Rozpad, rozklad a rozvrat aneb Ostrava bez pozlátka ve 300 snímcích Ondřeje Durczaka

Ostrava to má podle fotografa Ondřeje Durczaka spočítané a odchází do penze, respektive už v ní je. A důchod bývá různý, někdo si ho užívá i dvě desetiletí, jiný jen pár týdnů, načež si ho odnese zubatá. Stejně tak je to i s průmyslovou Ostravou. Některým penzistům chátrá zdraví zvolna a dlouho (např. přívozské petrolejce Ostramo), jiné to klepne raz dva (např. překvapivě rychlá likvidace zbytků Rütgersových závodů v Mariánských Horách).

Student Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Ondřej Durczak mapuje umírání Ostravy od roku 2011 a při listování jeho knihou je čtenář překvapen, o co všechno město přišlo za pouhé čtyři roky. Většina staveb zachycených v publikaci však stále stojí, byť jsou v závažnějším stupni rozkladu, než jak budovy zachytil fotograf (například domy v Přednádraží). Dosud existují, jsou součástí Ostravy, ač je politikové na jednotlivých radnicích přehlížejí a návštěvám rozhodně neukazují (např. opuštěný administrativní objekt Jaderné energetiky Vítkovických železáren).

Publikace ukazuje Ostravu v poločase rozpadu. Nezabývá se novými dálničními mosty nebo novostavbami nákupních center, jádrem syrové fotografické výpovědi je rozvrat. Chátrání rozpadajících se fabrik i obytných domů, s nimiž jde ruku v ruce rozklad duše. „Bylo tu však něco těžkého co drtí/ smutek, stesk a úzkost z života i smrti,“ vybavují se nad knihou třeba verše Vítězslava Nezvala, tedy alespoň v hlavě autora tohoto textu.

Ruiny koupaliště v Radvanicích. (Foto: Ondřej Durczak)

Pravda má řadu podob a obdobně pravdivá fotografická výpověď o Ostravě vyšla naposledy v roce 1995. Jmenovala se Ostrava-Obležené město, nafotil ji Viktor Kolář a verši doplnil Jaroslav Žila. „To byla veselá akce. Město čekalo barevnou reprezentativní knihu s optimistickými snímky Ostravy, dostalo syrovou sérii černobílých fotek, skutečnou tvář města. A tak radní celý náklad raději zamkli do skříně,“ vzpomíná básník Žila.

Na vydání Ostravy v důchodu se sice také částečně podílelo město, publikace je ale zaštítěna i řadou dalších institucí (například Slezskou univerzitou), takže tentokrát snad ve stoupě neskončí. Političtí reprezentanti Ostravy se nicméně dílem asi moc chlubit nebudou a nemusí se líbit ani široké veřejnosti, která s „buranim starych zavodu a škaredych baraku“ nemá problém.

Ruiny Dolu Koblov. (Foto: Ondřej Durczak)

Na 300 fotografií v knize naznačuje, že rozklad Ostravy je megaprojekt, jenž bude trvat desetiletí. Sociolog a patron publikace Jiří Siostrzonek přitom vidí rozpad města jako poměrně rychlý proces. „Lituji, že jsem nikdy nenavštívil například hulvácké koupaliště, které chřadlo, až nakonec umřelo,“ překvapeně Siostrzonek oznamuje v úvodu knihy. Ano, v detailech se Ostrava mění raketovou rychlostí, jenže třeba díky Nové huti je to pořád ještě i ocelové srdce republiky. A kdo ví, kdy nastane doba, až bude Durczak chodit po ruinách Donbasu (lidový název pro Novou huť) a dokumentovat další díl Ostravy v důchodu? Za dvacet či více let?

Ondřej Durczak při úterním křtu. (Foto: I. Mottýl)

Název knihy je poutavý, z jistého úhlu ale i nešťastný. Žádné město totiž neodchází do důchodu, jen se transformuje v rámci své nesmrtelnosti – vzhledem k délce lidského života. Ostrava je písemně prokázána už k roku 1267 a zatím do penze neodešla a odcházet nemíní. Ostrava jen prožívá historický zlom, množná podobný tomu z první půle 19. století, kdy se v poklidném městečku na hranici se Slezskem začalo s hromadnou těžbou uhlí a byly tu založeny železárny. Tehdy přišla konjunktura, nyní dočasný rozpad, rozklad a rozvrat, penze to ale není. Však také Jiří Siostrzonek na jiném místě svého úvodu přiléhavě poznamenává: „Město je rozkročeno mezi zanikající minulostí a beztvarou přítomností a v úzkosti čeká…“

*

Ondřej Durczak, Ostrava v důchodu (Průvodce po zaniklé slávě), nakladatelství Tomáš Pospěch, Praha 2015.