Úroveň divadelních recenzí setrvale klesá. Je to bída, říká ostravský dramaturg Marek Pivovar

Když jste spolu s Jurajem Deákem v roce 1997 zakládali Ost-ra-var, bylo to také proto, že divadelní kritici, jejichž většina působí v Praze, si málokdy našli čas na cestu do Ostravy, takže se o místních premiérách moc nemluvilo a nepsalo. Byly ještě další důvody?

Bylo několik dalších důvodů, mimo jiné jsme se rozhodli zvát také studenty teoretických i praktických divadelních oborů, aby mohli na seminářích kultivovat svůj mluvní projev, učili se rychle a pokud možno přesně formulovat myšlenky, reagovat na oponenta a podobně. Není úplně jednoduché mluvit před divadelníky, jichž se má slova týkají, a také před kolegy studenty a „dospělými“ pedagogy či kritiky. Také jsme iniciovali vznik zpravodaje. Tam je to s tím formulováním myšlenek a postojů ještě složitější. Představte si, že jsou tři hodiny ráno, za chvíli je uzávěrka, před očima máte mžitky, ani pořádně nevíte, jak se jmenujete, a máte hodnotit představení. Vím dobře, o čem mluvím. V době, kdy jsem studoval nebo pak později pracoval jako novinář, jsem na několika divadelních přehlídkách v redakcích podobných zpravodajů byl. Možná i proto mám k tomu, co ve zpravodaji na Ost-ra-varu vychází, shovívavější postoj než někteří kolegové. Na druhé straně chápu i je, když mají výhrady, protože festival skončí a zpravodaje zůstanou a čtou je i běžní návštěvníci divadla. A když se tam objeví něco v rychlosti „spíchnutého“, neobratného či pomýleného, za co si autor už druhého dne nadává, tak ten, kdo to čte, si tyhle souvislosti samozřejmě neuvědomuje a bere to psané slovo zcela vážně. Později jsme dali vzniknout i video zpravodaji, tam je to v mnohém podobné, jen ty hodnotící soudy vynášejí v rychlosti i lidé mimo redakční okruh.

K čemu podle vás existence Ost-ra-varu nejvíce přispěla?

Především se o všech ostravských divadlech už dobře ví po celé republice. Na ty užaslé obličeje kritiků a teoretiků v prvních ročnících si v Ostravě budeme pamatovat navždy. Na to, jak zjistili, že se tu může dělat dobré divadlo. Teď už jsme jim pravda trošku zevšedněli, přibyla i přehlídka ostravských divadel v Praze, takže už nejme taková vzácnost. Ten zmiňovaný úžas se ovšem netýkal jen divadel, ale Ostravy vůbec. Pamatuji se, jak do klubu v Divadle Jiřího Myrona vstoupila pražská kritička a zahlaholila: „Tak jak se tady na severu máte?“ Režisér Radek Lipus beze slova vstal, seběhl do naší kanceláře, přinesl mapu a ukázal té dámě, že Ostrava leží o pěkných pár kilometrů jižněji než Praha. A mnozí z hostů se bezelstně přiznávali, že jsou v Ostravě poprvé v životě.

Objevují se i názory, že Ost-ra-var už splnil svoji funkci, a je dnes vlastně zbytečný. Co si myslíte vy?

Pořád existenci festivalu obhajuji, ale někdy to ve mně dost hlodá. Když sleduji klesající úroveň hodnotících seminářů, když vidím, že kritici stejně jindy nepřijedou a pozvání na premiéru odbývají větou: „Však to uvidím na Ost-ra-varu“, tak mám někdy pocit, že bychom to měli zrušit, třeba jim pak budeme chybět, kdo ví? Vlak na trati Praha-Ostrava už tu cestu nejede pět hodin jako kdysi, z Brna i Olomouce to nebylo tak hrozné nikdy… Ale je toho víc, co živí pochybnosti. Už druhým rokem mám velké problémy, abych obsadil hodnotící semináře. Studentům některých škol se do referátů nechce. Vůbec v posledních letech jsou studenti pořád méně vidět, na seminářích moc nemluví, když jim oponuje někdo z „dospělých“ kritiků či pedagogů, většinou se stáhnou a mlčí. Nevím, proč to tak je, tak deset let zpátky se přitom zformovala docela silná skupina studentů, kteří vystupovali velmi sebevědomě a mimo jiné také kriticky k úrovni škol, na nichž studovali, dokonce si vyžádali uzavřený seminář, kde vše probírali a „kuli pikle“. Dnes je ticho po pěšině, z těch studentů jsou buď „osamělí kritičtí vlci“, nebo pedagogové, často dobří pedagogové, ale na to „studentské ticho“ na seminářích to vliv nemá. K tomu všemu letos přijede méně „dospělých“, bohužel to vyšlo tak, že ve stejném čase vrcholí Pražský divadelní festival německého jazyka. Možná bychom mohli Ost-Ra-Var pro příště posunout o týden hlouběji do prosince.

