Ester je konečně celá. Epilog, který vyšel jako příloha revue Protimluv, knihu Marka Piętoně smysluplně uzavírá

Marek Piętoň je z rodu těch autorů, kteří ostentativně dávají najevo, že jejich svět je neodmyslitelně a úzce propojen s konkrétním místem, že toto místo formuje nejen dějové zápletky a témata, ale především se nezaměnitelným způsobem podílí na mechanismu a principu prožívání světa.

Takové vymezení se sice v některých literárních kruzích pokládá za omezené, hraničící až s jakousi provincionálností, pro mě je ale velmi dobrým východiskem pro to, jak definovat svět – ne z pozice euročlověka, který sdílí jakousi podivnou polévku skorohodnot, za které se nebojuje, které nemají svou vůni, ani tvar, ale které jsou jaksi samozřejmě výrazem určité intelektuální nadřazenosti.

Piętoň ohledává svět zcela jinak – pokouší se uvidět konkrétního člověka v konkrétní situaci. Možná, že pro někoho je to málo definitivní, pro mě takový pokus představuje jednu z podstatných hodnot ostravské literatury jako takové – připomeneme-li si dílo Jana Balabána, vezmeme-li do úvahy dramata Tomáše Vůjtka nebo třeba verše Petra Hrušky, společné bude právě toto – nikoliv hledání pravd, ale snaha dobrat se člověka, ať už je jakýkoliv, veliký ve své lidskosti i trapný ve své zuřivosti. Podobným směrem míří i Marek Piętoň.

Jeho příběh se zakládá na dvou věcech – na jedné straně je to snaha a schopnost evokovat atmosféru odcházející staré Ostravy. V tomto bodě jsou, myslím, nejlepší partie obou svazků. Marek Piętoň zde vystupuje jako skutečný spisovatel – osoba, která je uhranutá místem, atmosférou a vůní chvíle a lidského těla. Hlavní hrdinka Knihy Ester je Židovka, a není potřeba to sáhodlouze vysvětlovat, když se tato skutečnost dá skrýt do jejího prožívání světa. Roste tak před námi jak dávná Ostrava, tak i reálná, existující mezilidská hranice daná náboženským zaškatulkováním, ještě zdůrazněná dobou Vánoc:

„Potemnělou ulicí pozvolna rozžínali plynaři dlouhými tyčemi. Plamínky lamp se odrážely od výkladních skříní a ve vzduchu byla cítit atmosféra slavnostního večera. Prosincový soumrak, pokrytý jinovatkou a popraškem sněhu, ujížděl lidem pod nohama tam, kde se tvořila malá zrcadélka ledu. Od úst mi stoupal mrazivý dech zasněženého zbytku dne. Teplo domova mě nepřitahovalo. Choulila jsem se v přehozu na svém nároží a říkala si, o co všechno jsem ošizená.“ V těchto místech je autor silný, přesný a odzbrojující. Tady vidím velkou tvůrčí sílu a dovednost.

Ta ovšem, bohužel, končí ve chvíli, kdy je autorovi toto všecko jaksi málo, kdy má potřebu do miniaturní kresby přidat ještě cosi závažného, v tomto případě velké dějiny – Kniha Ester začne drhnout v momentě, kdy se kolem hlavní hrdinky projdou dokolečka opakované, dávno už ničím nešokující dějiny – samozřejmě, že se naše hrdinka musí potkat s Němcem, samozřejmě, že tento musí být nácek a později skončit jako válečný veterán. Co by to bylo za prózu z Ostravy, kdyby se tu neobjevil Adolf Eichmann? A málo záleží na tom, že právě už zmiňovaný Vůjtek mu věnoval vynikající dramatický kus. Proč je proboha toto všechno nutné?

