Divadelní festival Norma nabídne v Trojhalí balet s bagry, prozradil Marek Pokorný v interview o současném umění

Čím jste naplnil prázdniny a čím ony naplnily vás?

Letos vzhledem k tomu, že základní úkoly byly splněny k 1. červenci, jsem měl relativně klidné prázdniny, což si nepamatuju už asi patnáct let. Takže jsem se hlavně snažil nic moc neřešit.

Nic neřešit. To zní jako naplněný prázdninový sen. V jednom z rozhovorů pro Ostravan.cz jste řekl, že umění se nesmí vzdát ambicí měnit svět k lepšímu. Jak se podle vás změnil svět v průběhu posledních několika let?

Svět se mění každou vteřinou, dnes to vidíme v přímém přenosu. Když se máme bavit v nějakých filozofických floskulích, tak si myslím, že míra zla a dobra a míra štěstí a neštěstí se v dějinách lidstva příliš nemění, je stále vyrovnaná a pouze se nějak přelévá. Těžko dokážu odhadnout, zdali se svět mění k lepšímu, nebo k horšímu. Zdá se mi, že alespoň v nám více známém světě je méně chudých, ale to rozdělení, nebo možná pojmenování chudoby, je zase poněkud jiné, než na jaké jsme bývali zvyklí. To, co je asi podstatné pro člověka, který někde nějak působí, je opravdu snaha každého, aby ten svět byl lepší.
Nechtěl jsem ani tak mluvit o světě obecně, ale spíše o možnostech umění dělat svět lepším. Svět umění je v jistém smyslu mikrosvět, ve kterém se potkávají tvůrci a konzumenti umění, vzájemně se poplácávají po ramenou, jak je jim spolu dobře, ale ti, kteří skutečně rozhodují o podobě světa, se pohybují někde úplně jinde a na vnímání umění téměř nemají čas…

Svět umění si snad od polovičky devatenáctého století vytváří vlastní strukturu, která je čím dál tím víc komplikovanější. Zároveň ale ten, jak vy říkáte, mikrosvět umění možná vykazuje všechny ty vady a klady světa okolního. Je tu jakási korelace. Je to všechno jaksi relativně společný prostor, uvnitř kterého vznikají návrhy na to, jak žít. Pozornost vůči světu umění by měla být vyvíjena i od těch, kteří na něco takového zdánlivě nemají čas. Protože právě v umění vzniká pořád něco nového a inspirativního. Každý, kdo si myslí, že svět umění je jiný než ten jeho, se mýlí. Je jen jinak strukturovaný, věci jsou stejné, ale mají jinou podobu. Co je největší problém, a co současné umění intenzívně řeší posledních dvacet let, je způsob, jak tu zkušenost uměleckou přenést mimo hranice uměleckého světa. Jak by ještě umělec mohl ovlivňovat realitu jinak než představením svého uměleckého díla. Nebo jak přitáhnout pozornost. A to je největší paradox. Snaha měnit to venku existuje, ale zároveň roste i složitost vnitřního světa umění jako takového.

Galerie PLATO, kterou vedete, je vnímána jako fórum uměleckých žánrů a artefaktů, které se v té vzájemné korelaci snaží příliš nepodléhat tlaku vnějšího světa, ve kterém se stále více střetávají tržní principy s principy umělecké tvorby. Je to naplnění vaší ambice?

Projekt tohoto typu by z principu měl přemýšlet o jakési formě rezistence vůči přímým tlakům kapitálového oběhu či marketingových strategií. To neznamená, že o nich nevíme, a dokonce, že s nimi nepracujeme. Jenom si myslíme, že jim nemáme podléhat a nemáme směřovat ke koncům, kde větší výkon a efektivita přehluší debatu o hodnotě. My se chceme bavit o hodnotách a zacházet s nimi v širším kontextu. Od konce osmdesátých let se debatuje o míře zábavního průmyslu a mainstreamové kultury. My tu realitu nepopíráme, naopak, to, čemu se chceme vyhnout, bývá u nás tématem těch věcí, které vystavujeme. Jsou to spojené světy.

