Strhující komorní drama Teď mě zabij, nejnovější inscenace Janusze Klimszy, zvedne diváky z židlí

Zdá se, že naléhavé téma dneška, problematika inkluze, plně ovládlo ostravské divadlo. Vozíčkáři se už zabydleli na všech ostravských scénách, třeba i ve Staré aréně a v Divadle Petra Bezruče (opět v režii Janusze Klimszy), ale nikdo zatím nenabídl tak komplexní vystihnutí problematiky handicapovaných jako právě nyní Janusz Klimsza v Národním divadle moravskoslezském.

V inscenaci Teď mě zabij se divák ocitá tváří v tvář neřešitelným problémům dneška. Herci jej nešetří a dávají do svých výkonů veškerou energii nahromaděnou za celý rok, aby ji uvolnili jen pár centimetrů od něj. Nejde o žádný laciný efekt, Janusz Klimsza je režisér, který cíleně pokračuje ve své vnitřní dramaturgii existenciálně laděných příběhů od doby počátků své tvorby v Komorní scéně Aréna a žádná jiná jeho současná inscenace se k nim neblíží lépe, než právě Teď mě zabij.

V prostorách zkušebny Divadla Antonína Dvořáka zároveň dotváří trilogii společensky vyšinutých jedinců. Přitom může být smysluplným navázáním na Klimszovy existenciálně sevřené kusy jako třeba V.I.P Children, Prorok Ilja nebo ještě lépe na Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky. Což je hra od stejného autora jako Teď mě zabij, tedy od kanadského enfant terrible Brada Frasera.

V Komorní scéně Aréna ještě pracoval Klimsza na koleně, text si sám překládal, teď pracuje s překladem Pavla Dominika v dramaturgii Pavly Bergmannové. Posun od komorní, téměř samizdatové zkušenosti je jasný, má blíže ke komornímu maximalismu, ke každodenní syrovosti. Kdo se odváží na kanadský coolness příběh přijít, nemůže zůstat chladným, drama vstoupí až do jeho nitra, po zádech mu bude běhat mráz a postoupí společně s herci zápas o život a ideje svých hrdinů.

Vít Roleček a Robert Finta. (Foto: Radovan Šťastný)

Příběh je jednoduchý. Základem je vztah těžce postiženého syna jménem Joey (Robert Finta) a jeho otce Jakea (David Viktora). Joey má sedmnáct, ale jelikož se narodil s genetickou vadou, je odsouzen ke snížené pohyblivosti a z větší části upoután na vozík. Což mu ale nebrání prožívat první sexuální touhy.

Bohužel je zkřivený a ani ruce mu neslouží, jak by měly, natož aby navázal vztah. Ovdovělý Jake, který jinak učí na univerzitě, se o něj povětšinou stará, přebalu jej, sprchuje. Občas jej vystřídá jeho mladší sestra Twyla (Lucie Končoková). Kromě toho se schází se svou bývalou, dnes už vdanou studentkou Robyn (Renáta Klemensová). Pokud není doma Twyla ani Jake, dělá Joeyovi společnost Rowdy, mladík, který trpí „fetálním alkoholovým syndromem“, protože je dítětem alkoholiků, respektive jeho matka si toto potěšení neodepřela ani během těhotenství.

David Viktora a Renáta Klemensová. (Foto: Radovan Šťastný)

Pětice postav je zabydlena ve strohé scéně Michala Syrového a v civilních kostýmech Marcely Lysáčkové. Postavy jsou až neuvěřitelně životné a z diváckého hlediska se lehce stanou součástí vašeho světa. Prostě takoví lidé existují a máme je velmi blízko kolem nás, jsou uvěřitelní a hmatatelní.

Zdánlivě bezvýchodná situace není beznadějná, i když nenabízí žádné kloudné řešení. Je možné ji stabilizovat a naučit se s ní žít. Joey a Jake i Twyla jsou součástí jedné rodiny, mají k sobě blízko a dokáží se s danou situací smířit. Jenže v takových případech sotva si na jednou zlou realitu zvyknete, může přijít i něco horšího a Fraser s Klimszou nic nezastírají.

Drama jedné rodiny v jednom bytě (i když se hovoří o domě) kulminuje v okamžiku, kdy Joey strčí do svého otce a on upadne nešťastně tak, že se mu spustí zhoubné onemocnění páteře, rozvine s v něm snížená pohyblivost a on degeneruje. Už tak postižený Joey se najednou musí starat o svého ještě více nemocného otce.

