Režisérský tandem SKUTR o nové inscenaci Mozartovy opery: Snažíme se zobrazit, co se děje uvnitř postav

Trpišovský: Já vás poprosím o čaj, jaký máte?

Kukučka: Tak to bylo zajímavý! A…

(…rána a voda ze sklenky klouže po vikslajvantu v krouživých pohybech směrem ke mně….)

Kukučka: „Jéžiš! Tak pardón. Můžete, prosím vás, něco na utření, já jsem hnedka si vylil vodu… což je u mě normální.“

Reportér: Ale vždyť se vlastně nic nestalo…

Číšnice: Budete chtít novou tu vodu?

Kukučka: Ne, jenom jsme chtěli být teatrální. Trochu upozornit na sebe a tak..

x

Vaše první operní režie – Don Giovanni ve Stavovském divadle – nevzbudila úplně nadšené reakce. Podle některých recenzentů se jednalo o „velké rozpaky“…

Kukučka: Z recenzí na tuto inscenaci přímo čišela otázka, proč by měli režiséři, kteří dělají spíše pohybové divadlo, pracovat v opeře.

Trpišovský: A ještě ve Stavovském divadle…

Kukučka: Proč by zrovna na první scéně, kde sám Mozart premiéroval Giovanniho, měl někdo experimentovat? Ta otázka trvá doteď. Jak má vypadat Don Giovanni ve Stavovském divadle? Na druhou stranu ta naše inscenace stále běží a mám zkušenost, že když přijdou cizinci, tak se nebojí smát. Po Výletech páně Broučka, Příhodách Lišky Bystroušky a Dítěti a kouzlech mám pocit, že nás pár recenzentů už vzalo na milost.

Vy, Martine, jste nikdy hudbu nestudoval. Teď se jí musíte zgruntu zabývat…

Kukučka: Lukáš studoval hudební vědu, a i když ji nedostudoval, ta blízkost tam byla. Já jsem vyrostl v prostředí lidových tanců na Slovensku. Nesmírně nás baví rozkrývat, co hudba znamená. A zajímá nás ta, která naplňuje divadelní situace. Což má právě Janáček, Ravel i Mozart: že slouží hudebně situaci a neonanuje nad hudební formou. Někdy se to může jevit tak, že jdeme proti hudbě. Je vždy těžké říct, co v opeře má být linií, která vede. Jestli je to divadlo, nebo hudební forma, která nad tím pluje. Myslím si, že jistá část publika bude očekávat hlavně hudbu. A my budeme tvrdit, že to je vždycky divadlo.

Jaký bude váš Titus v Národním divadle moravskoslezském? Jak ve vás uzrál? Bude černobílý, barevný, zbabělý, zamilovaný? Jak z toho množství emocí vybřednout?

Trpišovský: Scénu dělal Kuba Kopecký, takže to bude černobílý (smích). Děj je hrozně jednoduchý, dal by se shrnout do několika vět. Mozart postavám dává velkou psychologii jednání. Tím jsme neulehčili situaci zpěvákům, protože jsme chtěli koncentraci na herectví ve snaze sdělit emoce jednotlivých situací. Proto herecky využíváme i část sboru. Situace jsou na pomezí reality a surreality. Někdy se snažíme propadnout do vnitřního světa postav, ale jen jemně. Nemáme pocit, že bychom chystali nějaké schválnosti na publikum.

Kukučka: Když přicházíme na jeviště, tak nás nezajímá, co se reálně děje, ale co ta postava uvnitř zažívá. Snažíme se zobrazit v gestu, emoci a obraze to, co nemůžeme běžně vidět. To, co se děje uvnitř postav. Snažíme se to nahlížet i z pozice Tita i z pozice trojúhelníku Tito, Vitellie, Sesto, který tam je velice čitelný. Více než o respektování opery seria nám šlo o to, jít po vztazích. A Mozart je vykreslil v neuvěřitelné drobnokresbě. Snažili jsme se ji podpořit.

Jak?

Kukučka: Například postavou Bereniky, kterou Tito při nástupu na trůn odvrhnul, ač ji miloval. Co to znamená? Já se stanu státníkem a kvůli Římu pošlu toho, koho miluju, pryč? Vzdám se lásky a najdu si tu pravou Římanku, která bude ideální? Tito každým svým rozhodnutím musel ustřihnout kus svého srdce a to jsou momenty, které jsme do inscenace chtěli vrátit.

Takže pověstná dobrotivost, či shovívavost Tita není tak jednoznačná? Jak se jeho chování dá vlastně popsat?

Kukučka: Kdybych měl tuto operu pojmenovat dnes, nenazval bych ji dobrotivostí, ale váháním Tita. Váháním, co je v tuto chvíli dobrý krok. Ztráta důvěry a Titovo osamocení nám dávalo klíč k jednotlivým scénám.

