AUDIO: Nové album ostravského Jesetera stojí za vážnou pozornost, ale k dokonalosti něco chybí

Siddhartha aspiruje na ojedinělý počin v současné české progresivní rockové muzice. Zvukově i stylově jde proti proudu – nesnaží se přiblížit modernímu zvuku. Proto v některých pasážích má člověk pocit, že poslouchá Modrý efekt, Deža Ursínyho či Otu Petřinu. Po typickém pomalém akustickém intru, které otevírá řadu koncepčních rockových alb (Pink Floyd: Animals, Dream Theater: Scenes from a Memory…), se ozve ve druhém songu Má duše je celý svět/My soul is the whole world zřetelná inspirace rockovým muzikálem (Webber). Po této cestě album kráčí i v dalších písních a muzikálová dramaturgie je více než zřejmá formou jednotlivých songů i pěveckými party, které jsou velice náročné a zpěvák David Tobiasz je zvládá ctnostně a bravurně. Také další písně tematicky zpracovávají děj básně v próze Hesseho, který se odehrává v Indii čtvrtého století a je ovlivněn myšlenkovým světem indické filozofie.

Siddhartha bezpochyby patří k instrumentálně nejzdařilejším albům ostravské hudební scény. Desce melodicky vévodí kytary Jana Gajdici, který je také autorem všech textů a většiny hudby (vyjma šesté skladby, jejímž autorem je klávesista Robert Hejduk). Právě tady se skrývá asi největší slabina nového alba. Na literárním stylu je znatelná poetická neobratnost některých veršů, která se projevuje v archaickém slovosledu i ve vyždímaných rýmech jako „však žízeň uhasit/mít ještě sil, poznání dovršit/dosáhnout cíl…

Naopak hudebně se Siddharta vydařil, baví jej poslouchat opakovaně. Vedle už zmíněné bravurní kytarové práce Gajdici se melodicky zaryjí do uší klávesové linky Roberta Hejduka. Basa Martina Šimíčka a bicí Lukáše Krejčího vytvářejí k melodickým nástrojům spolehlivou a rytmicky dostatečně pestrou odpověď. Na albu figuruje také řada hostů, jejichž hudební přínos je velmi zřetelný a cenný. Nepřeslechnutelný je zpěv opavského Jury Bosáka či Pavly Míčkové. Z instrumentalistů se povedlo obohatit hudební aranžmá Siddharty promyšleně využitými houslemi (Dan Tlolka), žestěmi (Lubomír Konečný a Vašek Grigor) a řadou dalších nástrojů včetně kontrabasu Ladislava Šmídy, tenorsaxofonu Marcely Kučové či lesního rohu Petry Fichtnerové a dalších.

Hessova humanita počítá i s tím posledním člověkem a pevně věří, že čím víc bude na světě moudrých lidí, tím méně bude hrozit nebezpečí fanatismu a válek. Proto Siddhartha kriticky zkoumá svět kolem sebe a dostává se přitom do konfliktu se společností.

Třetí deska Jesetera je osobním autorským vyznáním Jana Gajdici a ukazuje jej jako skladatele vyzrálého, který přesně ví, kam chce dojít. Škoda, že se cestou k tomuto bodu nedokázal oprostit od některých stylových floskulí, jako je přílišná závislost na vzorech. Také poeticky senzitivněji utkané libreto, bez frází a trochu násilně konstruovaných rýmů, by rovněž zvýraznilo výsledný dojem.

Přesto všechno lze považovat Jesetera a Siddharthu za významný počin, který stojí za bedlivou pozornost. Samotná filozofie příběhu je natolik silná, že album může sloužit jako jednoduše a přehledně koncipovaný vhled do této problematiky.