Německý Chaplin měl premiéru v Ostravě. Je melancholický, hořký a perfekcionistický

Schröderův příběh vychází z Chaplinova životopisu a upřednostňuje sociální prvky před groteskou. Jaký byl Chaplin mimo filmové plátno? Divákovi je představen pomocí inverze, nahlédnutí do „zákulisí“ a osobních zvratů v pestrém životě umělce.

Přestože Schröder reprezentuje moderní tanec, vychází z tradičních hodnot německé kultury a v jeho příběhu nechybí koncept doppelgangera (dvojnictví, kdy Chaplina hrají dva tanečníci) ani davové scény připomínající expresionistický rukopis jiného filmového klasika Fritze Langa, autora nezapomenutelné společenské alegorie Metropolis (1927).

Tulák (Amelia Waller), slavná figura, rozeznatelná po celém světě už jen ve své siluetě, přichází po rozlehlém pódiu Divadla Jiřího Myrona zády k publiku, jemuž se pomalu vzdaluje, až vstoupí na plátno. Na něm se odehrává stínohra ilustrující Chaplinovo hořké dětství. V popředí víří energický dav tanečníků šermujících hůlkami, jedním z atributů klaunovy figury.

Chaplin-Tulák se skrze scénu doplíží k plátnu a představení může začít. Lépe řečeno jeho životní příběh, sevřený jen do některých bodů, ale s jasným posláním ukázat civilní tvář slávy – těžce vydřenou existenci na pozadí těch nejslavnějších filmových scén. Z plátna naopak (z jeho zadní strany obrácené čelem k publiku) sestoupí obyčejný člověk – Chaplin z masa a kostí (Koki Nishioka).

Scéna z baletní inscenace Chaplin. (Foto: Martin Popelář)

Hodinu a půl trvající představení (hraje se bez pauzy) obsahuje šestnáct obrazů. Průřez základními situacemi na trnité cestě k úspěchu, okamžiků slávy i hořkého zatracení. Každý z nich doprovází klasická hudba a expresivní tanec zdůrazňující vnitřní drama mezi skutečností a iluzí. Svět filmu, který už tehdy, v době Chaplinova nástupu v roce 1914, patřil k nejrychleji se rozvíjejícímu žánru umění, připomenou odkazy na nestárnoucí díla jako je Kid, Moderní doba a Diktátor.

V inscenaci nechybí ikonické situace, například slavné setkání u holiče, které Chaplin koncipoval v tanečním rytmu Brahmsova Uherského tance. Oproti filmu se ale Schröderův Chaplin ještě více stává součástí davu (každý jsme na holičkách). Tulák znázorňuje ukazováčkem břit tančící po tváři Chaplina a za ním jeho gesta opakuje skupina tanečníků.

Koki Nishioka a Amelia Waller v baletu Chaplin. (Foto: M. Popelář)

V choreografii sice nenajdeme nesmrtelnou scénu z mistrova Zlatého opojení, kdy Chaplin v hladovém šílenství pojídá vařenou botu, ale nechybí v ní jiná ikonická pantomima – Hitler s balonem ze satirického Diktátora. Tady se ukazuje, jak těžké a nemožné je Chaplina imitovat, a tak jsou kejkle s balonem představujícím zeměkouli víceméně decentní. Nechybí nástřih na zvukovou stopu reprodukující slavnou hatmatilku, kterou Chaplin vymyslel pro karikaturu Vůdce.

Důležitější než filmové gagy jsou v německém Chaplinovi střípky ze života. Například setkání se čtyřmi životními partnerkami (každá v jinak působivé taneční poloze), pronásledování publikem, ale také hon na čarodějnice za doby senátora McCartyho, kdy se stal mistr v Americe trnem v oku pro své levicové směřování.

Nechybí ani upozornění na Chaplinův specifický vztah ke zvuku (scéna s obřím mikrofonem, připomínající vetřelce až v duchu montypythonovské absurdity). Vše je zpracováno nápaditě, jak to divadelní prostředky dovolí, a s pořádnou dávkou preciznosti. Chaplin vrcholí scénou „ukřižování“, kdy nespokojený dav přilepí Tuláka ke zdi pověstnou šlehačkou (zde holicí pěnou) a umaže jej v hysterickém běsnění. Dojemně patetický závěr špinavého a ušlapaného Tuláka jenom podtrhuje hořce vykoupený osud Chaplina.

Amelia Waller v inscenaci Chaplin. (Foto: Martin Popelář)

V Chaplinovi, zpracovaném s německou důkladností a expresivním drivem, exceluje celý baletní soubor Národního divadla moravskoslezského. Davové scény vycházejí bravurně, třeba ve ztvárnění turné Karnovy skupiny nebo u Moderní doby. Ze sólových výkonů zaujme především představitelka Tuláka Amelia Waller, která v tomto baletu vystupovala už v Německu. Není to Chaplin z filmového plátna, jak jej diváci znají nejlépe, přesto má všechna jeho gesta až do nejmenších detailů a pohybů. Přímým kontrastem vůči její divadelnosti je pak civilní projev Koki Nishioky.

V některých okamžicích se ostravská inscenace dost podobá té německé, třeba ve využití stejných kostýmů nebo masek (papírové hlavy s tvářemi slavných herců). Chybí připomenutí historické vazby Chaplina na Česko nebo Ostravu. Některé situace vycházejí z tradičních klišé a zjednodušení tématu. Filmy z Chaplinova období ve skutečnosti nikdy nebyly němé, naopak je doprovázel velmi charakteristický zvuk typický výhradně pro grotesku. Chaplin moderní zvukový film vzal nakonec na milost a natočil v jeho epoše taková mistrovská díla jako černá komedie Monsier Verdoux (1947), to už ale odhodil masku Tuláka.

Inscenace Chaplin přináší spíše než Chaplina, jehož divadlo nenahradí, variace na Chaplina. Ukazuje současné pojetí jeho odkazu v řeči baletu, v patetickém a melancholickém podání. Je to jen jedna strana mince génia, který se jako málokdo prosadil především díky své všestrannosti. Nebyl jenom komikem, ale mistrem pantomimy a tvůrcem vypointovaných skečů a gagů, u kterých divák kdykoliv propukne v bezbřehý smích a zároveň se zarazí.