Přečetl jsem i hromady balastu, říká Jakub Chrobák, editor Nejlepších českých básní 2016

Minulý týden byla kniha Nejlepší české básně 2016 z brněnského nakladatelství Host představena v Praze. Nepřišli vás na křest inzultovat autoři, které jste do výboru nezařadil?

Pokud vím, tak ne. On to byl jen malý prostor v Café Liberal, takže jej zaplnili básníci a básnířky vybraní a vybrané. Ovšem, objevilo se i pár tváří s přísným kritickým výzorem, takže očekávám pěknou řež při reakcích, ale to už jaksi patří k tancovačkám kolem antologie.

V úterý se antologie křtí v Opavě (13. 12 v 18.00 v Evženovi) a ve středu v Ostravě (14. 12. ve 20.00 v klubu Les). Nepřijdou si vás tam vychutnat zhrzení básníci?

V Opavě nevím. Je ale pravda, že třeba lidé kolem nakladatelství Perplex na básnické večery v Evženovi moc nechodí a že jsem z produkce tohoto opavského nakladatelství do antologie nic nevybral. V Ostravě též žádné inzultace nečekám, ale kdo ví. Když si vzpomenu, kolik básníků a básnířek za mnou „nenápadně“ chodívalo v době vzniku knihy třeba do klubu Les. No a teď se v antologii nenajdou…

Líbí se mi, co spolueditor antologie Vít Slíva píše v úvodu k výboru: „V letošním jejím pokračování jsem přesto přijal úlohu „arbitra“. Z lásky k Hostu a z ješitnosti.“ Co vaše ješitnost?

Nevím, přiznám se popravdě, že jsem si tak nějak myslel, že dřív nebo později na mě volba padne. Na druhou stranu jsem se toho i dost bál, je to přece jen věc, na kterou je vidět, a především je to zpráva o poezii, která skutečně žije. Antologie se prodává a putuje i na střední školy, takže se nad tou knížkou furt ptám, jestli jsem nenapáchal víc škody než užitku.

A další důvody, proč jste se stal editorem, který rozhodne o nejlepších básních?

Jak už jsem naznačil, ono těch lidí, kteří současnou poezii sledují a umí o ní i něco napsat, zase není tolik. Já jsem tu úlohu vzal rád a s opravdovým respektem. Samozřejmě, že během života se v člověku zformuje jakási představa o dobré básni, já se ale vždycky trochu bojím, aby ta moje představa „neztvrdla“, aby byla stále přístupná novým způsobům a možnostem básně. Jestli se mně něco takového podařilo přenést i do antologie, budou muset posoudit jiní. Rozhodně si ale myslím, že jde o knížku důležitou a moc nerozumím nejrůznějším výtkám, které v přípravě antologie vidí jakýsi sport.

Už svým názvem antologie k jistému zápolení vyzývá, nebo ne?

Já to tak nikdy nečetl. Pro mě je to, nebo by měla být, poctivá zpráva o stavu české poezie. Jistěže je vedena z osobních východisek, ale měla by být zároveň jakousi mapou, což je podle mého věc velice důležitá. Protože až někdo jednou půjde po krajině naší poezie, měl by mít k dispozici aspoň základní kóty. O to jsem se snažil.

V obsáhlé, erudované ale i velmi upřímné studii na konci publikace se svěřujete s mnohým. Třeba s tím, že jste celý rok tahal na zádech batohy plné básnických sbírek. Překvapila vás tak mohutná produkce? Zatím ale nezkoumejme kvalitu těch sbírek, spíš mě fascinuje, že se tak ohromné množství lidí cítí býti básníky.

Ano, překvapila. Tušil jsem, že se někde nejspíš ukrývají skupinky lidí, kteří si vzájemně píšou a čtou, ale opravdu mě dříve nenapadlo, že je jich tolik. A že mají také potřebu, a s prominutím drzost, své věci vydávat. Jak jsem psal a do omrzení opakuju a opakovat budu: Kdyby každý z těch, kdo se cítí být básníky, přečetl ročně alespoň tolik sbírek, kolik jich sám napíše, bylo by básnění nejen posláním, ale i velmi lukrativní možností výdělku.

Dobrá myšlenka, obávám se ale, že raději vydají další sbírky. Vydat si knížečku na vlastní náklady není ani moc nákladné. Ve své studii píšete: „Abych se dopracoval k dobrým knihám, musel jsem projít hromadu balastu, zaužívaných, stále dokola oprašovaných slovních spojení, slovosledného pinožení, kdy se vznešenosti text dovolává inverzí v domnění, že se tak z banality stane báseň.“ Proč ti lidé píší? A kde se stala chyba, že si mnozí z nich myslí, že jsou nejlepší? A zřejmě je urazí, že se do vašeho výboru nedostali.  

