Hodina před svatbou v NDM: Dusné rodinné drama ovládá šustění bonbonů

Před očima diváků se odehrává rodinná slavnost, kde se po letech pere špinavé prádlo. Rodiče versus děti, firma versus osobní svědomí, ženy versus muži, manželky versus manželé, klan versus lidé zvenčí, duše versus materie, bonbony nebo hračky? Před publikem se odvíjí hodinu a půl napínavé drama, kde se těšíte, jak to vlastně dopadne, a dočkáte se řady dramatických překvapení včetně střelby.

Z inscenace Hodina před svatbou. (Foto: Radovan Šťastný)

Překvapivě nepadne ani jedna mrtvola, naopak přichází katarze a jistá satisfakce. Ostrava má na velkém divadle konečně sebezpytný kus, který se ptá, jak je na tom naše rodinné zázemí, kde jsou Číňani, Mexičani či Korejci, kdy si převezmou zdejší firmy a jak dalece to otřese zdejší tradicí, které naštěstí není v Ostravě nazbyt, takže se zdánlivě není až tolik čeho bát. Navíc když za provázky v tomto kotli emocí tahá umělecký šéf Divadla loutek Václav Klemens. Herci se ptají, co vám v tomto domě chybí, publikum mlčí.

Hodina před svatbou. (Foto: R. Šťastný)

Hodina před svatbou přináší tematické osvěžení. Je dobře, že se divadlo zapojuje do celoevropského trendu konce 90. let, kdy se třeba právě v rámci filmového hnutí Dogma podařilo realizovat přelomovou Rodinnou oslavu s podobným obsahem jako Daleko od Nuuku. Ještě zařadit na repertoár něco na způsob geniální von Trierovy frašky Kdo je tady ředitel a je vymalováno.

Z inscenace Hodina před svatbou. (Foto: R. Šťastný)

Na rozdíl od Černých duší, filmové italské morality z roku 2014 z prostředí konkurenčních rodů z Kalábrie, natočené podle skutečných událostí, v Hodině před svatbou neteče krev, vztahy v rodině nejsou nesmiřitelné, bonbony mají navrch. Dokonce jeden dostanete v pokladně při koupi vstupenky. O další tragikomické rysy není nouze, takže pokud máte rádi sarkastický humor a ironii balancující až na hranici sebeparodie, budete se bavit.

V popředí Petra Lorencová a Jan Fišar. (Foto: R. Šťastný)

V roli stárnoucí hlavy rodiny Viktora exceluje Jan Fišar. Není to sice už zdaleka takový zlosyn jako v dříve uváděné inscenaci Cenci, ale pořád ještě dokáže vykřesat aspoň něco z úlohy neochvějné autority, které se podvolíte i za šustění celofánu. Anna Cónová v roli alkoholické tetičky, která neudrží moč, jak sama ironicky říká, překvapuje střízlivou věrohodností, trojice vykutálených synáčků, jeden větší hajzlík než druhý, František Strnad, Ivan Dejmal a Robert Finta, má zdatné spoluhráče v ženském osazení.

Petra Lorencová v inscenaci Hodina před svatbou. (Foto: R. Šťastný)

Nevěsta jak z mafiánského velkofilmu Petra Lorencová, šarmem jiskřící Pavlína Kafková coby bejvalka Ingrid a rozverný diblík Izabela Firlová jako Silvia, nejčistší bytost zvenčí. Sice prý studující náboženství, což této postavě v ateistickém Česku ale až tolik nevěříte, spíše tu naivku z filmu pro pamětníky.

Václav Klemens a Jan Fišar. (Foto: Radovan Šťastný)

Králem situace je ale Toni, muž v pozadí, ale jen zdánlivě. Do této role Janusz Klimsza kongeniálně obsadil svého kolegu Václava Klemense. Jeho výkon je možná překvapením sezóny a hra díky jeho profesi graduje v kouzelném metatextu.

Bonbóny vyměnil za hračky. Je to tak! Pasáž, kdy se chystá odstřelit jednoho ze tří vykutálených synáčků, patří k jednoznačným vrcholům celé inscenace. Ale není střelba jako střelba, jak ukazuje Jan Fišar prostřednictvím Viktora, ovšem i tam mají bonbony navrch. Sladkosti vás dostanou. Buldoci a třešně v kalábrijském machismu, kde jsou nejen peníze až na prvním místě, ale ženy vždy až na posledním.

Z inscenace Hodina před svatbou. (Foto: R. Šťastný)

Barvitá scéna Davida Baziky a kostýmy Marcely Lysáčkové oslní svým až rafinovaným exotickým pojetím, honosně a přitom funkčně podtrhují význam španělského rodu a slavnostní chvíli svatby. Celou dobu se nacházíme ve vstupní hale a na pozadí se promítá kýčovitý obrázek z kvetoucí zahrady, funguje tady i čínská stínohra, opět mnohomluvná záležitost Janusze Klimszy.

Nad hlavami herců se přitom bez ustání vznáší osudové schodiště, symbol jejich postavení, vedoucí ke vzdušným zámkům. Bravurní architektonický kus, který přímo volá po využití, ale na který se tak trochu ke zklamání publika nedostane. Divák je tak škrcen jako ta Sylvie toužící odjet do Grónska. Ani Hodina před svatbou, uváděná na jeden zátah bez přestávky, vám navzdory oddechovému titulu snít nedovolí.