O nejlepších českých básních za rok 2016 rozhodne Jakub Chrobák. Krásný úkol, říká

Společně s básníkem Vítem Slívou jste byl brněnským nakladatelstvím Host vybrán coby letošní editor velmi sledované ročenky Nejlepší české básně (pro rok 2016). Jak závažný úkol je to pro vás?

Velice. Není moc podobně důležitých pokusů, které by si získaly možnost skutečně, reálně oslovovat to publikum, které ještě nějak poezii větří, ale nemá energii a sílu se probírat houštinou vydaných knih a volit si v ní. Právě tato ročenka by se mohla a měla stát kompasem básnické mapy. To je vždycky úkol vážný. Odpovědný, ale i krásný, to vidím už teď.

Předloni vybíral básně ostravský básník Petr Hruška, nyní další Ostravák Jakub Chrobák. Neoblíbili si v  nakladatelství Host nějak příliš ostravskou literární scénu?

Myslím, že ne. Jednak ty dvě úlohy se zásadně liší. Já budu především shromažďovat texty pro Víta Slívu a hlavně pracovat na závěrečné eseji, kdežto Petr Hruška měl v rukou celou závěrečnou kompozici. A jednak, letos byla ročenka zase situována do jiných koutů republiky. Ovšem pokud jde o oblibu ostravské literární scény v Hostu, to, myslím, pravda je, ale je to dáno prostě tím, že „Hosti“ rádi vydávají dobré věci, mám tím na mysli zejména verše Petra Hrušky a prózy Jana Balabána.

Básníkům z jiných koutů republiky tohle lehké protěžování Ostravy nevadí?

Vadí, nevadí, to nevím. Spíš mně přijde, že se právě toto lokalizování stává tématem bez argumentace. Když například v časopise Psí víno píší (a ostatní „kritikové“ pak tento názor dál přejímají) o tom, že ročenka „příliš zavání teplem ostravských hospod“, musím se ptát, čím je takové tvrzení podloženo. Usvědčuje totiž jeho autora hned ze dvou věcí. Zaprvé, že zřejmě v Ostravě v hospodě nikdy nebyl, protože by věděl, jaká to umí být zima, a leckterý štamgast by jim to asi i vysvětlil. Ale zejména – nepřichází jediná argumentace veršem, básní, metaforou, obrazem. To pak není kritika, ale recenzní bulvární Spy. Ostatně, tato neschopnost přenést se přes to, kde kdo žije a píše, se projevila hned poté, co bylo zveřejněno, že editora budu letos dělat já – ještě jsem nenapsal ani řádku vysvětlující, co a jak budu vybírat, ale už zní hlasy typu: Chrobák? Au! Au! Au! Nu, ale já si tu esej a celou práci nad ročenkou budu stejně dělat tak, jak si myslím, že se dělat má.

Stejně ještě zůstanu u tématu. Petru Hruškovi bylo vyčítáno, že do „best“ výběru nejlepších básníků zařadil až moc autorů z našeho regionu. Dáte si pozor, aby se to neopakovalo? Nebo je Ostrava opravdu tak podstatnou básnickou základnou?

Především, v Petrově případě recenzenti jaksi „zapomněli“ připomenout, že ve sledovaném roce vyšla důležitá a podstatná antologie z poezie věnované Ostravě a v Ostravě vznikající, jistá Briketa. Je tedy logické, že se z ní vybíralo. Já už teď vím o sbornících z různých míst, a jistě z nich vybírat budu. Ovšem nikdo mě nezabrání a nepřinutí, já sám bych se musel za sebe stydět, kdybych neexcerpoval časopisy Protimluv, Posed, Texty jen pro to, že k nim chovám různou míru náklonnosti. Budu se jim prostě věnovat stejně jako Welesu, Psímu vínu, Tvaru a dalším. Ale ještě ke druhé polovině otázky: opravdu si pořád a dlouho myslím, že právě ten úhor, který v Ostravě pořád poezii provází, určitá míra nekulturnosti, nebo kulturnosti divoké, jí opravdu umožňuje vidět řadu věcí intenzivně a přesně.

Píšou verše i vaši studenti? A má z nich někdo opravdový talent?

Jsem rád, že po druhé sbírce, která byla trochu rychlá, se k poctivému čekání na verš a obraz vrací Ondřej Hložek, jinak ale: těch studentů, co pokoušejí moc slova, je dost, jenže jen málo z nich uvěří závažnosti, která je v psaní i vnímání poezie uložena. Opouštějí ji, případně si ji zakazují. Čtu teď se stále větší chutí esej Emanuela Frynty o poezii, kterou připravoval v první polovině dvacátého století pro rozhlas. Jak suverénně zde ještě trvá na tom, že bez schopnosti vnímat poezii lidská bytost vlastně ani nemůže hodnotně existovat.