I tato situace se dá jakž takž stabilizovat. Do ošetřování se postupně zapojují nejen blízká osoba, sestra Twyla, ale také nevyzpytatelný Rowdy a dokonce Robyn, která má přece svou vlastní rodinu, ovšem Jake, ještě když byl zdráv, jí nějak přirostl k srdci. Hra vrcholí scénou, kdy otec Jake je téměř bezvládný a pod vidinou trvalé hospitalizace páchá sebevraždu za pomocí svého těžce nemocného syna.

Robert Finta a David Viktora. (Foto: Radovan Šťastný)

Bezvýchodné drama ze skutečnosti je založeno na střihové režii, kdy se střídají různé lokality na scéně vytvářející soukromí postižené rodiny a zároveň soukromí mileneckého páru. Akce je skutečně každodenní, zachycuje denní práce, umývání nemocných, čištění plesnivé ledničky, diskuse u stolu v kuchyni, na gauči, v posteli, i jednu procházku v parku. K odlišení prostoru jsou použity zejména světlo a tma, bodové reflektory podobně jako kdysi v Komorní scéně Aréna až na to, že dnes je zdejší zkušebna o hodně větší, přesto nezaniká ten důvěrný pocit, kdy si na herce můžete téměř sáhnout.

Téma je více než ožehavé, přesto se ho hercům s pomocí „černého“ humoru a skvělé herecké souhry daří i odlehčit. V závěru ovšem dochází až na nadměrnou citovou afekci, když Rowdy z pochopení zanechá dvojici mrzáků v koupelně, aby si sami vyřešili otázku sebevraždy nebo vraždy. Možná, že od doby Přeletu nad kukaččím hnízdem otázka sebeurčení nevyléčitelně nemocných nevyzněla naléhavěji. To, co se odehrává před divákovýma očima je skutečně převzato ze života a řada scén je více než uvěřitelných, prostě tak to chodí a nemá smysl před tím zavírat oči. Na druhou stranu jsou situace ještě svízelnější a bezvýchodnější, herecky prakticky nepřenositelné na jeviště. Tady jsou postavy Jakea a Joeye ještě pořád „ve výhodě“, ještě stále jim to myslí, dokáží si svou situaci neustále uvědomovat, umí se rozhodnout.

Stejně jako předchozí dvě komorní inscenace Janusze Klimszy Podivný případ se psem a Mučedník i Tak mě zabij stojí na hereckých výkonech. Fyzické možnosti herectví překonává Robert Finta, který více než dvě a půl hodiny (včetně přestávky) soustředěně hraje těžce postiženého s křivicí. Hned vedle něj exceluje David Viktora, který se proměňuje z chápajícího otce v progresivně paralyzovaného mrzáka se všemi realistickými detaily.  Těžko říct, která situace z těch dvou je tragičtější.

Robert Finta a Vít Roleček. (Foto: Radovan Šťastný

Zbývající trojice herců Renáta Klemensová, Lucie Končoková a Vít Roleček zdařile dotvářejí sociální prostředí bez sociálky, která je tady vnímána spíše jako nepřítel, což by až tak zdůrazněno být nemuselo, protože ne vždy je situace tak těžce nemocných opravdu zvladatelná jen uvnitř samotné rodiny anebo v okruhu přátel. A je dost možné, že ostravská sociální služba nemusí být až takovou nelidskou hrozbou jako ta kanadská. Na druhou stranu tyto situace jsou tak citlivým tématem, že je někdy nemožné najít uspokojivé řešení.

Fraserova hra se přes své mistrovství dopouští jen jednoho klišé, nevěnuje se dostatečně situaci těch, kteří se o své blízké nevyléčitelně těžce nemocné starají a v podstatě trpí stejně jako oni. To ovšem nic nemění na tom, že osvětová inscenace Teď mě zabij je v rámci možností přelomová a ideálně se doplňuje s nedávným počinem Janusze Klimszi Kráska z Leenane v Divadle Petra Bezruče. Upřímně dojaté publikum ji na první repríze odměnilo jednoznačným potleskem ve stoje.

Recenze je psaná z první reprízy, která se odehrála v neděli 28. května 2017. Premiéra byla o den dříve.