Mainstreamové umění lehce nachází diváky a návštěvníky. Vy to máte těžší. Jaké metody volíte k dosažení dialogu s veřejností?

Primární skupinou, která nás zajímá, jsou lidé, kteří mají zkušenost se současným uměním. Ti tvoří jádro našeho publika. Na rozdíl od například Galerie výtvarného umění, která sídlí v Domě umění a kterou vede kolega Jůza a která má za povinnost mít tu náruč mnohem více doširoka rozevřenou, my se soustřeďujeme na dialog s lidmi, kteří jsou eminentně oslovováni současným uměním. Hlavním nástrojem je odbourání nedůvěry. Nedůvěra charakterizuje naši současnost nejen v České republice. Nedůvěra je šílený princip přítomný v současném světě na všech úrovních. To, oč nám jde, je odstraňování nedůvěry. Mám na to jednoduchý příklad – vždy když večer vstoupím do místnosti, najdu vypínač a rozsvítím si. To je elementární princip nalézání důvěry – najít vypínač a rozsvítit světlo. Stačí, aby veřejnost vnímala jakoukoliv galerii nebo místo, kde je předkládáno umění, jako místo, kde nepanuje podvod. Že je to umění. Může být dobré, lepší, horší, špatné, složitější, nějakým způsobem nepříjemné, ale je to výsledek umělecké tvorby a tedy má nějaký význam. Když se tomu otevřu, mohu zahájit nějaký dialog. To je zase princip vnímání umění. Něčemu takovému je nejvíce nakloněna mladší část populace, děti, mládež, lidé do pětadvaceti, případně rodiny s dětmi.

My jsme se dnes sešli také kvůli projektu festival Norma. Loni proběhl první ročník. Co jste z něj vyvodili? Už pracujete na letošní podobě?

Vyvodili jsme hlavně to, že ta věc má smysl. Takže nebudeme rušit naše záměry. Mysleli jsme, že to bude trvat déle, abychom se dostali tam, kam chceme. Dnes víme, že je dobře, že festival Norma byl založen a že bude pokračovat. Mapuje tvůrčí prostor mezi divadlem a výtvarným uměním, mezi tanečními a vizuálními projekty. S podobnými žánry se zatím veřejnost v České republice spíše jen seznamuje.

Co už můžete prozradit z připravovaného letošního programu?

Loňský ročník byl orientován převážně na českou a polskou scénu. Vždy jsme chtěli, aby Norma byl mezinárodní festival, a dnes tu platformu rozšiřujeme o holandský soubor. Budou tady zase Poláci a kromě jednoho většího projektu pražského Studia Hrdinů uvedeme ještě dvě menší domácí věci. Jinak zatím nechci úplně hovořit o podobě programu, je vlastně ještě vytvářen. Důležité je, že v loňském roce jsme převážně realizovali festival v Dolní oblasti Vítkovic, letos to bude trochu jiné. To pravděpodobně nejzajímavější a nejnezvyklejší, tedy představení polských umělců, proběhne v Trojhalí Karolina. Bude to „balet s bagry“. Další část proběhne v Bauhausu, který se už brzy stane součástí galerie PLATO, respektive bude jejím sídlem. A pokud bude třetí ročník, tak možná jeden projekt uskutečníme tady v Gongu, ale těžiště festivalu a vlastně celé naší činnosti už bude v bývalém Bauhausu.

První ročník byl doplněn debatou o české divadelní kritice. Bude nějaká podobná debata i letos?

Téma podobné debaty se ladí, ale určitě proběhne nějaká „brunchová“ debata o současném umění, podobně jak tomu bylo v loňském roce. Důležité je, že festival opět realizujeme ve spolupráci se Studiem Hrdinů, hlavním dramaturgem je kolega Jan Horák.

A termín?

11. – 12. listopadu 2016.