Režisérka Dana Dinková před premiérou v Opavě: Cikánský baron má v sobě politicko-etnický rozměr

Mnozí operní režiséři se na žánr operety dívají přezíravě. Jak jste na tom ve vztahu k operetě vy?

Těžko říci. Opereta nemá v sobě hlubší myšlenky a prostor pro filozofování. Já operetu vnímám jako žánr, který je hlavně o zábavě, tanci a pohybu. Obsahuje komiku, má komediální rozměr. Na operetu si divák chodí do divadla hlavně oddechnout a relaxovat. Opereta si vyžaduje choreografa, který umí ovládnou prostor. Tím, že jsou tam velké sborové věci a velká finále, což ostatně máme i my v připravovaném Cikánském baronovi, neměly by tyto scény být statické. Já sama pak přistupuji k operetě hlavně z pohybového stanoviska, a to obvykle bývá také nejnáročnější.

Možná si laicky myslím, že rozdíl mezi operou a operetou je v četnosti činoherních scén či situací. V takovém Lazebníkovi sevillském, což je vrcholná komická opera, jsou sice také činoherní prvky, ale stejně jako v jiných komických operách je jich přece jen méně než v operetách.

Neměl by být rozdíl v četnosti činoherních akcí. V opeře jsou činoherní dialogy nahrazovány recitativy. Nanejvýš se může občas použít v opeře mluvené slovo, tzv. parlando. To všechno jde samozřejmě ruku v ruce s hudbou. V operetě jde o činoherní herectví a o pěvecký a taneční projev. Já mám sama velmi ráda komické opery. Tady v Opavě jsem dělala Nápoj lásky, zkušenost mám i s Donem Pasqualem. Obdivuji Donizettiho za to, jakým způsobem uměl hudebně zpracovat typické italské slovní hříčky. Sama jsem osm let žila v Itálii. Je mi velmi blízký italský naturel i jejich humor. A Donizetti ukazuje, že i recitativy se dají propojit s italským temperamentem.

Zmínila jste Donizettiho, a tím mi nabízíte další srovnání. Není komická opera z hlediska nároku na pěvecké umění přece jen náročnější než opereta?

Samozřejmě, že je. Ale o Cikánském baronovi se právě říká, že má z hlediska pěvecké náročnosti velmi blízko k opeře. Stejná slova padají na adresu Veselé vdovy. Snaha skladatelů operet vždy byla o tom, aby se jejich díla hudební a pěveckou náročností blížila opeře.

Co tedy má Cikánský baron společného s operou jako žánrem?

No právě tu pěveckou náročnost a velké finálové scény. A jejich obsah vyprávěný skrze hudbu.

Cikánského barona režírujete poprvé v životě?

Ano.

A o čem hlavně bude ve vašem režijním pojetí?

V prvé řadě o zábavě. Ale ne o nějaké plytké. Tato opereta má v sobě politicko-etnickou linku. Té politické jsem se svým způsobem vyhnula. To je vlastně už dávná historie. Reálie z doby, kdy Strauss toto dílo tvořil, a problematika Rakousko-Uherska už dnešního diváka moc nezajímají. Spíše ke všemu přistupuji z lidského hlediska a z možnosti nastavit zrcadlo dnešnímu člověku. Ta etnická linka, nebo lépe řečeno etnické pozadí, na kterém se velmi dobře vykreslují mezilidské vztahy, mne zajímá nejvíce. Taktéž lidské a rasové předsudky.

Na ty jsem právě myslel, když jste před chvílí zmínila politikum, které v Cikánském baronovi cítíte. Domníval jsem se, že máte na mysli dnešní vztah většinové společnosti k Romům…

Ano, ale nejde mi jen o to. V Ústí nad Labem jsem před lety realizovala jednu věc s názvem Cikánské kořeny(í).  Tam řeším etnickou otázku. Teď jsem se nechtěla zabývat vztahy mezi romským a neromským obyvatelstvem, ani vztahem k migrantům. Ale chtěla jsem snad podráždit, nebo tak trochu provokovat (Dana Dinková použila v této chvíli slovenský výraz poštekliť, který nemá jednoznačný český ekvivalent, pozn, aut.). Stejně jako v minulosti byly ve společnosti morální a rasové předsudky, tak panují i dnes. V textu třeba slyšíme Carnera říkat: Za všechno může tady ta cikánka! Nebo je tam postava Kolomana, který se dostal k Barinkayovým pozemkům a majetku de facto podvodem. I dnes zloděj často kříčí: Chyťte zloděje! Přiznávám, jde tam částečně i o konflikt mezi Romy a ostatním obyvatelstvem. Aby si to divák uvědomil, máme odpovídající barevné řešení. Vlastně černobílé. Dědina na jevišti je v bílém. Ale jde o černobílý svět, který se nakonec propojí.

Kostýmy budou historizující?

Ne úplně, ale vycházejí z dobových prvků, a folklorní oděvy jsou nadčasové.

Vy jste profesí herečka, tanečnice, taneční choreografka a režisérka. Co z těchto vašich dovedností nejvíce promítáte do opavského Cikánského barona?

Už jsem to říkala, hlavně otázku pohybu. Takže vstupuji nejvíce do režie z pohledu choreografa.

A co práce s hercem? Často se setkávám s kritikou na stranu operetních herců, která se dotýká jejich hereckého činoherního projevu. Vyčítá se jim nedostatek přirozenosti.

Je to vždy individuální. Existují zpěváci, kteří mají absolutně skvělý činoherní projev. Ale já to chápu. Víte, ono je velmi snadné zkritizovat operetního umělce, ale on musí umět zároveň zpívat náročné party, na které nestačí obyčejný civilní zpěv známý z pop music, musí zvládnout techniku zpěvu, musí umět tančit a k tomu by měl být výborným činohercem. To je nesmírně náročná profese. Velmi důležitý je výběr představitelů jednotlivých rolí. Je třeba obsazovat podle charakterů a vhodných typů. Je opravdu velmi těžké dosáhnout toho ideálu, že operní pěvec či představitel operetní role je skvělý i v hereckém projevu – tak by to chtěl každý režisér a každý zpěvák. Někdy to někomu vyjde lépe a někdy hůře.

Poslední otázka nesouvisí přímo s vaší prací na Cikánském baronovi. Jste slovenská choreografka a režisérka, pracující v České republice. Vnímáte nějaký rozdíl mezi slovenským a naším publikem?

Toto je moje třetí inscenace v České republice, z toho druhá v Opavě. Nemám tedy ještě příliš mnoho zkušeností. Co ale obdivuji na českém publiku, tak to je jeho vztah k divadlu. Kolik titulů vy odehrajete za sezónu a co všechno dokážete prodat i v menších městech, to je obdivuhodné. Možná fungujete dokonce ve skromnějších ekonomických podmínkách, ale umíte z nich vytěžit tolik pro divadlo! Mluvím teď hlavně o kultuře publika. Zdá se mi, že v České republice chodí do divadel i více dětí. Rozhodně jsem tady viděla mnohem více plných hledišť než u nás na Slovensku.