PLATO na nové výstavě dokazuje, že socha jako umělecká forma žije

Socha-figura se snad ve své celistvosti a průkaznosti donedávna stávala omezujícím a přespříliš direktivním artefaktem, který nemohl konkurovat současné tekutosti a jevové proměnlivosti nových médií reagujících na všeobecnou informační platformu vizuálního sdělování. Socha jako hmotný útvar v prostoru se stala svou statickou povahou symbolem tradičního vyčerpaného umění. Od šedesátých let dvacátého století jsme svědky teoretického vykročení z hmoty a postupného nahrazování tradiční sochy nehmotnými parafrázemi – světlem, kinetickým pohybem či netradiční objektovostí v nejrůznějších formách, od industriálních materiálů nově interpretovaných jako sochy až po levitující látky nebo umělé hmoty fascinující svou novou výrazivostí.

Výkřik po popření sochy v tradičním slova smyslu byl ohlušující a nabízí se obava, zda jí definitivně nepřekřičel. Namísto sochy se častěji skloňují pojmy instalace, objekt, performance, land art a další deriváty, jejichž základem je uchopování hmoty a prostoru. Situace okolo trojrozměrných výtvarných děl se ve dvacátém století ještě více komplikuje masivním příklonem k fenomenologii a k vědecké analýze hmoty jako v důsledku spíše energetické struktury a antihmoty. Rozložili jsme tradici empirického vnímání hmotného světa a s ním jsme smetli i opodstatnění sochařského díla, kterému pod touto tíhou nemůžeme důvěřovat.

Tak jak byla v průběhu několika desítek let v druhé polovině dvacátého století socha zbavena podstavce, odvrátila se od figurativnosti, popisnosti a koexistence s architekturou či obecně s prostorem a stala se sentimentálním nástrojem výpovědi, tak se na počátku jednadvacátého století, právě pod tíhou chaotické eroze tradičních hodnot, překvapivě prodírá na povrch. V kontextu této nové vlny sochání a figurace lze možná hledat právě touhu po ukotvení a hledání nového řádu.

Výstava v provizorních prostorách galerie PLATO, respektive tzv. Kanceláře pro umění, nabízí letmý, ale přesto alespoň částečně reprezentativní vzorek této tendence. Socha slouží v několika případech zastoupených na výstavě za jakousi znakovou základnu pro nové významové konotace dneška.

Roman Štětina, Doryphoros (sádrová kopie, inteligentní plastelína)

V díle Romana Štětiny Doryphoros, odkazujícímu k antickému sochařství, vidíme onu interakci mezi statickou minulostí a doslova tekutou současností. Je zde obsažen aspekt estetického kompozičního dotváření. Ona pohybující se plastická „pokrývka hlavy“ sochu výtvarně domodelovává a svým drapériovým vývinem s ní jaksi formálně souzní. Zároveň tušíme materiálový a konzistenční kontrast, který utváří efektní napětí, moment překvapení, neustálý pohyb, a tedy posun vizuálního dojmu v čase.

Anna Hulačová: Dekor jako pečeť anonymity a její tekutosti (beton, akrylátový tmel, kov)

Pojmenování sousoší Anny Hulačové Dekor jako pečeť anonymity a její tekutosti pregnantně odkrývá záměr sdělení. Znovu zde nacházíme kontrastní vypjetí mezi staticko-sochařskou figurálností a tekutým pohybem, který jí popírá zároveň, ale esteticky nedevalvuje. V práci Anny Hulačové je obecně dekorativnost výraznou nositelkou obsahu a vlastně ani není chápána ve smyslu úšklebného kýče.

Rafał Dominik: PowerCube® (pískovec)

Do tradiční formy kamenného reliéfu sochá Rafał Dominik netradiční ikonické výjevy dneška. Na chvíli se můžeme stát oběťmi vizuální blamáže, kdy naše automatické vnímání formy primitivizujících, gauguinovsky pojatých figur naráží na skutečný obsah. Nezjevují se ani náboženské motivy, ani žánrové scény starověkých obyvatel Pompejí, ale… želvy ninja.

Tomáš Roubal: Man with 2 iPhones (bronz)

Formálním odkazem tentokráte k jednomu z nejvýznačnějších sochařů 20. st. Albertu Giacomettimu a jeho reduktivně pojatým figurám jsou sochy Tomáše Roubala Man with 6 iPhones a Man with 2 iPhones. Afektovaná multiplikace gesta spěchajícího telefonujícího muže opět implantuje hektický pohyb do tradičního média figurální sochy. Jakoby se znovu zjevovalo ono kouzlo, které zažívali barokní a impresionističtí sochaři, kterým se pod rukama začala hmota sochy svébytně rozpohybovávat.

Piotr Skiba: Untitled – vložka do bot (bronz), 2015

Dynamika pohybu, tentokráte ve smyslu tradičního odlévání sochy do formy, je obsažena v díle Piotra Skiby Untitled, chránič zubů a Untitled, vložka do bot.  Podstatnou poznámkou je, že původní odlévané předměty pod vlivem této techniky zanikají. Pomíjivost, agrese a zánik (původní matérie) mohou působit jako kód dnešního světa, výsledek procesu je ovšem trvanlivý, stabilní a především materiálově tradiční bronzový artefakt.

Socha jako jakési re-médium se opět prodírá ke světlu, přináší nové syntézy a možnosti výrazu. Je vlastně úlevné konfrontovat se se stabilní sochou, a to i v drobném měřítku. Zároveň, jak bylo prokázáno výše, pohyb a nestálost je základním tématem dnešního světa a nutně se tedy do sochy promítá. Motivické propojení tradice a nové materiálové interpretace nabízí zajímavé estetické prožitky. Tak jako v malbě, i v současném sochařství se často pracuje s momentem překvapení a blamáže, kdy to, co vidím a co mozek na první pohled předpokládá na základě automatismu zkušenosti, je ve výsledku zcela jinak. V mnoha případech není snadné dekódovat významy, ale každopádně je to dobrodružný proces.

I když „výstavní prostory“ Kanceláře pro umění PLATO v Českobratrské ulici nejsou pro prezentaci takovýchto děl ideální a mnoho rušivých vizuálních kontextů odvádí pozornost od výpovědní hodnoty samotných objektů, doporučuji tento depozitář zkonstruovaný kurátory Markem Pokorným a Jakubem Adamcem navštívit, a to už jen proto, že do budoucna bude s čím srovnávat.

Dočasný depozitář – socha: případová studie 1. Kancelář pro umění PLATO, Českobratrská 14, Moravská Ostrava. K vidění od 18.5.2017 do 4.6.2017.