Nebojíte se různých tlaků, třeba právě od studentů nebo i od blízkých známých, kteří vám teď budou nenápadně posílat nové básně? Nebo i zlehka prosit, zda by se nějaká nevešla do sborníčku?

Už se to děje. Ať už nenápadnými pozdravy, nebo rovnou odkazy na konkrétní číslo časopisu. Jenže mně to připadá vlastně v pořádku. Pokud tomu ti lidé rozumí jako nabídce: nabízím vám své verše ne přednostně, ale abych vám ulehčil hledačskou práci. Jinak tomu ani rozumět nejde a já tomu jinak rozumět nechci a nebudu.

Jak básně vybíráte, prozradíte něco z editorské kuchyně?

První věc, kterou se asi budu dost lišit od poslední ročenky, je hotovost básně. Budu vybírat skutečně básně, celé, hotové, ne jednotlivé obrazy. Ty samy o sobě miluju, ale tady se s nimi holt budu muset loučit, i když těžce, protože podle mého má ročenka tohoto typu představovat básně jako texty, které prošly určitým redakčním sítem, už vědí, kam chtějí jít, nebo to krásně nevědí. Ostatní je zatím otevřené, předem ale vím, že rozhodně nebude rozhodovat, jak se někteří už teď domnívají, jestli jde o báseň krátkou, nebo dlouhou, rýmovanou, nerýmovanou, psanou pravidelným, či volným veršem. Ale ano, jedno asi protežovat budu: ty texty, které budou prahnout po hledání, nebo alespoň dohledávání lidské blízkosti.

Pokud vím, v knize nemohou být otištěny texty, které vyšly jen v internetové verzi. Proč? Bylo by nemožné se jimi prokousat?

Ale mohou, jen v podmínkách je, že jde o weby redigované, což se mně líbí. Ale hned při první schůzce jsme si řekli, že pokud jde o to, že by tam byly básně třeba i z „totemu, písmáka, či kterého webu“, není na to striktní zákaz. Jen skutečná nemožnost: to by potom mohl někdo říci, že přece do ročenky patří rukopisy, mělo by se vybírat z památníčků a deníčků. Jistě, takový obraz by též měl svou hodnotu. Jen daleko víc odbornou než kritickou, a já myslím, že editor i arbitr této ročenky by měl být spíše hledačem poezie než odborníkem na ni.

Teď schválně trochu zavádějící otázka. Všiml jsem si, že velké množství básní vychází i v tiskovině vietnamské komunity v Česku. Musí být česká báseň napsána česky? Nestačí, když ji napíše státní občan ČR?

V této chvíli jde o české básně, ale poptám se na to, ta pravidla jsou opravdu obecná. Jen se obávám, že pokud to nebude slovensky, či rusky, já už tu kvalitu poznat schopen nejsem.

V Absintovém klubu Les jste se ujal role šéfredaktora klubového listu Posed. Baví vás tahle docela únavná práce, která mimo klub nemá skoro žádnou odezvu?  A někdy ani v klubu samotném.

A just baví! Právě, že dokonce čím dál víc. A nemyslím, že odezvu nemá. Zrovna minulý pátek na svém čtení v Praze jsem udal řadu čísel i půl roku dozadu, ne jako vnucování, ti lidi to chtěli. A v únoru vyjde číslo složené z textů začínajících mladých autorů. Ano, trvalo to chvíli a ještě asi trvat bude, ale já věřím, že ta plachta jménem Posed si těch pár věrných najde, o jejich konečném počtu nechci ani přemýšlet, pár je víc než jeden.

V podstatě jste opustil rodný Vsetín a usadil se na Slezské Ostravě, tedy blíže k industriální syrovosti. Ovšem já vás pořád vnímám spíše jako bytostného lyrika z hor, byť „cimentovsky“ drsného, od něhož občas čtu i výrazy „piča“ a další. Jak teď plyne vaše poezie? Po Ostravici, nebo po Bečvě?

Je to vlastně pořád dost podobné. Procházím Vsetínem, stýská se mně po Ostravě, jsem v Ostravě a bodne to při pohledu na Beskydy. Ale v této chvíli mě asi víc má Ostrava. Ale i v ní si asi nepřestanu nacházet místa pro lyrický obraz.

Můžete čtenářům Ostravanu věnovat jednu svoji básničku?

Rád. Jedna, ve které je to, o čem jsem mluvil, dohromady – část dějů je vsetínských, tam lokalizovaných, ale celek a vlastně i odvaha vypustit věc v tomto hotovém sice, ale do jisté míry, jak doufám, surovém stavu, jsou ostravské:

Smutek jsem rozbil
s chlapama v Bečvě o rum v kafi.
Střepy teď brousí drtivé slunko.
Batoh a taška budoucích obědů těžknou
jak mrznoucí pot. 

A nikde žádný pevný bod,
jen linie a tvary.
Leží to v zemi pod smrčkama,
a zemí řve to:
jsi starý.