Trpišovský: Já jsem si představoval, že je zvolen nový papež a najednou se musí přestěhovat z Jižní Ameriky do Říma. Každý jeho krok, spánek, prostě všechno, je sledováno. On totálně ztratí soukromí. U každé postavy opery jsme se snažili najít dvojlomnost. Ne jen omlouvat to, jak se chová, ale zkusit ji pochopit. Rozuzlí se to až na konci, i když pro nás s velkým otazníkem… To, že Tito nakonec všem odpustí, je otázka. V tu chvíli opera končí, ale jeho panování nikoliv. My vlastně nevíme, jak se mu vyplatí jeho víra, že lidé jsou dobří a že se mohou napravit…

Jaký je Sesto, Titův přítel, kterého milenka přesvědčuje, aby zabil svého přítele?

Trpišovský: Zajímavé je, že Mozart napsal roli Sesta pro kastráta. Podle mě tím chtěl naznačit, že je to hrozně mladý kluk, který poprvé miluje a poprvé je zkoušený v lásce. Nemá ještě mantinely. Neví, co je za hranicí… Nedokáže rozlišit, že v případě Vitellii je pro ni pouze nástrojem, jak se dostat na trůn. Je zajímavé sledovat rozpor mezi tím, vyhovět milované ženě a zároveň neztratit přítele, který se stal císařem.

A Vitellia?

Kukučka: Po větší část opery mluví o své touze po návratu na trůn. Vitellia visí v propasti mezi touhou po moci a láskou k Titovi.

Jak se s postavou Vitellie vypořádaly sopranistky Kateřina Kněžíková a Jana Šrejma Kačírková?

Trpišovský: Když jsem slyšel poprvé nekonečné árie Vitellie, říkal jsem si, co s tím budeme dělat? Jenže Kateřina Kněžíková i Jana Šrejma Kačírková ji zpívají s takovým mistrovstvím, že to, co se nám zdálo jakoby artistní, je najednou emocionální zážitek.

Takže je pravdou, že se negativní role prostě hrají lépe?

Trpišovský: Kateřina hned na začátku zkoušení řekla, že je nadšená. Je to její první větší negativní role a zgustla si na ní s velkou chutí. Byl to pro ni velký úkol a myslím, že se ho zhostila krásně. No a Jana, to je chodící vášeň.

Kukučka: Jakým způsobem se tyto zpěvačky připravovaly, to je něco neuvěřitelného. Byla za tím velice precizní práce.

Byl pro vás Titus zatím nejtěžší operní inscenací?

Kukučka: To se nedá říct. Giovanni byl nejtěžší, protože byl první. U Výletů pana Broučka bylo nejtěžší pokusit se vyndat ven příběh. U Dítěte a kouzel jsme věděli, že se to staví jako rodinný titul, ale když to člověk vidí v těch situacích, že se utrhnou hodiny, tak je to nesmírně živý. U Lišky Bystroušky byl prostor obrovský.

Trpišovský: Po zkušenosti s Liškou, to vypadalo zdánlivě jednoduše. Ale je hodně těžké, najít cestu, jak vytvořit uvěřitelnou psychologii postav, aniž by to bylo realisticky popisné. Najednou tam je jen šest lidí. Není možnost okouzlovat ani odvádět pozornost. Děj je na ně hrozně soustředěný. Hudba vypadá jednoduše, ale v tu chvíli i muzikanti se musí koncentrovat, aby vše bylo přesné.

Co je na Mozartovi nejtěžší? Proč vlastně císařovna a manželka Leopolda II. ve své době označila operu za svinstvo?

Kukučka: Cokoli navíc přečnívá. Cokoliv je třeba u Janáčka navíc, expresi nevadí, ale tady to je čisté. Dnes jsme měli hlavní generálku a přišlo pár seniorů. A neodcházeli naštvaní, křičící a dokonce ani o přestávce. Paní uvaděčky říkaly, že se jim to líbilo. Můžeme dělat jakýkoliv marketing, ale co řeknou paní uvaděčky po generálce, to platí (smích).

Trpišovský: To, že Mozart premiéroval operu v Praze a byl rozhádaný s císařským dvorem, mělo vliv na to, jak se zachovali císař a císařovna. Osobní ambivalence se nedotýkaly vůbec té opery, ale toho, jak se Mozart choval.  Prostě si jako poddaný na císařském dvoře dovolil moc.

Já jsem si musel dlouho hledat cestu k této opeře. Byla to výzva. Po veřejné generálce jsem si uvědomil, že se tato opera musí udát na divadle. Tak velká, vypjatá vášeň je nepřenositelná domů.

Kukučka: Protože je psána pro divadlo.