Obyčejný život představuje krajní divadelní experiment o tom, že svět je jen slepá ulička, ze které není úniku

Nový titul se kvůli již probíhající rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona hraje na alternativní scéně Divadla loutek, nicméně mnohem lépe by se vyjímal ve Zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, kam by dobře dramaturgicky zapadl i mezi podobně laděné analytické inscenace o současné společenské problematice jedinců vybočujících z korektního obrazu světa.

Přitom vše začíná tak nevině. Režisér Josef Kačmarčík, který si je dobře vědom, že má před sebou autora, který nepíše o příjemných věcech, ponoří diváka do experimentální lázně až po uši. Na scéně Mariany Kuchařové připomínající obývací pokoj propojený s pracovnou a kuchyňským koutem v anonymním 2+1 jsou po celou dobu tři herci. Ani na okamžik se od ní neodpoutají, hodinu a půl bez přestávky spolu vedou dialog, který ale ve výsledku vytváří polyfonní monolog nad jedinou modelovou situaci, ve které jsou postavy pacienty i svými lékaři. „Chtěli jsme přece vyprávět obyčejný příběh“, říkají si v přesně vymezených odstupech, jako by se podobali oné obehrané gramofonové desce. Pokaždé sice začínají jinak, výsledek ale vždy směřuje k patologické dekonstrukci.

Tady jednoduše není úniku. Zajatcem je především divák, který přichází do hlediště v okamžiku, kdy už se v podstatě hraje a on se postupně smiřuje s tím, že má před sebou modelovou analýzu vlastního stavu. Trojlístek, který bychom mohli pojmenovat jako Tlusťoch a dva hubeňouři, spolu neustále komunikuje, ale bezvýsledně.

Jiří Sedláček a Petra Lorencová. (Foto: Radovan Šťastný)

Před scénou, která v kukátkovém modelu připomíná vitrínu nebo instalaci zboží za ohrazením v obchodním domě, je cedulka s nápisem Obyčejný život. Na vrchu scény pak celou dobu ční různě manipulovaný nápis Přátelé. Jako bychom byli v muzeálním panoptiku s nápisem: Pohleďte, takto se žilo ve 21. století. Zdánlivě poklidná scéna funguje ale jen po dobu, než se publikum v Divadle loutek usadí, pak začíná ona hodinu a půl trvající masáž. Nenápadně a soustavně. Od fádních okamžiků až po krajní meze.

Nikdo sice nikoho nevraždí, ale pere se špinavé prádlo, přiznávají se vnitřní nepokoje, životní zklamání, rodinné krize, problematika vychování dětí, dokonce občas zazní hrozba terorismu nebo rasové nesnášenlivosti, nad vším ale vyčnívá paranoia, motiv sledování. Všudypřítomná existence jakéhosi supermoderního Velkého bratra, který už není vně, ale v nás uvnitř, v naší mysli. Nelze se ho zbavit a protagonisté modelové hry o paranoiách 21. století tohoto takzvaného „Intrastasi“ nacházejí v samotném publiku. Třeba v botách, které vidí v první řadě, a v neexistujících kamerách, o jejichž přítomnosti jsou ale nezvratně přesvědčeni. Tady není východisko a mohli bychom konstatovat, že dnešní Obyčejný život je vlastně pro silné povahy.

David Janošek v inscenaci Obyčejný život. (Foto: Radovan Šťastný)

Christian Lollike nikoho nešetří, ani jedlíky, ani anorektiky, všichni jsme vyšinutí a utonutí ve své nemohoucnosti nahlédnout za okraj pomyslné hrací plochy. Vhodné je možná punkové heslo Nikdo to tady nepřežije, ale v Kačmarčíkově verzi se nejde přes mrtvoly, všechno se odehrává v mezích tichého šílenství, ve kterém občas probublá nečekaný inscenační zvrat. Jde o perný maraton hereckých emocí vyhrocený až do sebezpytného striptýzu tělesné duševnosti.

Zdánlivý paradox má své opodstatnění a teror slova, které se na diváka chrlí, je až nesnesitelný. Kdo koho vlastně pronásleduje, nebo jen následuje? Situace nás, nebo my svou situaci? Celková past se uzavírá nekončícím šílenstvím, kde se obyčejný obývák pomocí herecké akce mění v nemocniční léčebnu, odkud můžeme uniknout jen otevřeným oknem.

Z inscenace Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole. (Foto: R. Šťastný)

Obyčejný život je ve své tělesnosti hereckým portrétem a koncertem Jiřího Sedláčka, Petry Lorencové a Davida Janoška. Uplatnění kostýmů i prostorově funkční scény Mariany Kuchařové je těžko co vytknout, včetně jejího rozehrání v režii Josefa Kačmarčíka tak, že se ve zdánlivě fádním prostoru neustále něco děje. Věci jsou odněkud někam vytahovány nebo přesouvány, nahrazovány, zaměňovány, odkrývány nebo naopak ukrývány. Paranoia civilizační choroby 21. století zůstává v tomto ohledu podporována standardními moderními médii, mobily, počítači, které jsou synchronizovány do nejmenšího detailu třeba se surrealistickými bonmoty Jiřího Sedláčka. Napětí stoupá díky ostentativní zášti k živočišnosti Petry Lorencové nebo naopak se bizarně rozsvěcuje díky rozjařené bezprostřednosti Davida Janoška.

Petra Lorencová. (Foto: Radovan Šťastný)

To nic nemění na tom, že divák před režijní i hereckou ekvilibristikou může upadnout do vlastní nemohoucnosti, když se vlastně hraje o něm a bez nějakého dalšího východiska. Analýza je neúprosná, svět je v rozkladu, ale kudy ven? Vyskočit oknem? Anebo jenom prostě odejít a nepřistoupit na pravidla tohoto divadlem nastaveného zrcadla?

O něco podobného ve filmovém prostoru usiluje například dílo Lollikeova krajana Larse von Triera anebo sofistikovaný modelový filmový horor Kostka, kde tým protagonistů posouvá celý děj jen v stavebnicovém kruhu, bez možnosti úniku. Vize svobody se pokaždé jen mění v další část klece. Účinek je jasný – ukázat, že za zdí se nachází něco dalšího, ale jenom divák si musí umět odpovědět, co to ve skutečnosti je. Hráči samotní příliš nenapoví. O to větší to ale může být dobrodružství.