S Lukášem Adamem o rebelii na ostravské konzervatoři, triumfu v Koreji a Jidášovi

Na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského jsem se dočetl, že vaší první divadelní zkušeností bylo účinkování ve školním představení o polámaném mravenečkovi. Je to pravda? A dá se tato zkušenost považovat za impuls, který vás přivedl k divadlu?

S tím představením je to pravda, ale abych byl upřímný, mě tyhle školní besídky tehdy strašně otravovaly. Ten impuls, kdy jsem umění začal brát vážně, přišel až trošku později v dramaťáku, kam jsem chodil od čtvrté třídy. Postupně mi bylo jasné, že chci jít na konzervatoř do Ostravy, kam jsem se nakonec opravdu dostal.

Z Janáčkovy konzervatoře jste ovšem po několika letech dezertoval na konzervatoř do Prahy. Co bylo tím důvodem, nebyl jste tady spokojen s úrovní výuky?

Nikoliv, já jsem s úrovní, která zde tehdy panovala, byl velmi spokojen a teď, když mám srovnání s Prahou, si myslím, že ostravská konzervatoř je opravdu velmi kvalitní. Ale bohužel ve škole nastaly určité komunikační bloky a zejména situace, se kterou jsem nesouhlasil do té míry, že jsem na Janáčkově konzervatoři už nemohl zůstat. Šlo o to, že nám v maturitním ročníku zakázali hostovat v divadlech. Bylo to kvůli negativním zkušenostem s některými studenty z předcházejících ročníků, problém ale byl, že ten zákaz měl platit nekompromisně pro všechny. Náš ročník byl prvním, který na to doplatil. A ve finále taky posledním.

Jak vám to zdůvodnili?

Zákaz hostování byl odůvodněn náročností státní maturity a povinností školy dovést nás k jejímu úspěšnému složení, což mi přišlo naprosto absurdní. Vždyť o tom, zda člověk své povinnosti zvládá, by si měl rozhodovat každý sám, a ne že ho bude někdo vodit za ručičku. Zákaz byl plošný, takže se vztahoval i na do té doby bezproblémové a úspěšné studenty. Prostě nesmysl. Po několika ostřejších výměnách názorů s vedením školy jsem v červnu oznámil, že maturitní ročník bude můj poslední a že další dva roky nástavby končící absolutoriem dodělám v Praze. Po úspěšném složení přestupových zkoušek jsem z Janáčkovy konzervatoře odešel.

Pokud si dobře vzpomínám, tak už tehdy jste hostoval v činohře Národního divadla moravskoslezského. Takže jste kvůli novému nařízení školy musel z těchto inscenací odejít?

To ne, ale nemohl jsem už přijmout další nabídky. Například režisér Pavel Šimák mi nabízel menší roli v inscenaci Pygmalion, měl jsem také nabídku z televize Polar na cyklus edukativních filmů pro Ostravskou univerzitu. Tyto zkušenosti mi byly bohužel odepřeny.

Martina Šnytová a Lukáš Adam v inscenaci Fantom Londýna. (Foto: Martin Popelář)

Pojďme tedy zpátky k divadlu. Vy jste nejprve účinkoval v činohře, ale později jste se stal takřka muzikálovou hvězdou. Jak k tomuto posunu došlo?

Zrovna v době, kdy jsem odešel na konzervatoř do Prahy, se konal v Ostravě konkurs na obsazení muzikálu Fantom Londýna. Já se považuji spíše za činoherce a vnitřně se trošku bráním nálepce muzikálového herce, protože v českých poměrech není tento žánr vnímán úplně kladně. Ale Fantom Londýna je zčásti činoherní představení a také roli Henryho nepovažuji za čistě muzikálovou, i když je tam několik pěveckých čísel. Najednou ale začaly ty projekty přibývat a přes Evitu a Sunset Boulevard, kde jsem měl menší role, to dospělo až k Jesus Christ Superstar.

Pojďme se ještě zastavit u Fantoma Londýna, který vám vynesl hlavní cenu pro mužského představitele na festivalu DIMF v Koreji. Jaké to na druhém konci světa bylo, měl jste možnost vidět i nějaká konkurenční představení?

Na to nebyl čas. Ten zájezd sice trval sedm dní, ale náš program zahrnoval pět představení a galavečer, různé zkoušky a další povinnosti, takže se to nedalo stíhat. Jediné, co jsme si pro sebe urvali, byla v jednom dni návštěva několika chrámů v horách za městem. Ale jiné představení jsme bohužel neviděli.

Lukáš Adam ukazuje cenu na festivalu v Koreji. (Foto: Archiv NDM)

Předpokládám, že tam bylo převážně korejské publikum. Jak vás Korejci přijali? A jak vůbec v Koreji vnímají evropské a americké muzikály?

Oni byli neuvěřitelně vřelí, děkovačky tam byly velmi bouřlivé. Diváci se tam s námi fotografovali, vnímali nás tak trochu jako hollywoodské hvězdy, a ne jako oblastní herce z Ostravy. Atmosféra představení se nedá s evropskými poměry vůbec srovnat – když během závěrečného večera někdo z účinkujících zpěváků zvedl ruce, okamžitě to udělal i celý sál… Někdy to na mne působilo až nepřirozeným dojmem. Ale bylo vidět, že Korejci muzikál opravdu milují.

Když jste se vrátili z Koreje, schylovalo se ke konkursu do dalšího muzikálu Jesus Christ Superstar, kde jste nakonec získal zásadní roli Jidáše. Přál jste si tuto roli zpívat už na konkursu, nebo se to vyvinulo až později?.