Jeden ze seminářů na letošním ročníku bude věnován úloze divadelní kritiky a médií. Jaký vlastně vnímají divadelníci recenze? Těší se na ně? A jak je vnímají?

Těžko mluvit za kolegy, je to individuální. Já čekám na každou zmínku o inscenaci, tedy i na recenzi, protože každá recenze, a to i záporná, je skrytou pozvánkou na představení. Pochvala zve jaksi automaticky, nepříznivý posudek vybízí člověka k tomu, aby se zašel podívat a pak si mohl svůj úsudek porovnat s kritikovým. Obecně lze říci, že herci kritiky vnímají více emotivně, protože s emocemi dnes a denně pracují na zkušebně a na jevišti a jako každý člověk mají v menší či větší míře „nemoc z povolání“. Režisér a dramaturg se pokoušejí o větší nadhled.

Stává se, že po zdrcující kritice inscenátoři v duchu uznají, že kritik má pravdu, anebo jsou vždy nad věcí a myslí si své?

Aby člověk uznal váhu kritikových slov, musí být z jeho textu poznat, že o autorovi a hře ví mnohem více, nebo alespoň tolik jako inscenátor. Jakmile dýchne z kritikova textu erudice, každý divadelník zbystří. A kritiku pak také snáze přijme. Jakmile je však poznat, že kritik ví jen to, co se dočetl v programu či narychlo našel na internetu, automaticky jeho hodnocení přichází o množství pomyslných bodů. A když se k tomu přidá „dojmologie“, tedy tvrzení nepodložená argumenty, protože je není odkud brát, když chybí ona zmíněná erudice, pak má každý divadelník plné právo myslet si své.

Jak vy vnímáte úroveň české divadelní kritiky, a třeba i ve vztahu k jednotlivým inscenacím činohry NDM práci kritiků a recenzentů?

Ta úroveň v průběhu let setrvale klesá. Začíná to samozřejmě už u deníků, dnes se divadlu a kultuře vůbec snaží pořádně věnovat jen Lidové noviny, ale zdaleka nedokáží neobsáhnout celou republiku. Za zmínku stojí občas ještě Hospodářské noviny, tu a tam je něco v Právu, ale to už spíš glosy než recenze. Nejčtenější deník, který sám sebe považuje za seriózní, tedy Mladá fronta Dnes, to je bída a utrpení. Když jsem byl zkraje devadesátých let kulturním redaktorem Brněnského večerníku, často jsme měli i dvě recenze na jednu premiéru, k tomu tam byla Rovnost a později místní redakce Lidových novin a MF Dnes, takže o jedné premiéře v městě Brně vycházelo pravidelně pět nebo šest recenzí. Dnes tolik recenzí na premiéru kteréhokoliv divadla nevyjde dohromady v denících celé republiky. Takže student divadelní vědy získá ve škole jakési základy, ale kde je má potom dál rozvíjet? Jsou tu samozřejmě časopisy a odborná periodika, ale na všechny se ani tak zdaleka nedostane, taky proto, že externistu je nutno zaplatit a vlastní redaktor pracuje za plat. Jenže redaktor zákonitě neobjede celou republiku, a tak dočíst se o premiéře třeba v Jihlavě či Šumperku je už dnes téměř nemožné, to už se tam musí dít málem zázraky, aby někdo přijel, a to nejen z deníků. No, jak potom má růst úroveň seminářů na našem festivalu? A obraťme to – když zrušíme Ost-ra-var, jaké možnosti k „výcviku“ studentům kromě školy a notně omezených publikačních možností zůstanou? Snad to nebude vypadat jen jako blábolivé vzpomínání na šťastná léta mládí, když řeknu, že v době, kdy jsem studoval, jsme měli od třetího ročníku pravidelně možnost publikovat v denících i časopisech.

V Ostravě se systematicky věnuje reflektování divadelního dění pouze internetový deník Ostravan. Tištěná regionální média na tuto věc moc prostoru nenacházejí. Mělo by se to změnit? A co byste v tomto ohledu přivítal?

Každá změna k lepšímu by byla dobrá, každé rozšíření kulturní rubriky, každá recenze navíc. Jenže směr je opačný, kultury v denících ubývá a vydavatelé argumentují tím, že to lidi nezajímá. Možná budu vypadat jako blázen, když řeknu, že noviny by zdaleka neměly psát jen o tom, co lidé chtějí číst, ale také o tom, co by měli číst. Ideologický diktát skončil chválabohu listopadem 1989, jenže diktát peněz je rok od roku silnější, samozřejmě nejen v novinách, ale všude, kam se podíváte.

Takže na tematickém semináři věnovaném právě divadelní kritice se dá očekávat zajímavá diskuse…

Ano, přijedou i hosté z Polska, Maďarska a ze Slovenska, aby poreferovali, jak vypadá divadelní kritika v denících a časopisech v těchto zemích, jaké tam má postavení u čtenářů a divadelníků a budeme to porovnávat se stavem v našich končinách. Seminář proběhne v pátek 27. listopadu od 14 hodin v Komorní scéně Aréna. Jsme hodně zvědaví.