Naštěstí i v této vážné a těžké dějové lince, která má na můj vkus neuvěřitelně těžkou zadnici, se objevují místa vykoupení – jako třeba postava magické a tajemné Magdalény, která se k Ester, v té době už zkušené prodavačce vlastního těla, přimkne nejen se svou něžnou ženskou láskou, ale především silným osobním příběhem – takovýmto způsobem Piętoňovým dějinám věřím. Ne generalizace, ale konkrétní příběh týrané a znásilňované dívky, která netouží po ničem jiném než po kousku obyčejného spolubytí.

A celá druhá polovina novely se pak veze na jakýchsi rozpacích – na jedné straně tu vybuchují gejzíry krásných obrazů a vhledů do světa a města, na straně druhé je to celé spojené velmi vachrlatou a násilnou konstrukcí – nemám nic proti vizím posmrtného života, ale musí v nich fungovat pohádkové principy jako třeba trojka? Musí Ester po své smrti vystoupit z těla a u „Stromu života“ mít tři otázky, ve kterých se nám dopoví příběh jejího otce, jinak nesmírně silné a životné postavy, i příběh jejího německého milence a tak dál?

Tady prostě po mém soudu autorovi, ale i redaktorovi, kterým je Oskar Mainx, ujela ruka. Ale abych byl spravedlivý: editorská práce jinak svazku nesmírně prospěla a je velice cítit: kromě této výhrady, dané spíše celkovým rozvržením prózy, pokud jde o styl a soudržnost vět, je tato novela opravdovým čtenářským zážitkem.

Sečteno a podtrženo: Kniha Ester je jako kuchařka – pokud si v ní člověk najde svá zamilovaná jídla, dostane se mu nebývalé rozkoše, jako jsou popisy zapomínané a odcházející Ostravy a figurek z předměstí. Pokud se ale podívá na moučníky, zjistí, že jsou nemastné, neslané, obyčejné a vlastně povrchně povšechné, a to je velká škoda.  Zkrátka, příběhu by slušelo méně ambicí: velké dějiny k nám přece mohou promlouvat skrze každodennost, a ne přes velkolepé historické konstrukce.

To doplněk novely, který vyšel teprve nyní jako příloha Protimluvu, mě uhranul. Právě proto, že nemá touhu a potřebu komentovat hned celý svět, ale zůstává v jakési terapeutické rovině popisu, vyvstanou naplno autorovy výhody: přesný záznam místa, krajiny, atmosféry, jako například při popisu setkání s budoucí milenkou/partnerkou, kdy se – ó, jak tomu zaostření rozumím, a jak je živé – celý pohled, celá kniha koncentruje do vrcholku ženského ramena, na němž se sráží pot a horký vzduch v podobě malých krystalků soli.

To jsou místa, která si člověk zapamatuje: „Útlá žena ke mně seděla zády, na něž dopadaly kroutící se prameny tmavých vlasů, a na nahých ramenou se po odpařeném potu leskly krystalky soli. Byly malé, až neznatelné, ale já je tam viděl, protože jí barvily ramena na duhovo.“

A takto putujeme s hlavním hrdinou dnešním světem, který pomalu ztrácí nejen stará zákoutí Ostravy, ale také nějaký půdorys, jehož by se člověk nelpící jen na spotřebě chytil.

Hlavní hrdina Hledání Ester nápadně připomíná postavy z beatnických knih, tady asi nejvýrazněji hlavního hrdinu Kerouacových Podzemníků. Ano, nejde o nic světoborně originálního, chlapík, co je tak trochu sám a mluví s kameny, ale je to člověk, kterému hluboce rozumím a umím s ním být.

Takových knih není nikdy dost. A tak jsem moc rád, že Kniha Ester má své dopovězení – Ester i hlavní hrdina a vypravěč Hledání Ester mají řadu společných znaků, jsou si blízcí ve svém outsiderství a vystrčení ze soudobé společnosti – tím se pro mě ospravedlňuje trochu velikášsky ušitá dějinná linka původní novely. Myslím, že teprve dohromady se vytvořil celek, který stojí za to číst.