V Ostravě ožije královna Alžběta I. aneb Na pár slov s trojicí inscenátorů opery Roberto Devereux

Děj opery je vystavěn na proměňujících se vztahových rovinách a posléze se stáčí kolem povstání v roce 1601. Stárnoucí panenskou královnu Alžbětu ukazuje jako emocionálně zraněnou ženu, která prožívá psychická muka poté, co podepsala rozsudek smrti nad svým posledním milencem Robertem Devereuxem.

Jakým způsobem navazujete na předcházející inscenace Anna Bolena a Maria Stuarda z Donizettiho operní triogie na náměty ze života britských královen?

Peter Gábor: Rozhodli jsme se především zachovat dobové kostýmy. Alžbetínská doba je jednou obrovskou výtvarnou inspirací.

Michal Syrový: Ve scénograficko-kostýmní složce navazujeme hlavně na princip absence potřeby o jakousi šokující aktualizaci. Děj opery je zasazen do konce 16. století a zasazení do této doby více či méně ctíme.

Alena Schäferová: Zhlédla jsem obě opery, líbily se mi a i my se budeme výtvarně držet v mantinelech moderního pojetí renesance, v jejich základních obrysech a atmosféře.

Děj opery se otáčí kolem osy zlatého věku Anglie, kterou neodmyslitelně představuje postava královny Alžběty I., dcera Anny Boleynové. Jaké je vaše nazírání na ni jako historickou postavu, jaké atributy s sebou nese její operní ztvárnění a v čem se naopak odchyluje?

Peter Gábor: Rád bych vykreslil Alžbetu I. jako velikou významnou političku, ale zároveň nechal nahlédnout také do jejího soukromí. Vykreslit portrét ženy s jejími bolestmi, životními výhrami i prohrami a nenaplněností v lásce – to všechno jsou pro režiséra mimořádně provokativní témata.

Michal Syrový: To je spíše otázka pro historiky, nepřipadám si dostatečně erudován na rozbor a hodnocení vlády Alžběty I. Důležitý je obraz Alžběty I., se kterým opera a její inscenování pracuje. Z historického hlediska je děj opery umělý, vymyšlený, a jméno „Alžběta I.“ by šlo nahradit jakýmkoli jiným jménem. Opera ovšem pracuje s osobou královny Alžběty I. jako pro všechny známým symbolem velké panovnice, se všemi k ní patřícími atributy její vlády, a na základě jednoduchého příběhu zrazené lásky tento symbol rozkládá, bortí jej.

Alena Schäferová: Život královny Alžběty je téměř notoricky znám z různých filmových zpracování, divadelních představení, oper a knih, tudíž i já jakožto kostýmní výtvarnice, zabývající se více její vnější podobou, se samozřejmě vždy blíže seznámím s historickými souvislostmi a nechám se inspirovat zpracováním různých kostýmních výprav. Pro mě je královna Alžběta jakási módní ikona udávající ve své době styl a směr a její obrovský šatník dodnes inspiruje módní návrháře. I já jsem zvolila zjednodušenou formu renesančního kostýmu v jeho základní siluetě a typických znacích.

Můžete naznačit ty nejdráždivější myšlenky, které vás provázely procesem tvorby inscenace Roberto Devereux pro ostravský operní dům?

Peter Gábor: Určitě nalézt ty správné režijní a výtvarné prostředky k vytvoření opravdu komplexního obrazu Alžběty I. jako mimořádné osobnosti, která tak výrazně vstoupila na scénu světových dějin.

Michal Syrový: Proces tvorby provázelo mnoho dráždivých myšlenek. Tou nejdráždivější scénografickou byla myšlenka na potřebu gigantického majestátního prostoru, který by jednak podporoval velikost postavy královny Alžběty I., za druhé byl ale kontrapunktem k osamělosti ženy Alžběty. Veřejné-vnější kontra osobní-vnitřní. Zároveň ale vědomí, že překrásný ostravský operní dům je vše, jenom ne gigantický, ale gigantičnost dramatického prostoru umožňující, nás lákalo ještě více. To, zdali jsme byli svými úvahami dovedeni k patřičnému výsledku, nechť posoudí sami diváci.

