Jan Fišar není jen charakterní herec. Myslím, že i komediálních rolí jsem odehrál dost, říká

V těchto dnech zkoušíš se souborem opereta/muzikál Ples v opeře v režii Janky Ryšánek-Schmidtové. Koho v chystaném představení hraješ?

Hraju tam čistě činoherní roli. Zpěv přeci jen není moje silná stránka. Na začátku a na konci je to v prologu a v epilogu postava psychologa, připsaná paní režisérkou a dramaturgem inscenace Tomášem Vůjtkem. V průběhu děje je to pak vrchní číšník Filip, který uvádí a obsluhuje hosty plesu.

Takže dvojjediná postava psychologa a číšníka…

Dá se to tak říci.

V této chvíli jsi mi připomněl jinou postavu číšníka z inscenace hry Večeře, která se hraje v Divadle Antonína Dvořáka. Tu postavu si tam pořádně užívá hostující Václav Klemens. Užíváš si podobně svého číšníka? To jsou většinou vděčné role…

Václava jsem samozřejmě viděl, hraje to moc krásně.  No, uvidíme. Během svých angažmá v Pardubicích, ale pochopitelně i tady jsem hrál těch číšníků hodně. Rád vzpomínám i na kratičký výstup, vlastně téměř němou roli homosexuálního číšníka ve Vajíčku, které režíroval Bedřich Jansa, já jsem tam vlastně jen prošel s ananasem na tácku a častokrát jsem byl odměněn potleskem na otevřené scéně. A to herce vždycky potěší.

Ples v opeře režíruje Janka Ryšánek-Schmidtová. S tou děláš teď v divadle poprvé. Překvapila tě něčím, myslím jako režisérka?

Činoherní režiséři jsou dle mého názoru pro operetu, ale i pro operu nesmírně důležití. Jistě, že podstatná je u těchto žánrů hudba, zpěv a také tanec, ale činoherní režisér vedle toho klade důraz na vztahy, na figury, na situace a podobně. A co se týče Janky – poznal jsem a znám velké množství dobrých nebo výborných režisérů, ale Janka je navíc ještě skvělý člověk, opravdová osobnost. Nóbl ženská.

Jsem rád, že to říkáš, mám stejný pocit. Já jsem se s tebou chtěl sejít už před premiérou hry Španělská muška, bohužel jsme nenašli volnou chvíli. Když jsem pak byl na premiéře, viděl jsem, jak se skvěle bavíte všichni, kteří jste na jevišti. To někdy bývá ošidné, někdy se herci baví a hrají si tak, že zapomenou na diváky, kteří jsou pak jediní v sále, kdo se nebaví. V případě Španělské mušky se ale skvěle baví i publikum. Čím to je?

To je dobře, že to vypadá, že se příjemně bavíme i my. Na zkoušení Španělské mušky bylo relativně dost času, jenže dlouhé zkoušení bývá u komedie někdy ošidné, chybí v hledišti divák a člověk pak neví, jestli je to ještě vtipné nebo trapné, stoupá obava, že to nakonec nebude mít tu patřičnou odezvu. Naštěstí Janusz Klimsza, který tuhle komedii režíroval, není režisérem prvoplánového humoru a nedovolí hercům takovou tu rádoby improvizaci. Protože takové divadlo, kde si každý dělá, co chce, za účelem „srandy“, je mi opravdu hodně vzdálené.

Vladimír Polák a Jan Fišar v komedii Španělská muška. (Foto: R. Šťastný)

Když jsem se dozvěděl, že divadlo chce uvést zrovna Španělskou mušku, v podstatě německou bulvární komedii z počátků minulého století, začal jsem být hodně zvědavý. A povedlo se to. Podobně úspěšná je další komedie, ve které hraješ stěžejní roli, a to je Škola pro ženy, také v Klimszově režii. V obou komediích doslova exceluješ, a přitom jsi v povědomí diváků vnímán spíše jako charakterní herec, silnější v tragičtějších rovinách,  a ne komik…

Tak především Školu pro ženy vnímám spíše jako tragikomedii, takže ji vůbec nelze srovnávat se Španělskou muškou. Molièrův text je navíc mnohem náročnější, navíc je ve verši a navíc ještě v alexandrinu, který je jedním z nejtěžších. Víš, já bych netvrdil, že jsem pouze charakterní herec, hrál jsem komediálních rolí poměrně dost. Ale ty charakterní role asi zůstávají více v povědomí diváků. Když herec hraje například Cyrana nebo Juana, tak si to prostě lidé pamatují více než třeba i velice vydařené komické postavy. A pokud jde o komedie, tak je pravda, že mám rád chytrý a inteligentní humor.

Obě ty role, o kterých se bavíme, si berou na paškál lidskou hloupost a mužskou samolibost. Nebo alespoň ty ve svém pojetí se tady do těchto lidských nedostatků strefuješ. Je to tvůj záměr?

Je to tak, jak říkáš, je to vědomě cílené, jak z režijního, tak i z hereckého pohledu. Samozřejmě, že záleží na síle osobnosti režiséra, pokud je slabší, tak se herec ještě více nadře. Janusz ovšem je silnou vůdčí osobností, práce s ním je po všech stránkách náročná a cesta ke konečnému výsledku hodně trnitá, přesto to téměř vždy stojí za to. On od samého počátku ví, co chce, a směřuje k tomu. Hledání je oboustranné, a přestože jeden den je to tak a druhý den úplně jinak, tak jak to včera vůbec nechtěl, přece jen nakonec najde tu ideální cestu.

Zaslechl jsem po Španělské mušce, jak je dobře, že to hrajete, a že to na jevišti tak krásně vypadá včetně masek a kostýmů…

Vidíš, a tomu jsem zrovna rád. Není dávno doba, kdy se pořád tlačilo na to, abychom i po vnější straně byli hlavně civilní a „dnešní“ úplně ve všem, herci se už téměř nelíčili, to patřilo spíš do opery nebo operety, a najednou se zase vrací výrazné líčení, paruky, fousy, vůně mastixu – a je to dobře, pokud to není samozřejmě jen schválnost.

Samoúčelných schválností v zájmu toho, aby se publikum smálo, se dnes vidí opravdu hodně, ale aniž bych ti chtěl lichotit, dokázal ses jim, alespoň jak já to vidím, zatím vždy vyhnout. Jsem rád, že se tomuto trendu zatím úspěšně brání celá ostravská činohra. A publikum je navíc rádo, když se na své divadlo a své oblíbené herce může spolehnout. K dobrému divadlu patří chytrý a inteligentní humor a nadhled, ale i krása a poezie…

Souhlasím. Se svým kolegou a kamarádem Tomášem Jirmanem děláme ještě navíc Večery poezie na Slezskoostravské radnici v tamní galerii. Naposledy jsme tam pořádali takové ohlédnutí za VŘSR s názvem „Leninova kosa“, ale nelekej se, samozřejmě s patřičným nadhledem a ironií, předtím to byly verše dvou moravských velikánů O. Mikuláška a J. Skácela nebo ještě předtím to byl večer věnovaný B. Hrabalovi a K. Čapkovi. A zrovna u Karla Čapka, i když jsou to „věci“ staré téměř sto let, tak jsou neustále současné, moudré, ale hlavně geniálně napsané. Ale proč o tom všem mluvím, doufám, že i tam za námi chodí lidé, kteří chtějí na chvíli zapomenout na věci nepříliš hezké tam venku.