Zázrak se nekoná: Opavská Carmen je téměř bez emocí a režijně zaspala dobu

Opera Carmen o čtyřech dějstvích podle novely Prospera Mériméa měla premiéru 3. března 1875 v Paříži. Libreto napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Premiéra proslulého operního titulu tehdy proběhla téměř bez úspěchu a za čtvrt roku na to Bizet zemřel.

V roli Carmen se v opavském nastudování v nedělní premiéře představila mezzosopranistka Barbora Martínková-Polášková, Josého ztvárnil tenorista Jakub Rousek. Orchestr Slezského divadla řídil Petr Šumník a režii měla Jana Andělová Pletichová.

Bizetova Carmen vnesla do operní tvorby po Wagnerovi nový závan svěžího vzduchu. Přitom se nejednalo o žádnou hudební avantgardu. Bizet ve svém stylu asimiloval prvky Gounoda, Meyerbeera, Verdiho i Wagnera, nově přidal vynikající psychologickou charakteristiku jednotlivých postav a situací. Mistrovská instrumentace, harmonická odvážnost a hlavně neodolatelná melodika a rytmika učinily z Carmen kultovní dílo, které je mnohými považováno za vrchol operní tvorby.

Carmen je příběhem mučivé, trýznivé lásky, která stravuje vše kolem. Je neodolatelně svůdná, domýšlivá, lehkomyslná a vášnivá. Zkrátka femme fatale, jejímuž kouzlu neodolá ani Don José (Jakub Rousek). José rychle zapomíná na Micaelu (Tereza Kavecká), která mu v úvodu prvního dějství vyřizuje vzkaz od jeho matky.

Zleva Tereza Kavecká, Jakub Rousek a Barbora Martínková-Polášková.

Kavecká postavu ztvárnila jako andělsky čistou dívku, jejíž způsobné vychování a nesmělost ostře kontrastovalo s temperamentní Carmen. Znělost světlého sopránu Kavecké je nejlepší ve střední a vyšší poloze, v nižších její hlas ztrácel na průraznosti a zanikal.

Co však chybělo její postavě naléhavěji, byl nedostatek emocí. Jakoby jí skoro vůbec nevadilo, že jí Carmen odloudila milého. Dvojice Kavecká – Rousek působila spíše jako bratr a sestra. Dramatická rozpačitost Kavecké byla částečně eliminována její intonační precizností, dobrým tvarováním frází a přesvědčivou artikulací, jen té dynamiky mohlo být mnohem víc.

Don José (Jakub Rousek) v roli vojáka, který ztratí hlavu, dezertuje od jednotky a potlouká se s tlupou, na tom nebyl s hereckým projevem o mnoho lépe – těžkopádný, bezradný, neschopný vyjádřit afekt jiným způsobem než potřásáním hlavou. Je až s podivem, že tomuto tenoristovi bývají v Opavě svěřovány podobně dramaticky exponované role, které předpokládají mimo jiné výrazné herecké nadání. Rouskův vysoce posazený tenor se sice vyrovnal s úskalími nejvyšších tónů úctyhodně, ale co je to platné, když neumí pracovat s frází, dynamikou, ozdobami a vibratem.

Barbora Martínková-Polášková jako Carmen. (Foto: Tomáš Ruta)

Barbora Martínková-Polášková v titulní roli Carmen podala ze všech aktérů premiéry pěvecky nejpřesvědčivější výkon. Její Habanera v prvním dějství byla ještě mírně nejistá, ale mezzosopranistka se v průběhu dějství našla a její projev gradoval. Bohužel ani ona se herecky s postavou Carmen nepotkala. Co naplat, že se jedná o sólistku atraktivní, když její herecký výrazový rejstřík pojme dvě až tři stereotypní gesta? Její stylizace lidového tance nebyla tanečně přesvědčivá, rytmicky se zase rozcházela s kastaněty.

Escamillo Alexandra Vovka má v opeře méně prostoru, přesto mu role sebejistého toreadora pěvecky i herecky sedla poměrně dobře. Také slavný kuplet o toreadorovi zazpíval Vovk s nadhledem, jen toho obstarožního gesta mohlo být méně.

Barbora Martínková-Polášková a Alexandr Vovk. (Foto: Tomáš Ruta)

Z drobnějších rolí zaujala báječně sehraná a vtipná dvojice Rudolfa Medňanského a Dušana Růžičky, kteří se dobře představili také v kvintetu podloudníků v druhém jednání. Horší už to bylo s vykladačkami karet –  u Šárky Maršálové je téměř šokující, že se podobné výkony na jevišti Slezského divadla pravidelně tolerují, v případě Anny Bocanové je třeba ještě hodně píle a tvrdé práce.

Nezklamal sbor, ať už dětský (pod vedením Terezy Kavecké) či smíšený (pod vedením Kremeny Pešakové). Mimořádně důležitá role je v Carmen svěřena orchestru. Lidový kolorit, který Bizet napsal v tanečních scénách i orchestrálních mezihrách, si zaslouží temperamentní hudební vyjádření, plné gradačních vrcholů, agogiky v accelerandech a ritandandech.

Jenže dirigent Šumník představil hudebně Carmen jakoby s metronomem – notoricky přesnou, bezkrevnou, bez emocí. Lidové španělské idiomy v partituře to pochopitelně zcela zabilo. Nejedna árie ztratila pro svůj rovný tah glanc, ač šlo cítit, že by se na ní zpěváci daleko raději trochu zhoupli a fráze procítili.

Tempově rozvláčné, utahané a mdlé pojetí dirigenta prostě nelze akceptovat jako adekvátní stylové rovině díla. Trochu nevinně se v tom ocitli muzikanti orchestru Slezského divadla, kteří až na pár drobností zahráli i přes nastavené parametry taktovky velmi dobře, ač se jistě v sešněrovaném pojetí necítili ve své kůži.

Barbora Martínková-Polášková a Jakub Rousek. (Foto: Tomáš Ruta)

Můžeme si klást otázky, proč vzniklo představení bez emocí, s hudbou bez emočně gradačního významu, ač jsou obojí v partituře díla obsaženy. Lze jen pochybovat, že herecká tragédie a nedostatek odhadu při obsazování hlavních rolí je vinou hlavních protagonistů.

Lze také pochybovat, že herci takové kreace produkují pod každým režisérským přístupem. Kamenem úrazu bezradnosti sólistů byla nevýrazná režie Jany Andělové Pletichové, jejíž režisérský otisk a názor byly zcela na okraji. Není divu, že když chybí režisérská osobnost bez jasné vize a představy, je to s jejich výkony takové.

Opavská Carmen stojí na velmi vratkých kůlech – solidním orchestru, slušném sboru, docela vkusné scéně (Jaroslav Milfajt) i kostýmech (Tomáš Kypta). Ovšem strmě padá na stěžejních základech – režijním klišé  a absenci invence Andělové-Pletichové a dirigentské rozvláčnosti Šumníka.

Carmen měla symbolizovat výhru opavského divadla poté, co se díky vzpouře umělců podařilo krátce po jmenování odvolat ředitele Karla Drgáče. Ten Carmen původně z dramaturgického plánu sezóny vyškrtl s tím, že ji opavský operní soubor nezvládne. Je velmi smutné, že právě tato premiéra bývalému řediteli dala tak trochu zapravdu.