Car Samozvanec v NDM přináší velké téma, velké jevištní gesto a velké herecké výkony

Adolf Nowaczynski popsal ve své hře příběh zběhlého ruského mnicha Grišky Otrepjeva, který o sobě šířil legendu, že je synem cara Ivana Hrozného. To se hodilo polským pánům i některým ruským bojarům, toužícím po zisku a po moci. A tak se Griška stal s jejich přičiněním carem. Na moskevském carském trůně vydržel přesně jeden rok, a co se během toho roku v Moskvě dělo, to je obsahem hry.

Režisér Andrzej Celiński spolu s dramaturgem inscenace se potýkali s nelehkým úkolem vybrat z rozsáhlého autorova textu, čítajícího více než čtyři sta stran, tolik scén a slov, aby představení bylo pro diváka přehledné, aby byl příběh čitelný a aby bylo vysloveno vše podstatné. Dá se říci, že  tento přetěžký dramaturgický úkol se téměř beze zbytku vydařil. Nutno sice přiznat, že některé dějové osy jsou zestručněny na samou hranici únosnosti, místy dokonce nezbývá než pracovat se znakem vyjadřujícím atmosféru konkrétní situace, ale dnešní a zejména tuzemský divák nemiluje příliš dlouhá divadelní představení a jistá vstřícnost tomuto diváckému postoji je také namístě.

Z inscenace Car Samozvanec. (Foto: Radovan Šťastný)

Režie, dramaturgie i scénografie a také hudba k inscenaci (výběr A. Celinski) vycházejí z historických reálií odehrávajících se na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, režisér A. Celinski a scénografka M. Roszkopfová ale pracují i s prvky současnosti. A tak se hned v prvním obraze objeví na jevišti vojenská jednotka s laserovými zaměřovači na puškách, bojarské brnění, ale i novodobý vojenský stejnokroj, a dokonce naprosto současný civilní oblek. Všechno má ale přesný, předem stanovený úkol a účel, a vše v součtu vyjadřuje základní tezi inscenace: boj o moc a touha po bohatství s ním spojená jsou věčným prokletím lidstva, politikům a mocipánům (v tomto konkrétním případě východním) nelze věřit a dějiny se opakují, neboť nepoučitelnost lidí je stále stejná.

Zdánlivě si polský autor Cara Samozvance vyřizuje účty s Ruskem, ale opravdu jen zdánlivě: polští uzurpátoři moci jsou tu také vykresleni jako osoby zasluhující opovržení.

Scénografka Marta Roszkopfová umístila na rozlehlé jeviště Divadla Jiřího Myrona mříže sahající od stran až ke stropu, některé jsou pohyblivé a spouštějí a vytahují se podle potřeby jednotlivých situací shora dolů a naopak. Pro chvíle odehrávající se v carském paláci a chrámu pak vytvořila velkoplošnou stěnu plnou pravoslavných ikon a svatých obrazů, ve scénografickém návrhu ale nechybí ani interiér současného diskotékového baru v samém pozadí scény, na který se dostane ve druhé části představení.

Z inscenace NDM Car Samozvanec. (Foto: Radovan Šťastný)

První část před přestávkou připomíná specifický žánr poněkud statických a popisných polských historických divadelních her. V tradici polského divadla najdeme totiž tituly pokud možno přesně popisující historické události v mnohem větším počtu, než je tomu v dramatické literatuře jiných zemí. I z tohoto faktu lze ale odvodit možný původ silného polského vlastenectví a patriotismu.

I když se v případě hry Car Samozvanec jedná o příběh ostravskému diváku vesměs naprosto neznámý, publikum se vůbec nenudí, ale právě naopak se zájmem sleduje dění na jevišti. Je to dáno nejen vynikajícím scénografickým řešením poskytujícím doslova pastvu pro oči, ale i způsobem, jakým režie pracuje s výstavbou jednotlivých situací, jak důmyslně například používá antiiluzivního efektu v podobě po straně jeviště viditelně usazeného inspicienta, který do mikrofonu diktuje, co se na jevišti (a tedy v příběhu) má dít. Tato metafora hybatele (historického) děje je velmi výmluvná. Režisér pak pracuje jak s individuálními výkony, monology a dialogy, tak s davovými scénami, sólovým i sborovým zpěvem a s hudbou, ve které nechybí chrámové zpěvy ani diskotéková hudba současnosti.

Druhá část po přestávce je naprosto strhující. Současný scénický jazyk, dynamické svícení, střídání časových rovin a hlavně prudký vývoj děje směřující k tragickému konci nedají divákům ani na okamžik vydechnout.

David Janošek v inscenaci Car Samozvanec. (Foto: Radovan Šťastný)

Je těžké někoho z třicítky herců na jevišti vyzdvihnout nad ostatní, nicméně velký obdiv si zasluhují David Janošek v hlavní roli cara Dimitrije Ivanoviče a František Večeřa v roli kněze otce Pafnutije. David Janošek zdařile vykresluje oblouk hlavní postavy, ve kterém začíná jako šiřitel osvěty, vzdělanosti a pokroku a končí jako člověk, který naprosto podlehl moci svěřené do jeho rukou. Janoškovi ale velmi pomáhají představitelé knížat a členové Velké bojarské rady Vladimír Čapka, David Viktora, Jiří Sedláček, Petr Houska a Tomáš Jirman i představitel vrchního velitele carských vojsk Vladimír Polák, a jsou to právě oni, díky kterým je jasně definován onen východní rozměr vojensko-politického myšlení, kterému nelze věřit.

František Večeřa ztělesňuje duchovní autoritu jako takovou a jeho výkon ve scéně, ve které kárá polské přisluhovače cara Dimitrije (hrají je Petr Vaněk, Vít Roleček, Marek Viteker, Jan Lefner a další) patří k vrcholům inscenace i představení. Zdárně mu sekunduje Libor Olma v roli fanatického mnicha Varlaama.

Z inscenace Car Samozvanec. (Foto: Radovan Šťastný)

Ženských postav zde příliš mnoho není. Mezi jejich nejvýraznější představitelky patří Lucie Končoková jako dcera Borise Godunova Xenie a Lada Bělašková v roli carevny Marie.

Všichni herci bez výjimky odevzdávají sami sebe svým postavám ve vrcholné míře. Na každém je vidět velké zaujetí a maximální snaha vyjádřit žádaný charakter, a to v každém okamžiku přítomnosti na scéně.

V samotném závěru představení, ve scéně, kdy za zvuků proslaveného stalinského valčíku Na vrcholcích Mandžurie ruského skladatele Semena Alexandroviče  Černeckého (1881 – 1950) tančí dav s mrtvolou ubitého Grišky Otrepjeva, běhá publiku mráz po zádech. Nelze se ubránit vzpomínkám na nejrůznější krvavé převraty a revoluce v lidských dějinách, ani hrdosti spojené s faktem, že změna režimu a vlády v naší zemi v roce 1989 proběhla bez krveprolití.

Uvědomění si faktu, že snad přece jen nepatříme k zemím stále uplatňujícím ony východní praktiky spojené s nízkou až mizivou cenou lidského života také patří k vyznění této mimořádně vydařené inscenace Národního divadla moravskoslezského.