Scénické čtení v ostravských ulicích vyslalo jasné poselství: Moc je nejhorší děvka světa

Jestliže si dramaturgyně činohry NDM Sylvie Rubenová s režisérem Josefem Kačmarčíkem vybrali k prologu nadcházející divadelní sezóny právě Žurkovu hru Fortinbras aneb Po Hamletovi, možná zcela intuitivně a bezděky, ale možná přímo záměrně (ale na tom nezáleží) varovali před jedním z démonů zla, kterým je touha po moci.

Divadelní pouť, jakési site-specific scénické čtení pod širým nebem nazvali inscenátoři Po Hamletovi spíše prvoplánově, protože v rámci Letních shakespearovských slavností na Slezskoostravském hradě, kde jejich venkovní scénické čtení začíná, byla odehrána tragédie Hamlet a nyní se na začátku sezóny herci opět vracejí do divadelních sálů. Proto celá jejich divadelní pouť také končí ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka.

Úvodní scéna na Slezskoostravském hradě. (Foto: V. Žižka)

Na začátku děje se na cimbuří Slezskoostravského hradu odehraje scéna z Hamleta: dialog mezi dánským princem a jeho zavražděným otcem o tom, že královrahem je Hamletův strýc. Hned po úvodním obraze se však děj známé tragédie promění, na scénu vstoupí postavy Žurkovy hry – norský princ Fortinbras (Vít Rolček), místodržitel norského krále Lison (Renáta Klemensová), Grothe, jeho přítel (David Janošek), který hraje také Horácia, Nestor (František Strnad) a také Vít Hofmann, vystupující v roli Hamleta, a Jana Mudráková coby Ofélie.

Z čtení Po Hamletovi. (Foto: Vojtěch Žižka)

Všichni účinkující však hrají více rolí a přecházejí z jedné postavy do druhé, navíc v průběhu cesty z hradu k divadlu odlehčují vážný děj humorným, vtipným komentářem, občas reagují na nenadálé situace, které přináší střet divadelního projektu s realitou (například popohánění řidičů aut u přechodu pro chodce u lávky přes řeku Ostravice či vybízení účastníků k rychlejšímu pochodu). Velmi veselou chvilku zažili účastníci v okamžiku, kdy po cyklistické stezce přijížděl a mezi účinkující a publikum téměř vjel cyklista v rudém dresu právě ve chvíli, kdy Hamlet řekl: „Cítím nablízku nepřítele!“

Ze shakespearovské procházky. (Foto: Vojtěch Žižka)

Režisér Josef Kačmarčík vede herce k odlehčenému, mírně sarkastickému projevu. I přes viditelný nadhled a odstup však akcentuje některá místa v textu, která velmi silně připomínají dnešní společenskou a politickou situaci ve státě, ale i v Evropě. Stačí jen citovat několik replik, aby bylo jasno, o čem se zde hraje:

Když zazní slova „každá výkonná moc potřebuje hlavně mladé lidi, kteří jsou ochotni vykonat cokoli“, proběhne hlavou diváka myšlenka na politické kariéristy, kterých nikdy není málo. Hned při následující replice „každá moc dbá o to, aby dále vládla svou mocí“ následuje pomyšlení na politiky, kteří se za každou cenu chtějí udržet ve svých funkcích. Přímo zamrazí při slovech „Jsem připravit vyřezat žíly všem, kteří se mi budou protivit! Ano, bude líp!“ Zde už jde o přímou satiru a netřeba jmenovat, na koho míří.

Účastníci pátečního čtení Po Hamletovi. (Foto: Vojtěch Žižka)

I když inscenátoři dopředu upozorňovali, že nejdou typickou cestou site-specific, kdy jednotlivé scény jsou inspirovány místem a prostředím, ve kterém se odehrávají, režie pracuje i s akustickým efektem ve scéně odehrávající se v garážích pod pavilonem A na Černé louce. Cynický smích, zde znásobený ozvěnou, silně definuje všechna zlovolná přání směřující k dosažení moci a vlády nejen nad vlastní zemí. Také slova „líp mít hrdinu v hrobě než buřiče za zády“ charakterizují chování směřující k ovládání mas.

Poslední replika, která zde bude zmíněna, vypovídá o obsahu celé inscenace (scénického čtení v plenéru) Po Hamletovi: „Moc je nejhorší děvka světa!“ tvrdí jedna z postav Jerzyho Žurka a s ní celý mladý realizační tým, který pod vedení Sylvie Rubenové a Josefa Kačmarčíka tímto originálním způsobem otevřel brány Národního divadla moravskoslezského před sezónou 2016-2017.

Závěr putování v Divadle Antonína Dvořáka. (Foto: Vojtěch Žižka)

Nutno přiznat, že publikum se zpočátku těžko orientuje ve složitém textu hry a orientace je ještě ztížena již zmíněným přecházením herců z jedné postavy do druhé. S pokračujícím dějem nabývá na důležitosti text samotný.

Herecké výkony je těžké hodnotit – nejde zde o vytvoření jedné postavy a její průběžné jednání, což jsou věci snadno pojmenovatelné a z hlediska kvality hereckého výkonu měřitelné. Přesto lze říci, že nejvýraznější výkon podávají Renáta Klemensová a František Strnad.

Co lze jednoznačně vyzdvihnout, to je však týmový výkon a naprosto jasné sdělení, co herci spolu s dramaturgyní a režisérem  vidí jako nežádoucí a před čím chtějí varovat. Poté, co divadelní pouť skončila, několik diváků projevilo touhu po skutečném nastudování Žurkovy hry v intencích klasické inscenace se slovy: „Tohle by se dneska mělo hrát!“

Site-specific scénické čtení v plenéru Po Hamletovi se opakuje ještě v sobotu 3. a v neděli 4. září, vždy od 16.30 hodin.