Komedie Drahoušku, to chce drink! potvrdila, že Divadlo Mír má v Ostravě našlápnuto velmi dobře

Původní televizní inscenace z roku 1986 pod názvem Ann & Debbie dostala v Ostravě nový divadelní kabát, aby mohla být znovuobjevená a doceněná především českým divákem. Na světovou premiéru v Divadle Mír se nenápadně vyhlížející autor přijel osobně podívat. Čekalo ho milé přivítání od publika a následné ocenění v podobě ovací vestoje.

Jak už originální název napovídá, jeviště poskytuje komorní, nikoli však stísněný prostor dvěma ženám, které svou živelností zaplní každou volnou skulinku a přitáhnou pozornost na dobu nezbytně nutnou k odvyprávění příběhu prostřednictvím dialogu, ve kterém je řečeno vše podstatné. S ženskou povahou – tedy s kombinací toho nejkřehčího a nejpodlejšího zároveň – si autor pohrál s nonšalantní nadsázkou a přenesl dámy do vrcholné slovní šachové partie.

Divadelní inscenace v režii Petera Gábora, která dostala český název Drahoušku, to chce drink!, dává prostor dvěma zkušeným herečkám předvést v hodině a půl proměnu ženské duše v několika rovinách. Atypický a velmi osobitý vztah mezi dvěma ženami se v kulisách neworského hotelového pokoje krásně mění jako neonové nápisy skrývající se za oknem manhattanských budov.

Zdena Przebindová jako jako Ann. (Foto: Jan Lipovský, www.katas.cz)

Excentrickou postavu Ann ztělesnila Zdena Przebindová. Odvážná manželka Zaca, tedy muže, jenž tvoří přímou linku mezi ženami, se vyrovnává s novou životní situací svérázným způsobem, který zrcadlí dlouhá léta v uzavřeném manželském soužití. Na první pohled chladná a dokonalá žena svého muže, která ví, co chce a nebojí se si o to říct, bojuje s představou, že se děje za jejími zády něco, co neovládá a nemá nad tím kontrolu. Przebindová předává své postavě energii lvice okořeněnou cynismem, který jemně podtrhuje její jasně mířené poznámky

Protipólem Ann je Debbie (Miroslava Georgievová). Debbie, Debbinka, Debbina, bláznivá, svobodomyslná, ale i uvězněná ve vlastní minulosti, kterou bilancuje. Georgievová propůjčuje Debbie hravost a až dětskou naivitu. S postavou Ann tak tvoří vztah nejen přátelský, ale místy dosahuje roviny matka-dcera.

Miroslava Georgievová v roli Debbie. (Foto: Jan Lipovský, www.katas.cz)

S přihlédnutím k premiéře i vzhledem k přítomnosti autora byla z hereček cítit lehká nervozita. Nicméně i přes tento pochopitelný handicap se v rolích rozprostřela zkušenost nejen herecká, ale hlavně ženská, kdy se samotné postavy nevyznají ani samy v sobě a hledají útočiště, podporu či odpovědi na své otázky jedna v druhé. Přes svou odlišnost jsou si v mnohém vlastně velmi podobné – smíření se s vlastní nedokonalostí nebo spíše nedokonalostí vlastních životů jim dává vzájemnou podporu, že na vše nejsou samy.

Ne nadarmo se říká, že nejlepší ženské postavy dokázali literárně vykreslit muži. Lionel Goldstein je toho důkazem. Navíc si ve dvou verzích uměl pohrát s jemnými odlišnostmi anglicky hovořících kultur. Původně konzervativní britská verze s Deborah Kerr a Clarie Bloom odehrávající se v hotelovém lobby oblékla nový outfit podobající se americkému sitcomu o jednom aktu. Tento model jí velmi sluší a divadelního diváka příjemně osvěžuje.

Z inscenace Drahoušku, to chce drink! (Foto: Jan Lipovský, www.katas.cz)

Scénář je, také díky brilantnímu překladu Pavla Dominika, velmi dobře vystavěný. Dialog mezi ženami působí přirozeně, jemně graduje a načasování dávkovaného humoru má až hudební pravidelnost. Proměna atmosféry nenechává diváky upadnout v nepozornost a rozhodně se nedá tvrdit, že ryze ženské obsazení zaujme pouze ženské publikum.

Sázka na autora, který u nás nemá žádnou tradici (české publikum mělo možnost zhlédnout pouze jednu hru Lionela Goldsteina, a to Pan Halpern a pan Johnson v Divadle Ungelt), se Divadlu Mír podařila na jedničku. U šaten si diváci povídali v stylu: „Tahle se mi líbila ještě víc než ta první, a ta byla také skvělá“.

Dobře našlápnutá cesta Divadla Mír se ubírá příjemně laděným směrem plným uvolněného smíchu a spokojených diváků, bez kterých by to, jak s pokorou říká sám zakladatel divadla Albert Čuba, jednoduše nemělo smysl.