V první řadě je to obraz, který o poezii vznikl, řekl bych, tak před sto lety. A do omrzení se opakuje a opakuje. Že totiž básník je každý, kdo je trochu citlivější. Kdo má větší bebínka, rád pije a je vůbec okouzlen světem. Nu a takové pocity v životě zažívá každý. Je to podobné jako s úspěchem Harryho Pottera, protože každý mladík či dívka se občas mezi rodiči cítí vyčleněný, vyděděný a fascinuje ho, že existuje svět, kde je výjimečný. Jenže protože Bradavice nejsou nablízku, bere se zavděk i tužkou, papírem a jistým dýmem výjimečnosti, který ještě pořád v hospodě vypadá docela dobře. A protože za ambicí být výjimečný není žádný vnitřní základ, ani jen vědomí o práci s jazykem, struktuře textu a podobně, vystačí si ty partičky samy.

Buďte, prosím, konkrétnější. 

Třeba si vzpomínám, jak jsem seděl v jedné porotě v havířovské knihovně a na galavečer přišli samozřejmě ti nevybraní se stohem „kritik“. Byly to z nejrůznějších serverů posbírané reflexe jejich textů typu: „Dojal jsi mě!“ „Fakt síla.“ „Krása.“ No a to je ostatně druhý problém, chybí tady totiž pořád kritika. To, co mezi válkami dělaly noviny, kdy se v přehledových statích hodnotily nejen knihy, které dnes pokládáme za základní, ale i ty nejrůznější blbůstky. Díky tomu měl čtenář i případný adept básnění k dispozici obraz: Toto ano, toto ne, toto už tu bylo.

V textu na konci knihy citujete i z nejhorších básní, Můžete Ostravanu.cz poskytnout takovou báseň, která vás skutečně otrávila?

Ona má křídla, viděl jsem je!
Tak jako bílé labutě,
když ve spánku mi nastavila záda,
viděl jsem skryté perutě.
Ona má křídla, věděl jsem to!
Tu noc objevil jsem svět,
ale nesmím to dát znát,
mohla by mi totiž…
uletět 

(BATĚK, P. H. Ona má křídla, David laňka-No Limits, Praha, 2015, s. 18)

No a teď čtenářům kulturního deníku Ostravan.cz vysvětlete, proč vás text otrávil. Jak působí její jed?

Toto je, myslím, ukázkový a doslovný příklad kýče: Někdo zažije něco jedinečného, ano, to té básni neberu, že se rodí z nějakého uhranutí. Jenže místo toho, aby se v tom uhranutí zůstalo a podala se o něm zpráva i pro někoho jiného, obraz nebo přerod toho zasažení do slov, mluví se tady vlastně o výjimečnosti toho, kdo to zapisuje. Lyrický mluvčí je najednou obdarován ne už pouhou blízkostí, nahotou, ale jeho milá získává rovnou andělské atributy. Co si s tím má počít člověk, který skutečně občas něco v životě zakouší a prožívá? Cintá to sladkým sirupem lži a podvodu, a to nemluvím o neználkovském rýmování „labutě-perutě“. Nu a závěr? To má být pointa? Vtip? Něco na odlehčení? Jen slova, slova, slova. Prázdné, stokrát použité obrazy, asi jako bramboračka, kterou neustále nastavujete moukou, až z ní zůstane jen šedivý sliz.

Pojďme k těm nejlepším básním. Výbor je řazen chronologicky dle data narození autorů, takže první báseň napsal dvacetiletý Šimon Leitgeb. Jak jste na autora narazil?

V ostravské revui Protimluv, protože kromě knih jsem samozřejmě procházel i časopiseckou produkci.

Dovolím si tu Leitgebovu báseň odcitovat:

když sem byl malej
měli sme na vesnici 

starýho faráře
byl půlku života zavřenej v dole 

a pak přišel k nám
rád na něj vzpomínám

protože uměl štěkat
jako pes 

Dle mého takové hrabalovské pozorování. I když básník prokázal až surrealistický smysl pro kontrasty, je to pouhý výsek vytržený z hospodského pábení, i když silný. Čím je ten text zajímavý pro vás? Vlastně výjimečný, když patří k nelepším básním loňského roku.

Především je to pro mě velice silný obraz. Nejen obraz stárnoucího muže, který se někam na konec života dostal, dobral, ale v jeho trochu shrbené postavě (odtud, podle mého, to štěkání, řekl bych, že je to velice čistě popsané shýbání stáří, zároveň též i jakási grotesknost) není ukotven jen úděl konkrétního jednoho člověka, ale zobrazuje se tu, z těla básně vyplouvá i něco, na co by dnešní poezie zapomínat neměla – naše nesvobodná minulost. A že jde o pozorování? Ano, ale pro mě je to základ pro jakoukoliv dobrou báseň.

