Baletní novinka Dva světy/Jeden svět má světovou úroveň a nutí diváka přestat dýchat

Ohad Naharin a Jiří Kylián se věnují čistě ženskému podání moderního tance, kdežto izraelský choreograf Itzik Gallili se zaměřil na ryze mužské provedení. Trojice vychází z velice působivých tanečních koncepcí podpořených mimořádnou hudbou. Už jen ta slibuje jedinečné okamžiky a ve spojení s bravurně provedeným tancem nabízí zcela mimořádný zážitek.

Jako první v pořadí je dvojice tanečnic v Naharinově choreografii B/olero. Hostující duo Nataša Novotná a Lyar Elerza (v alternaci Adi Salant). V tlumeném osvětlení tanečnice rozvíjejí nekončící dialog mezi tělem a hudbou. Syntezátorová úprava klasického Ravela představuje úžasné spojení mezi světem techniky, inovačními zvuky a jejich plynulým rozložením v čase. Isao Tomita, autor této úpravy, je neuvěřitelným fenoménem a je jen velká škoda, že se nedožil ostravské premiéry, protože tento klasik moderní elektronické hudby zemřel letos v květnu. Bolero na ostravském jevišti zřejmě neznělo nikdy tak pozoruhodným způsobem a tanec na zvukovou dekompozici otevírá cestu k dvěma dalším vrcholným částem baletního večera.

Z choreografie B/olero, v popředí Nataša Novotná. (Foto: Pavel Hejný)

Je těžké určit, která je větším emočním zážitkem, zda osmičlenná Kyliánova choreografie Falling Angels anebo sedmičlenná emoční bouře SUB od Galiliho. Falling Angels s poněkud zavádějícím apokalyptickým názvem podle tvůrce odkazují k odvěkému údělu tanečníka, který touží vznášet se k nebi, ale vždy nakonec padá k zemi. Osm tanečnic na jevišti víří pod tlakem hudby legendárního průkopníka minimalismu Steva Reicha. Hudba, která je až na hranici fyzické únosnosti, se dostává do kontrastu s ženskými těly, ale vše vyvažují geometricky přesné kompozice. Vítězí hypnotická síla rytmu a fantastická práce se světlem.

Geometrická dokonalost jde do krajních mezí, z osmice tanečnic se vydělují samostatné jednotky, aby zase splynuly s celkem, pak přichází euforická souhra a zase vydělování se, dialog mezi skupinou a jedincem, mezi dvojicemi, rytmus bubnování souzní přímo s tanečními kroky a figurami. Naprostým vrcholem celého večera je neobvyklá hra se světlem, které se odráží na ženské kůži a pracuje s přesnou geometrickou kompozicí a třeba i s tím, jak se do vodorovných pruhů světla noří dlaně nebo předloktí a vysílají k publiku fosforeskující záři.

Z choreografie J. Kyliána Falling Angels. (Foto: Martin Popelář)

Osm žen neopustí jeviště a diváci v hledišti ani nedýchají, když vidí jejich postupnou proměnu plnou úzkosti, elegance i zranitelnosti. „Falling Angels je symbolem sporu mezi sounáležitostí a nezávislostí, dilematem, které doprovází každého z nás od kolébky až do hrobu,“ tvrdí Jiří Kylián.

Po přestávce přichází energií a testosteronem sršící choreografie SUB od izraelského choreografa Itzika Galiliho. Dravý tanec, složený z vizuálních prchavých obrazů, vytvořených pomocí sedmi tanečníků a jejich trénovaných svalů a napůl nahých těl. Vše začíná zvuky bouře a je jasné, že jde pouze o začátek emočního tornáda. Sedmice těl víří rukama i nohama, pohybuje se v kuželech mléčného světla, svaly hrají.

„Tématem je vše nepopsatelné, co ‚máme na jazyku‘, a přesto to nelze vyjádřit slovy. Pocit na vlastní kůži, ve svalech a šlachách, v míze. Nenalézáme slova; ten pocit je téměř neuchopitelný, a přesto existuje. Jakoby v mlze se objevují stále nové obrazy, zdá se, že je možné je popsat, ale pouze novým, dosud neexistujícím slovem. A pak – vše mizí,“ dodává choreograf Itzik Galili.

„Tanec vyvěrá a tryská z jejich těl, jako nevysvětlitelný, ale nepřekonatelný rituál,“ napsal o choreografii Clement Crisp pro Financial Times. Výsledek je strhující a ostravský balet se od doby Igora Vejsady dostává do další fáze svého jedinečného působení. Současná šéfka baletu Lenka Dřímalová pokračuje v hledání prostoru a zve do Ostravy současné mistry oboru s choreografickými kompozicemi 21. století.

Z choreografie SUB. (Foto: Martin Popelář)

Baletní inscenace Dva světy / Jeden svět představuje něco jako avantgardní hledání nových možností – tak jako v meziválečném období, kdy nad obsahem vítězila forma. Inscenace má nahlédnout podle tvůrců do odlišného světa žena a mužů, ze všeho nejvíce ale nabízí nové možnosti pohybu, kde není podstatné, zda jde o mužská nebo ženská těla. Na jevišti je hnětena jedinečná hmota a pod intenzivním tlakem z ní vyvěrá neotřelá možnost vyjádření v dnešní přetechnizované době, se kterou až rituálně souzní a ukazuje její podmanivou stránku věci.

Scéna je stoicky strohá, práce se světly nabízí zatím netušené možnosti a kostýmy jsou až asketicky laděné. Vše směřuje k maximálnímu zdůraznění pohybu a tance s neotřelou, leč podmanivou dávkou jevištní iluze. Jedinou výtkou budiž absence živé hudby, což nelze zřejmě obejít, a pak zachování odvěké „bariéry“ jeviště versus hlediště, tedy hraní na klasické rampě. Co dokázala předválečná avantgarda jednoduše odstranit, to se zatím v Ostravě nedaří.

Konvenční Národní divadlo moravskoslezské nemá zatím odvahu na prolomení klasického architektonického uspořádání, což je škoda. Stejně tak tradiční přestávka mezi druhou a třetí choreografií strhává dravost tohoto večera zpět a zbytečně narušuje jinak jednolitou valící se energii. To ovšem nic nemění na tom, že první baletní premiéra letošní sezóny je na světové úrovni a přináší nezapomenutelné okamžiky.