S mistrem improvizace Jaroslavem Duškem o ostravské Bráně života i natáčení filmu Kouř

Jak se podle tvého mínění vydařila ostravská premiéra Brány života?

Nikdy nevím, jak na takovou otázku odpovědět. Podle nálady a podle toho, co lidi říkali, tak asi dobře. Všechno proběhlo, vše bylo zahráno. Přítomností Clemense Kubyho získala premiéra mimořádnou sílu. Snad tedy dopadla dobře, ohlasy jsou vesměs dobré.

Je pro tebe výjimečné spolupracovat s Ostravou?

Na sever Moravy, nejen do Ostravy, ale také do slezské Opavy, jezdíme s divadlem léta letoucí. Funguje to tady dobře a mám zde hodně kamarádů, nejen v Ostravě, ale taky ve Frýdku-Místku, v Českém Těšíně… Odtud já vlastně pocházím. Moje babička z matčiny strany byla od Jablunkova, narodila se v Karpentné u Třince. Takže své kořeny mám částečně tady, v tomto regionu.

Na začátku devadesátých jsi tady pomáhal rozdmýchat filmový „rytmikál“ Kouř v koksovně. Jak na to vzpomínáš?

To bylo výborné, točilo se v Dolní oblasti, těsně po sametové revoluci. Bylo to intenzivní natáčení za zvláštní atmosféry a v náročném a drsném prostředí. Já jsem to měl sice jednodušší, protože jsem tam cvičil aerobik s ženami, ale třeba když kolegové natáčeli v koksárně, v tom prachu, tak to bylo velice drsné. Tomáš Vorel to tak chtěl, protože chtěl natočit všechny ty dýmy. Kouř je kouř, nedá se nic dělat.

Proslýchá se, že letos dorazíš na Colours of Ostava, který se koná v místech, kde jste dříve natáčeli ty barevné čmoudíky z Kouře, je to tak?

Původně mě zvali spolu s Clemesem, ale nakonec nevím, protože jsem původně měl být v Chorvatsku. Ale zase se to posunulo, takže to snad vyjde a budeme na Colours společně.

Máš nějaké povědomí o ostravské divadelní scéně?

Z ostravských divadelníků znám Bílé divadlo a Honzu Číhala, jejich nahé pobíhání na lyžích. Pamatuju si Bílé divadlo z doby pradávné, když jsme ještě s Honzou Bornou hráli původní Vizitu a Srslení. Každý rok po dvanáct let jezdíme také do Opavy na festival Další břehy, ale upřímně řečeno, nemám čas, abych sledoval další divadla.

Nakolik Brána života vypovídá i o tvém duchovním zaměření?

Mám dojem, že jsem založen spíše přírodně než duchovně. Z tohoto kraje je fůra léčitelů. Člověk má možnost procházet různými úrovněmi vědomí, ale také tam může uvíznout, někdy je to těžké zjistit, jestli už uvízl, nebo ještě ne. To už říkal Hegel. Když pochopíš, že vše funguje tak, jak jsi nastaven, tak tě to ještě více nutí otevřít se do prázdného prostoru. Intelekt pojmenovává a zmocňuje se všech nejsubtilnějších rovin, ale stejně zůstává pořád tam, kde se nachází něco nepojmenovatelné. Na gymplu jsme neustále někoho hypnotizovali, zkoušeli, jestli sklenice jezdí, vyvolávali jsme duchy. Pak ale zjistíš, že lepší je méně myšlenek.

Je to náhoda, že právě Ostrava tě oslovila ohledně spolupráce?

Záleží na tom, jak vnímáš slovo náhoda. Pro mě znamená slovo náhoda, že ti osud něco nahodí. Jako nahrávku, nikoliv jako něco, co se stalo nedopatřením. Moje spolupráce s Ostravou má svoji logiku. Jirka Nekvasil, pro kterého jsme s Martinem Smolkou dělali operu Nagano v Národním divadle, odešel do Ostravy. Se Smolkou jsme si pak říkali, že bychom mohli ještě něco napsat. Pak jsem úplně náhodou narazil na Kubyho knihu Na cestě do sousední dimenze. S Jirkou Nekvasilem jsme v Černošicích sousedi, tak jsem mu to dal přečíst. A pak jsme si řekli, že tohle je ono, že tohle je výborné téma pro hudebně pohybové dílo. Oslovili jsme Ondru Smeykala, který hraje na didgeridoo a najednou se nám zdálo, že to vlastně bude ještě lepší. Protože se to týká dýchání, toho nádechu. Jiří Nekvasil se režie ujal velmi rád. Musím říct, že to bylo pěkné setkání tady s těmito lidmi v Ostravě, protože si to vzali tak nějak za své. Celý soubor na tom dělá s chutí. A tak to má být. Můžete mít sebelepší dílo, ale když se dělá s nechutí, tak je to poznat. Jak to říkal Evald Schorm, hlavně, že se máme rádi. To je to hlavní, protože zbytek pohltí čas.