Proč mají někteří autoři v antologii více básní, třeba J. H. Krchovský nebo Petr Hruška? To se v edici nejlepších českých básní nestává často.

Byly prostě tak silné, že jsme je tam nakonec s Vítem nechali. Sbírku J. H. Krchovského pokládám za jednu z nejdůležitějších pro celé sledované období a verše Petra Hrušky mám bezuzdně rád už od jeho prvotiny. U Krchovského mě fascinuje jednak bravurnost veršová, ale i zdánlivě neviditelný posun od sžíravé a otevřené srandy ke grotesce a absurditě jako konstantám, na nichž je navlečen náš život. U Petra Hrušky zase nelze neslyšet tu strašlivou až zničující, proto ale katarzní a silnou potřebu dohledávat se nějakého smyslu. Nějakého upevnění svého vlastního života v životech jiných. Nebo spíš v životě s jinými.

Co autoři z vašich milovaných měst, tedy z Ostravy, Opavy a Vsetína. Neměl jste nutkání nějak preferovat kamarády, což je pochopitelné a lidské?

Potřebu preferovat jsem neměl, ale samozřejmě že v mém výběru jich bylo obsaženo víc, třeba Milan Krupa z Wurstu, Alžběta Novotná z Posedu, věci z časopisu Texty. Ale rozhodující slovo měl Vít Slíva, a je to v pořádku, na tom jsme se smluvili a výsledek je naší společnou prací. Takže ano, větřil jsem ve svých bydlištích asi o trochu intenzivněji než po zbytku republiky, i když i ten jsem chtěl projít pokud možno v úplnosti.

Nadchlo mě, že se ve výboru objevil Jan Vrak čili Tomáš Koudela, jenž hned po revoluci v roce 1989 založil v Havířově nakladatelství M.U.K.L. a o něco později slavnou Votobii. Toho jste potkal kde?

Jednak jej tu a tam potkávám, nebo spíš jsem potkával, v kavárně ve dvoře Filozofické fakulty Ostravské univerzity, ale především se mně dostala do rukou jeho básnická sbírka, která obsahuje několik sevřených a koncentrovaných básní.

Co Opava? Kristýna Montagová neprošla, protože „má v sobě pořád něco nedořečeného“, jak píšete v závěrečné studii. V Opavě učíte na univerzitě, nebyl tam na vás vyvoláván nějaký extrémní tlak, vždyť za básníky se považují i někteří vaši kolegové pedagogové?

Kolegové, pedagogové i kamarádi, ale za to já jim nemůžu. Já prostě mám určitý svůj nárok na poezii, a ten platí pro text kohokoliv. Ale jinak v Opavě se vše obešlo bez nějakých nadbíhání, jen jednou ve vlaku mě zastavil postarší pán s tím, že mu bude vycházet sbírka, tak jsem mu řekl, ať mně ji pošle a dal adresu na fakultu, nedorazila. Snad si na mě nepočká po křtu…

A co v ostravském Absintovém klubu Les? Už jste v rozhovoru naznačil, že vás tam pravidelně hledali různí veršující Neználkové.

Jo, to bylo jinačí než v Opavě! Svým způsobem půvabné i legrační. Přicházím si takto jako každé pondělí večer k našemu stolu, tu se zvedne dáma s doprovodem, přisednou si, a prý: „Já jsem básnířka, budu vydávat knihu, chtěla jsem vám to jen říci, abyste věděl.“ Pak jsme spolu asi ještě půl hodiny mluvili, načež se ke mně naklonil její doprovod a: „Já za to vůbec nemůžu, ona mi jen řekla, že chce jít na víno, po třech letech!“ Jindy zase si domluvil schůzku člověk, který byl doslova opařený atmosférou v Lese a hned na úvod prohlásil: „To není možné, já myslel, že už nejsou!“ „Kdo?“ „No, živí básníci, já jsem totiž taky jeden z nich.“ takže ano, chvíli to vypadalo, že budu snad chodit v převleku, ale zase to docela rychle vyšumělo a dnes už je klid. Tedy doufám.

Trocha nadhledu místo tečky. Jak je možné, že jste svoji oblíbenou hospodu Les v antologii tak málo propagoval? Slovo les se v ní objeví jednou jedinkrát v básni Břetislava Ditrycha: „Také tady nahrnuli / náhrobní kameny / buldozerem za hřbitov / do stínu kraje lesa.“ Jméno Břetislav Ditrych ovšem v básnickém světě není moc známé, není to pseudonym majitele klubu Les Přemka Bureše?

Pokud ano, tak dokázal předvést dokonalé mimikry.