Já jsem nepočítal s žádnou z hlavních rolí, ani s Jidášem. Ale když jsme ase asi půl roku před konkursem na Jesus Christ Superstar bavili o možném obsazení, dozvěděl jsem se, že Ježíš musí být typově přesný, zatímco Jidášem může být prakticky kdokoliv. Jen to musí zvládnout zazpívat. Tak jsem si pak doma poslechl různé verze ze světových i českých nastudování a řekl jsem si, že to zkusím. A vyšlo to.

Pamatujete si, jak a kdy jste se s tímto dílem setkal poprvé?

Já jsem předtím znal jen několik nejznámějších písní, ale už si příliš nevzpomínám, kdy a jak kolem mne poprvé prošly. S celým muzikálem jsem se seznámil teprve během konkursu a opravdu pod kůži se mi dostal až těsně před zkouškami. Já jsem vlastně nikdy nebyl muzikálový fanoušek, jako divák jsem na tento typ produkcí nechodil…

Ale Jesus Christ Superstar není typický muzikál. Milují ho dokonce i ti, kteří muzikálovým žánrem jinak pohrdají. Je to výjimečné dílo, spíše než o muzikál jde o rockovou operu…

Ano, to je pravda. Je to opravdu výjimečné a naprosto dokonalé dílo. Od začátku až do konce nemusíte přemýšlet ani nad jedinou vteřinou toho, co autoři napsali. Ta hudba nabízí naprosto přesná vodítka k tomu, jak k jednotlivým rolím přistupovat. Je to geniálně napsané.

Lukáš Adam (v černém) jako Jidáš v Jesus Christ Superstar. (Foto: Martin Popelář)

Byl jste nějak ovlivněn tím, jak roli Jidáše interpretovali zpěváci v dřívějších nastudováních?

Já jsem si samozřejmě poslechl první českou verzi s Danem Bártou, ale nikoliv kvůli inspiraci, nechtěl jsem kopírovat. Nejvíce mne pak zaujaly verze od Tima Minchina ze záznamu Arena Tour a Joshe Younga, který hrál Jidáše před pár lety na Broadwayi.

A znal jste i první verze tohoto díla, zejména původní film?

Já jsem si stáhl oba filmy, jak ten první, tak i ten z roku 2000. ale ani na jeden jsem se nedokázal dodívat. Interpretace z počátku sedmdesátých let mě vůbec neoslovila. Ale možná se rouhám.

To máte pravdu. A až si tohle přečtou někteří pamětníci první verze, tak nad vámi možná zlomí hůl.

To je možné…

Lukáš Adam jako Jidáš v Jesus Christ Superstar. (Foto: M. Popelář)

Víte, co by mě ještě zajímalo? Měl jsem možnost vidět obě alternace ostravského Jidáše, kromě vás také Romana Tomeše. A mám pocit, že jste roli uchopili podobným způsobem. Typické je to třeba u scény před Jidášovou sebevraždou, kde oba při zpěvu doslova pláčete. Byli jste do takto emotivního projevu vedeni režisérsky? Nebo jste to od sebe trochu odkoukali?

Já si teď přesně nevybavuji, jak to dělá Roman, ale tohle zrovna je pasáž, ve které vrcholí vnitřní rozklad této postavy. Já moc nemám rád takové to divadlo, kde si herci rvou rodidla, aby bylo vidět, jak jejich postava trpí. Ale baví mne, když interpret ty emoce komprimuje dovnitř a je úsporný. I v tomto případě si tento přístup role podle mě žádá… Když se podíváte na film z roku 2000, tak tam ten Jidáš brečí úplně strašně, což byl pro mne odstrašující případ… Ale neřekl bych, že bychom k určitému typu interpretace zrovna v této písni byli nějak režijně vedeni, v tom jsme měli poměrně volnou ruku.

Aktuálně se účastníte konkursu na muzikál Rebecca, který má být zlatým hřebem nové muzikálové sezóny v Ostravě. Tento titul je u nás zatím úplně neznámý, v Ostravě zazní v české premiéře. Jak byste na něj diváky pozval?

Určitě bych je pozval na nádhernou hudbu, kterou napsal Sylvester Levay. Autorem libreta je pak Michael Kunze podle románu Daphne du Maurierové Mrtvá a živá. Příběh je známý také z filmového zpracování Alfréda Hitchcocka. Ta hudba je velkolepá, epická, a zároveň zrovna v písni, kterou budu na konkurzu zpívat já, dává prostor k velmi intimnímu herectví. Muzikál je slavný nejenom ve Vídni. Titulní píseň zazněla dokonce i loni v Koreji na galavečeru, kde jsme přebírali ceny, a podle reakcí publika bylo vidět, že je to obrovský hit.

V současné době působíte v Praze i v Ostravě. Kde se zrovna teď cítíte doma?

Když přijedu do Ostravy, vždycky vím, komu zavolat, za kým zajít, a když někoho potkám na ulici, jsem schopen strávit s ním klidně půl dne. V Praze mi to i po čtyřech odehraných sezónách pořád připadá takové anonymní a neosobní. Každý tam má milion aktivit a pořád někam spěchá, na nic nemá čas. Za tu dobu tam nějaké vazby mám, ale divadelní komunita tam není tak semknutá jako tady. Co se týče stráveného času a odehraných přestavení, je to zhruba napůl, ale srdcem jsem doma spíš v Ostravě.