Ostravský Král Ubu je digitální, diskotékový, komiksový a televizní. To všechno dohromady

Jistá teoretická divadelní poučka praví, že každá dobrá inscenace jakéhokoliv divadelního textu je tím lepší, čím více se dotkne reality v místě a v čase, ve kterém je text inscenován. A nemusí přitom jít o otrocké aktualizace, ty bývají spíše na škodu.

Král Ubu režiséra Jana Friče, který si odbyl premiéru ve čtvrtek, je velmi současný především po formální stránce. Má-li být tato hra a její inscenace i oním pověstným zrcadlem nastaveným společnosti, pak se v tom zrcadle musejí vidět všichni konzumenti pozlátkové bezduché televizní zábavy, konzumenti ohlupujících bulvárních médií, lidé s mozky vygumovanými propagandou a podléhající uměle vytvořenému kladnému mediálnímu obrazu kreatur toužících po jediném – po dosažení moci, ze které plynou peníze, a udržení se u této moci všemi prostředky.

Z inscenace Král Ubu v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Při zhlédnutí ostravského Krále Ubu na mysl také nemůže nepřijít věta o tom, že každá společnost si zaslouží takové politické vedení, jaké odpovídá právě její kvalitě, jejímu složení a charakteru.

Scéna, na které se Král Ubu v Ostravě hraje, připomíná parlamentní sněmovnu. Do chvíle, kdy je jasné, kdo se dostal k moci, je sněmovna upravená, pak se však rozpadá zároveň s tím, jak se rozpadá řád, systém, zákon, morálka a svět, který v duchu autorova varovného mementa spěje k vlastnímu sebepozření a patafyzicky vyjádřeno i vlastnímu „sebevykálení“.

Z inscenace Král Ubu v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Jednotlivé postavy připomínají tu postavy pohádkové, tu komiksové, občas se objeví výstup stylizovaný do tupě zábavné televizní show – a tomu všemu odpovídají i kostýmy. Některé všedně střízlivé (tmavý společenský oblek krále Ubu – uniforma politiků), jiné třpytivě pozlátkové, některé výrazně stylizované (Matka Ubu ve žlutých minišatech zúžených do pasu, se zvonovou sukénkou a naddimenzvanými ňadry), objeví se i protiterostické (nebo teroristické?) komando v černých bojových uniformách se zahalenými obličeji. Nad tím vším neustále zní buď patetická symfonická hudba, prokládána filmovými a televizními šlágry, případně diskotékové techno.

David Viktora a Lada Bělašková v inscenaci Král Ubu. (Foto: R. Šťastný)

David Viktora je v hlavní roli poněkud příliš umírněný, větší dynamika by postavě prospěla. Herec jakoby při premiéře působil poněkud unaveným dojmem. To Matka Ubu v podání Lady Bělaškové byla větší dračicí.

I když ostatní část souboru pracuje v duchu režijního pojetí spíše týmovým způsobem, přece jen jsou tu výrazné individuální výkony – Vladimír Polák jako kapitán Obruba, Ivan Dejmal v roli Hromoslava, Anna Cónová coby královna Rosamunda a Jan Fišar jako král Václav, Tomáš Jirman vytvářející postavu ruského cara Alexeje a Jiří Sedláček jako člen Ubuova týmu jménem Tyčka.

Z inscenace Král Ubu v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Jarryho text je básnický a všichni účinkující si jeho básnivost užívají. Přesto je nejsilnějším prvkem celé inscenace vizuální složka a pak zvuková, myšleno hudební a ruchová.

Devadesát minut eruptivní podívané na svět v křeči před vlastním sebezničením formou zábavy. Ano, lze se ubavit k smrti. I o tom je ostravský Král Ubu. V těch devadesáti minutách bez přestávky dojde v poslední čtvrtině představení i k mírné únavě publika, způsobené jistou monotónností vypjatého tempa.

Z inscenace Král Ubu v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Ano, představení běží téměř celé ve zběsilém tempu a diváckému komfortu i větší záživnosti by prospělo rytmizování, tedy zařazení jakýchsi svým způsobem oddechových míst. I přes tuto výtku se však jedná o velmi silný zážitek.

Premiérové publikum ocenilo i jistý odklon od mírně konzervativní poetiky, na kterou jsou diváci Národního divadla moravskoslezského zvyklí. Zajisté si tento posun od někdy až příliš zažitých postupů vychutnávají herci samotní. Budoucím divákům je možné dopředu sdělit pozvání těmito slovy: Přijďte, něco takového jste na jevišti NDM ještě neviděli.