Alena Schäferová: Dráždivý je pro mě celý proces přípravy kostýmní výpravy od kreslení návrhů počínaje po výběr materiálu, celý proces výroby a šití až po kostýmní zkoušky. Je to vždy velmi napínavé a nejprovokativnější myšlenkou je ta, aby výtvarné zpracování kostýmů v souladu se scénou prospělo hlavně Donizettiho hudbě.

Donizetti a Cammarano ukazují stárnoucí panenskou královnu Alžbětu jako mocnou, ale emocionálně zraněnou ženu, která bilancuje nad smyslem svého života, začíná se uzavírat a později hroutit stejně jako její trůn. Jaká úskalí pro vás přináší inscenování takovéto „psychologizující“ opery oproti činohře?

Peter Gábor: Je to v pořadí už moje šestá operní režie (Fedora, Romeo a Julie, Macbeth, Rigoletto, Manon Lescaut). Baví mě společně s interprety hledat výstižné herecké ztvárnění jednotlivých postav. Herectví v opeře považuji za neoddělitelnou složku pěveckého výkonu. Snažím se pochopit autora, číst z partitury a nechat na sebe působit sílu hudby. Pomáhá mi k tomu naštěstí i moje hudební vzdělání – hra na klavír a studium zpěvu.

Michal Syrový: Řekl bych, že největším úskalím je jakási míra „výpravnosti“. Žánr opery chápu na rozdíl od činohry více jako „podívanou“, kdy se přes vnějškovou stránku, celkový obraz (zpěvák + hudba + světlo + prostor + kostým) dostáváme k vnitřku. To úskalí spočívá v rozhodnutí, kdy je potřeba danou situaci či vnitřní rozpoložení postav podpořit a umocnit scénografickým „kouzlením“ a kdy je taková podpora nadbytečnou ilustrací.

Alena Schäferová: To je otázka samozřejmě pro režiséra, ale mám-li odpovědět i já, tak nevím, zda jsou to úskalí, ale v každém případě já nemám jiný úkol než respektovat režijní záměr, sladit se s výtvarníkem scény a hlavně kostýmem podpořit charakter postavy, její vývoj i duševní rozpoložení.

Alžbětinská doba je pojmem zasazeným v čase rozkvětu divadla a literatury a spojovaným především s působením Williama Shakespeara. Zanedlouho budou naše kulturní stánky oslavovat projektem Shakespeare Ostravva 2016 jeho génia a nesmrtelnost jeho tvorby. Které z jeho textů a her jste si oblíbili právě vy?

Peter Gábor: Dva páni z Verony, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Bouře – to všechno jsou tituly, které jsem režíroval. Samozřejmě nemohu zapomenout na Komedii omylů, která úspěšně odstartovala první Shakespearovské slavnosti na Slezskoostravském hradě.

Michal Syrový: Bude to znít jako shakespearovské klišé, ale líbí se mi všechny jeho hry, které jsem přečetl. Mou srdcovou záležitostí je pak jednoznačně komedie-thriller Richard III., na které mě baví hravá kombinace brutality, poetičnosti, humoru, vynalézavosti a grácie, s kterou jde Richard za svým rozhodnutím.

Alena Schäferová: Vzhledem k tomu, že jsem před pár lety spoluvytvářela na Pražském hradě komedii Večer tříkrálový, mám k této hře pozitivní vztah. Příští rok budu opět spolupracovat s Peterem Gáborem a scénografem Michalem Syrovým na inscenaci Veselé paničky windsorské.

*

Premiéry opery Roberto Devereux se konají v Divadle Antonína Dvořáka 10. a 12. prosince 2015 v 18.30 hodin.  Opera je nastudována v italském originále s českými titulky