Druhý den Normy potvrdil, že nový festival zdařile zaplňuje prázdné místo v ostravské kultuře

Polední diskuze mezi diváky a přítomnými tvůrci, z nichž bohužel citelně chyběli protagonisté polských projektů Svěcení snů a Mše, se zpočátku točila kolem omezené možnosti prezentace výtvarně-divadelního konceptuální umění v České republice.

Zaznělo postesknutí umělců, kteří se mohou prezentovat mnohem snadněji v zahraničí než u nás. Příčinou neutěšeného stavu je převažující nedůvěra a nezájem ze strany většiny institucí disponujících galerijními, případně muzejními prostory, pro které jsou performance podobného druhu většinou určeny. V tomto kontextu je třeba ocenit vedení ostravské galerie PLATO, která sídlí v multifunkční hale Gong v Dolní oblasti Vítkovic. Právě tato galerie spolu s pražským Studiem Hrdinů festival připravila. A byly to právě prostory v Gongu i v areálu bývalého dolu Hlubina, které předváděné artefakty umocnily.

Z diskuse, která zahájila druhý den Normy. (Foto: M. Popelář)

Většinu času debaty zabralo reflektování projektu Mše Artura Žmijevského a Igora Stokfiszewského. Prožitky jedinců v publiku s nejrůznější mírou náboženské víry a znalosti katolického církevního rituálu se protínaly v průsečíku, ve kterém se nacházely odklony od katolické mše jako takové. Právě tyto okamžiky, jak lze z vyjádření diváků usoudit, nejvíce aktivizovaly publikum. Velmi zajímavá byla i část diskuze věnovaná otázce, zdali u viděných představení šlo o divadlo, pohybovou či výtvarnou performanci.  K jednoznačnému závěru se nedospělo, nicméně stoupenci jednotlivých žánrů našli v každém projektu prvky toho svého preferovaného.

Vlastní program druhého dne festivalu pak zahájila repríza páteční performance autorů Jana Horáka, Michala Pěchouška a Jána Mančušky s názvem Tato linka sleduje pohyb mé ruky.  Následující dva realizované projekty ukázaly práci Studia Hrdinů.

Ivana Uhlířová v představení Sněhurka. (Foto: Martin Popelář)

Sněhurka autorů Roberta Walsera a Elfriede Jelinek byla očekávána zejména kvůli hereckému obsazení. Na představitelku Sněhurky Ivanu Uhlířovou se totiž chodí už jen kvůli jejímu jménu a nezáleží na tom, jestli mimořádně disponovaná herečka účinkuje v tradičním či experimentálním artefaktu. I v případě Sněhurky, kterou Studio Hrdinů uvádí v dramaturgii Jana Horáka a v režii německého režiséra Kai Ohrema, Ivana Uhlířová potvrdila až neuvěřitelnou šíři hereckých výrazových prostředků.

Z představení Sněhurka. (Foto: Martin Popelář)

Samotné pojetí, které destruuje veškeré divadelní i literární konvence s velkou mírou ironie a humoru, je velmi originální právě díky přístupu k výchozímu textu. Výtvarná komponenta, vycházející ze tří základních barev obsažených již v archetypálním pohádkovém příběhu, totiž černé, bílé a rudé, byla silně zvýrazněna prázdným prostorem bývalých hornických koupelen. Velmi originální práce s věcným i citovým obsahem slov pronášených jednotlivými herci (další postavy příběhu, zlou královnu/macechu, myslivce a prince ztělesnili Marta Vítů, Jiří Kniha a Kamil Švejda) ukázala možnosti, které literární a dramatický text nabízí k hereckému, výtvarnému i performerskému projevu.

Z představení Marbot v Gongu. (Foto: Martin Popelář)

Inscenace Marbot režisérské dvojice Jan Horák a Michal Pěchoušek byla realizována v hlavním sále multifunkční auly Gong. Obrovský prostor hlediště zde byl zadní stranou a horizontem hracího prostoru a publikum bylo posazeno na plochu jeviště. Prázdný, velmi široký i vysoký hrací prostor byl proměňován velkým kovovým rámem v podobě obdélníku, umístěného na šířku na otočném kloubu a evokujícího rám obrovského obrazu. Jako předloha v tomto případě posloužil stejnojmenný román německého autora Wolfganga Hildesheimera, ze kterého si autoři inscenace vybrali hlavní dějovou linku, dialog mezi Marbotem, obětí incestního vztahu s vlastní matkou, a J. W. Goethem jako autorem Utrpení mladého Werthera. Silně filozofující text o síle a kráse umění interpretovaný na pozadí mimořádného architektonického díla, kterým sál Gongu zcela jistě je, umožnil další mimořádný divácký zážitek.

Ze závěrečného představení festivalu Norma. (Foto: Martin Popelář)

Závěr druhého festivalového dne obstarala performance Evy Koťátkové s názvem Obrazový atlas Antonína, chlapce, který rozřezal knihovnu kliniky na části. Dialog mezi malým nemocným chlapcem (Jan Vokrouhlecký) a vyšetřující psychoanalytičkou (Marta Vítů), doprovázený pohybovou kreací  Hany Turečkové, zobrazil psychoanalytickou cestu umělce zpět do svého dětství.

Nový ostravský festival zaplňuje prázdné místo v nabídce uměleckých projevů spojujících vizuální, taneční, hudební a dramatické umění. Zcela jistě si najde stoupající obec příznivců, neboť tento první ročník byl svou velmi vysokou uměleckou úrovní velkým příslibem pro budoucnost.