Lazebník ostravský podruhé ukázal, že se opravdu povedl, i když po pěvecké stránce je ještě co dolaďovat

Ostravskému Lazebníkovi dominuje invenční režie Ondřeje Havelky, která srší situačním humorem, legráckami a nápady. Havelka velmi dobře pracuje s tempem opery, využívá mobilního domu Rosiny k zdůraznění pohybu ve scéně, kdy muzikanti běží za Almavivou a jeho sluhou, spousta nápadů má svůj půvab a eleganci: věšení prádla, zapojení publika do děje, Ondřej Havelka doprovázející Almavivu na kytaru, rozkládání žebříku…

Ještě než dozní předehra k opeře, objeví se na scéně hlavní protagonisté v podobě iniciačního týmu a zasvětí diváka poměrně zábavným způsobem do děje. Závěr legendární hlášky Rossiniho „já na diváky se..“ přeruší znovu orchestr dokončením předehry.

První dějství zahajuje skupina pouličních muzikantů, kteří jsou objednáni hrabětem Almavivou, aby zahráli pod okny domu jeho lásky Rosiny. Největší prostor zde má sluha Almavivy, kterého v sobotu ztvárnil Roman Vlkovič. Ač se jeho hlas nesl zřetelně, neměl Kettnerovu přesvědčivost a tah na branku.

Hraběte si v druhé premiéře zahrál tenorista Ondřej Koplík, který se uvedl hned v první cavatině Hleď, jak se rozednívá v dobrém světle. Na roli je ideálně technicky i výrazově vybaven, jeho hlasová barva je lahodná a měkká, koloratury zvládal nenásilně a vláčně. Komické pasáže s groteskním zabarvením hlasu zazpíval rovněž přesvědčivě, proti Martinu Šrejmovi, který účinkoval ve čtvrteční premiéře, by však mohl dopilovat herecký projev.

Zleva Jiří Hájek a Ondřej Koplík. (Foto: Martin Popelář)

Jako Figaro se v sobotu představil barytonista Jiří Hájek, jenž vstoupil energicky na scénu cavatinou Jásejte, trubky. Jeho interpretace se nesla v příjemné znělosti, které však chyběla jistější rytmická vyváženost a také přesnost. Hájkův pěvecký přednes se místy značně rozcházel s orchestrem, byl tempově rozkolísaný, v nejvyšších tónech také nepříliš přesvědčivý. Přeskok do falzetu mu také příliš nevyšel. U holící scény by si měl více pohlídat, aby nestál před Bartolem a nebránil tak pohledu na scénu.

Duetto Figara a Almavivy Já když cítím vůni zlata se neslo v dobré dynamické i artikulační relaci. Také textově zde libreto Jaromíra Nohavici dostálo ideálně svému úkolu a je šité deklamačně přímo na míru. Rosinu ztvárnila mezzosopranistka Jana Horáková Levicová, která nejprve zazpívala cavatinu Co to říká lásky hlas. Sopranistka zaujala příjemně nosným, barevně okrouhlým sopránem, kterému však chyběla větší pružnost a intonační vyváženost v koloraturních pasážích.

Jana Horáková Levicová. (Foto: Martin Kusyn)

Podobně jako u Hájka nebyl její zpěv rytmicky přesvědčivý a nejvyšší hlasové polohy jí nevyzněly příliš hezky, ale naopak působily lopotně a úmorně. Po herecké stránce sopranistka nabídla typické ztvárnění role s italskou razancí.

Basilia si zazpíval v sobotu František Zahradníček. V porovnání s Martinem Gurbaľem představil Zahradníček pěvecky vyváženější výkon, jeho bas je kromě značné průraznosti artikulačně velice srozumitelný a má příjemný medový nádech. V roli doktora Bartola se objevil slovenský basista Marek Gurbaľ, bratr ostravského sólisty Martina. Jeho Bartolo byl po technické stránce skutečně suverénní, náročná árie Nezkoušejte, slečno, lháti vyzněla v jeho interpretaci rytmicky i deklamačně naprosto perfektně. Také v dalších číslech projevil Gurbaľ intonační, výrazovou i artikulační přesvědčivost a patřil k nejlépe zvládnutým postavám sobotní inscenace.

Marek Gurbaľ a Jana Horáková Levicová. (Foto: Martin Kusyn)

Sobotní představení měla původně zpívat Eva Dřízgová Jirušová v roli Berty, bohužel se tak pro její zdravotní indispozici nestalo a roli přednesla opět Pavla Morysová. Únava si zřejmě u této sopranistky vybrala svůj díl, protože Morysová nezazpívala v ideální hlasové kondici. Nejvyšší tóny jejího přednesu byly příliš ukřičené a barevně nepříjemné. Její postava je tak bohužel patrně nejslabší postavou inscenace a režijní vtípek, spočívající ve vytváření bouřky pomocí manipulace s plechem, balancuje na hraně trapnosti.

Na obou představeních si mohli diváci zakoupit také libreto k Lazebníkovi, které svým nákladem vydal ostravský bard Nohavica. Trochu mne zaskočilo, že hned na obálce jsou ve jménu i příjmení skladatele opery Rossiniho dvě chyby. Proč si ostravský bard nepohlídal korektury, mi není příliš jasné. Jinak je totiž jeho překladová práce ukázkou velmi obratné aktualizace, která se možná mohla vzdát některých ospravedlňujících výroků typu pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Právě tento citát získal v kontextu jeho osobního tajemství poněkud zvláštní, nevysvětlený nádech.

Z inscenace Lazebník sevillský. (Foto: Martin Popelář)

Druhá premiéra Lazebníka sevillského ukázala, jak důležité je obsazení a celková atmosféra. Na první premiéře zapůsobila neviditelná energie, která všechny účinkující hnala ke společnému cíli. V sobotu jsem tento pocit soudržnosti bohužel neměl.

Poměrně zdařilejší výsledek představil orchestr Národního divadla moravskoslezského, který vychytal některé intonační nedostatky v předehře a snažil se jít zpěvákům pod Ivanovićovou taktovkou celou dobu na ruku. Pochvalně lze zmínit žesťové i dechové nástroje v melodicky výrazných rolích, také výraz smyčcové sekce byl od houslí až po kontrabasy naplněn příjemně slunečnou barvitostí a měkkou artikulací. Lazebník sevillský!!! v Ostravě je zážitek i přesto, že je zejména po pěvecké stránce co dolaďovat.

Celkový výsledek byl dostatečně přesvědčivý, a ačkoli nenastal jako ve čtvrtek potlesk vestoje, diváci aplaudovali velmi dlouho. Kdyby byl přítomen Rossini, asi by se tentokrát nenas…

Čtěte také: Recenze první premiéry z 15. června 2017