Inscenace norského dramatu Lesík je určena hlavně pro náročného diváka

Text hry je inovativní vlastní strukturou – dramatičnost textu netkví v lineárním příběhu, ale v tématu a jeho zpracování. Tématem hry Lesík je nefungující rodina, respektive špatný vztah mezi dospělými a dětmi. To, že hlavní postava, Julie Nilsenová, se stane obětí trestného činu, zmizí a je nalezena mrtvá, není základem pro nějaké detektivní pátrání po vrahovi. Smrt dítěte je tu vyjádřením tragického konce nefungující rodiny i školského systému a varováním, co se může stát, když tyto instituce nefungují. Protože jestli někomu z diváků něco chybělo mezi postavami na jevišti, pak to byli vedle skutečného pedagoga hlavně rodiče chápající své dítě, rodiče, kterým dítě může věřit a bez obav říci všechno. Volání po těchto rodičích v nás je mementem této hry i její ostravské inscenace.

Z inscenace hry Lesík v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Autor přímo předepisuje, aby se dospělí herci na jevišti chovali jako děti. A tak je divák svědkem zvláštního dětského světa plného násilí, šikany, a strachu. V textu hry je však i střídání časových rovin, postavy vystupují ze svého dětství do dospělého věku a zase se do dětství vracejí.

Autor scény Olav Myrtrvedt ve spolupráci s režií pracuje s hloubkou jevištního prostoru. Přes celou šířku jeviště postavil řadu velkých tabulí, která se v průběhu děje jako přehrada občas posunují do hloubky a opět se vracejí zpět. Je to účinná práce s prostorem, která se promítá do atmosféry děje. Samotné tabule pak slouží také coby projekční plocha.

Scéna z inscenace Lesík v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Norská režisérka Victoria Meirik navozuje hned zpočátku velmi tíživou atmosféru. Je jistou slabinou režie, že v rytmu představení není dostatečně pracováno s její proměnou, což s sebou nese jistý únavný element. Důraznějším přístupem k tempu i rytmu představení by bylo dosaženo větší pozornosti diváka a tím i výraznějšího vyznění hry. Také přechody mezi jednotlivými „věkovými kategoriemi“ postav, které vyžadují přesný střih, nejsou ještě dokonale zažity, což přispívá k jisté nepřehlednosti děje.

Další problém této inscenace je paradoxně skryt ve spolupráci režisérky s herci. To, že režisérka nerozumí obsahu česky pronesených slov, na jedné straně vede herce k výraznějšímu fyzickému jednání, a to je dobře, na druhé straně však režisérka nemůže dohlédnout na přesnost sdělení a intonaci v souvislosti s jednáním slovem. A tak mnohé, co je v psaném textu autorem jednoznačně vyjádřeno, občas zanikne.

Herečka Lucie Končoková. (Foto: Radovan Šťastný)

Po herecké stránce se Victorii Meirik podařilo z celku účinkujících vytvořit kompaktní tým se skvělou souhrou. Postavy jsou jednoznačně vyloženy a nevybočují ze svých rolí – a naopak, individuality dohromady tvoří poutavý celek. Po dobu devadesáti pěti minut trvání představení je naprostá většina publika upoutána k dění na jevišti právě hereckým projevem, ve kterém dominuje František Strnad v roli Jonase, Lada Bělašková jako Bjorg a Petra Lorencová coby Julie.

Z inscenace hry Lesík v NDM. (Foto: Radovan Šťastný)

Jiří Sedláček s půvabem sobě vlastním hraje postavu prosťáčka Broučka, který je autorem šikovně vepsán do textu s cílem navodit úlevné okamžiky v rytmu představení. Zajímavou interpretační rovinu našel Ivan Dejmal v postavě krále. Je záhadný, místy až hrozivý, a nese v sobě jisté nebezpečí vysněné autority, která se však může míjet s pozitivním očekáváním.

V současné krizi rodiny je inscenace hry Lesík velmi potřebná. Upozorňuje na konkrétní nedostatky v přístupu rodičů k dětem, na konkrétní nedostatky v prevenci násilných činů, na jejichž konci je přinejmenším celoživotní trauma, ne-li tragická smrt dítěte. Je zároveň výzvou, aby se každý, kdo se setká s nepřijatelným chováním ať již jednotlivce, nebo systému, nebál ozvat a na nepravosti upozornil. Nedostatek vnímavosti a lhostejnost totiž někdy bývají smrtelné.