Kdo se chce v divadle především pobavit, zasmát se a odpočinout si, nechť jde na hru Šťastni ve třech

Nejtěžším úkolem všech inscenátorů komedií napsaných před několika staletími je na základě takto starých textů pobavit i dnešní publikum. Pokud však dramaturgové a režiséři těchto inscenací zohledňují, že člověk jako takový se v průběhu věků příliš nezměnil, že lidské slabosti a nešvary jsou doslova věčné a stále se opakující, a tento pohled promítnou do své inscenační praxe, pak daný úkol z jedné poloviny zvládli. Tou druhou polovinou, která musí být naplněna, jsou výborní herci. Oba požadavky ostravská inscenace splňuje.

Francouzské frašky, mezi jejichž autory patří Labiche k nejzručnějším, mají většinou velmi prostinký děj, nejde v nich o nějaké hluboké myšlenky a rozhodně jim nesluší moralizování. Jednoduše a prostě zesměšňují lidskou hloupost, neomalenost, s charakteristickou francouzskou laskavostí se dívají na erotický život, sexualitu, zamilovanost i lásku, berou si na paškál touhu po penězích, lakotu, a ve výčtu motivů bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Příběh komedie Šťastni ve třech se točí kolem přihlouplého manžela Alfonse Marjavela, kterému byla nevěrná již nežijící předchozí manželka Melanie, a je mu nevěrná i manželka současná, Hermance. Jenže on díky své prostomyslnosti a zaslepenosti nic nevidí. Ba naopak, Hermancina milence Ernesta považuje za svého nejbližšího přítele. Mileneckých trojúhelníků je však v komedii více, Ernest svedl i manželku nového sluhy Marjavelových Lisbetu. Další dějovou linií je snaha Ernestova strýce Jobelina provdat svoji neteř Albertinu, samozřejmě komu jinému než Ernestovi. Nechybí tu ani služka Petunie, která všechno vidí a dokáže to, co ví, proměnit v nástroj zajišťující jí živobytí.

Z inscenace Šťastni ve třech. (Foto: Radovan Šťastný)

Janusz Klimsza již v minulosti prokázal řemeslnou režijní schopnost vystihnout žánr a přesně jej naplnit patřičně vystavěnými situacemi se zaměřením zejména na stavbu situačních i slovních gagů. Důkazem zvládnutí nároků, které inscenování frašek klade na režiséra, je časté pobavení v hledišti, občas, v případě této inscenace několikrát, i v podobě hlasitých výbuchů smíchu. Nakolik toto vychází z Klimszova režijního vedení herců a v jaké míře se zde projevuje herecký vklad představitelů jednotlivých postav, to se poznat nedá, nicméně výsledek je zřejmý: komedie Šťastni ve třech pobaví i náročného diváka.

Jsou zde sice pasáže, kdy by škrty v textu nebyly na škodu, první část před přestávkou se místy i poněkud vleče, ale na celkovém dojmu se to příliš negativně nepodepisuje. David Bazika vystavěl scénu, na které je v první části salon v bytě Marjavelových a ve druhé části jejich zahrada. Kostýmy Marcely Lysáčkové jsou dobové, zdůrazňující ženskost a erotičnost ženských postav a napomáhající charakterizaci postav mužských.

Hudba Nikose Engonidise je vytvořena v duchu melodiky obvyklé pro žánr. Nechybí ani citace kankánu v tanečním obraze před oponou ve chvíli, kdy je třeba provést přestavbu scény. V programu není zmínka o choreografii, nicméně taneční výkon protagonistů této scénky v čele s Ladou Bělaškovou zasluhuje uznání.

Z inscenace Šťastni ve třech. (Foto: R. Šťastný)

Lada Bělašková hraje postavu Hermance. V jejím podání je to smyslná a sebestředná žena, která manželskou nudu zahání mileneckým vztahem. Jejího manžela Alfonse Marjavela ztělesnil Vladimír Polák.  Herec opět nabízí, jak je mu zvykem, komické pohybové kreace, jeho Alfons je zaslepený tupec, který si opravdu nezaslouží nic jiného než parohy.

Ernesta hraje Robert Finta. V první fázi svých výstupů oslňuje akrobatickými schopnostmi, k nimž postupně přidává důkazy schopnosti komediálního herectví. Ernest je v tomto podání mladík užívající si života a využívající všeho, co život nabízí. Ernestův strýc Jobelin v podání Petra Housky je další milenec na scéně, nicméně milenec již zesnulé Melanie, předchozí manželky Alfonse. Omyl, ve kterém milostný dopis napsaný Hermance a adresovaný Ernestovi pokládá za dopis určený jemu, je zdrojem několika komických situací.

Petra Lorencová vybavila svoji Albertinu vekou mírou prostoduchosti a touhy po vdavkách. Její výkon nejvíce ze všech odkazuje na jeden z rysů Labichových frašek, ve kterých postavy představují spíše jakési loutky. Její odchod do zahrady ve scéně s ohlášením zásnub s Ernestem je přímo metodickou ukázkou této historické podoby herectví z doby před dvěma sty lety. Zároveň skvěle funguje v inscenaci.

Z inscenace Šťastni ve třech. (Foto: Radovan Šťastný)

Výborný výkon odevzdávají David Viktora v roli alsaského sluhy Krampacha i jeho manželku Lisbetu hrající Izabela Firlová. Oba představitelé ukazují polohu, ve které je ostravské publikum ještě nevidělo. Viktorovy pohybové i slovní kreace probouzejí salvy smíchu v hledišti, Firlová výborně hraje Lisbetinu koketnost.

Miroslava Georgievová v roli Petunie nemá mnoho prostoru pro projevení svých hereckých kvalit, nicméně v krátkém výstupu na začátku hry herečka ukazuje velmi dobrou schopnost mluvního projevu i komediálního herectví v celku.

Komedie Šťastni ve třech na scéně Divadla Antonína Dvořáka je lehkou, vkusnou a vtipnou zábavou, naplňující účel, s jakým se podobné tituly v sezónní dramaturgii objevují. Pro diváka, který jde do divadla za odpočinkem, relaxací a s cílem se zasmát, je návštěva tohoto představení dobrou volbou.