky vznosný a barokně jemný. Ta tam byla robustnost a přehnaná dramatičnost. Hráči podali skvělé výkony, z nichž se sluší vyzdvihnout znamenitě hrající flétnu, ale i další dechové nástroje a smyčce. Po stránce tempového rozvržení se Gatto držel zpátky a tempa byla vesměs pomalejší, ale dobře věděl, co činí a vyhnul se tak problémům s přesností a souhrou, kterých bylo na studentské představení zanedbatelně málo.

Za největší přidanou hodnotu ostravské inscenace lze považovat nesmírně cennou zkušenost, kterou všichni, kteří v Kouzelné flétně účinkovali, získali. Někdo zjistil, že je třeba zapracovat na intonaci a smysluplném vedení frází, u jiného vyšlo najevo, že má problém se souvislým členěním řeči v prozaickém textu a se správnou kvantitou samohlásek. Nadšení, energie a zápal, které mladí studenti předvedli, bylo nakažlivé a sympatické. Tady už nešlo o jednu notu pod pultem či jazykem, ale o to, že hravý duch skladatele z této inscenace čišel uvěřitelněji, než z drahých, výtvarně přebujelých produkcí velkých divadel. Ostravskému obsazení se podařil malý krůček s potenciálně velkým dopadem na jejich budoucí kariéru na prknech, která znamenají svět. Tak to má být.