Projevovat rodičovskou autoritu bitím je nepřijatelné, říká režisérka norského dramatu Lesík

V rozhovoru s herečkou Petrou Lorencovou, která hraje ve vaší inscenaci hry Lesík, jsme minulý týden narazili na problematiku vašeho porozumění tomu, co herci říkají ve své česky mluvené roli. A Petra nám řekla, že je spolupráce s vámi velmi obohacující, protože když nerozumíte, chcete po hercích řeč těla, což přispívá ke komplexnímu hereckému projevu. Když to obrátím, co vám přináší práce s herci, kteří mluví jazykem, jemuž nerozumíte?

Když jsem začala studovat v Amsterdamu, tak jsem nemluvila holandsky. Během prvních hodin jsem jen pozorovala studenty herectví, jak hrají. Fascinovalo mne spíše to, jak se v té dané situaci chovají, a hned jsem viděla, že někdo něco předstírá. To mne velmi inspirovalo. Pak jsem se začala učit cizí jazyk, pomalu jsem do něho pronikala a bylo to velmi zajímavé. To samé se mi stalo tady v Ostravě. Setkala jsem se s herci v jedné místnosti, viděla je a nerozuměla jim. Ale viděla jsem, jestli se navzájem poslouchají a zda na sebe reagují.

Jsou nonverbální vyjadřování a řeč těla světově univerzální?

To myslím, že ne. To očekávání, jak se bude člověk chovat ve stejné situaci, musí počítat s rozdílností kultur. Ale pocity spojené s láskou, zlobou, štěstím nebo zármutkem jsou něco univerzálního, čemu rozumíme i v různých kulturách. Je samozřejmé velmi zajímavé ty rozdíly v projevu sledovat a studovat. I z hlediska toho, že jsem Norka.

O českém divadle se po dlouhá léta říkalo, že je zatížené slovním projevem herce. Je to dáno jistým obdobím v minulosti, kdy probíhal boj o zachování české řeči jako takové. Naši herci ovšem v důsledku toho velmi často více jednali slovem než gestem a pohybem. Pozorujete pořád jako režisérka tuto disproporci mezi slovním a fyzickým jednáním českých herců?

Myslím, že je to poměrně vyvážené. Někdy samozřejmě vidím, že ta mluvní složka oproti fyzickému jednání je někde jinde, než bych si přála, a pak samozřejmě chci, aby to bylo vyvážené.

Victoria H. Meirik při práci s ostravskými herci. (Foto: M. Popelář)

Jsou autoři, u kterých je slovo velmi důležité, jako příklad mohu uvést Shakespeara, ale jsou autoři divadelních her, kteří slovo používají velmi střídmě. Těžiště her pak leží ve fyzickém jednání herců. Jaká je v tomto ohledu hra Lesík?

Jesper Halle v úvodu k této své hře říká: „Chci, aby dospělí hráli děti.“ Už v této větě naznačuje, jak je fyzické jednání herců důležité. On samozřejmě říká, že dospělí herci by měli mluvit jako děti, ale pořád je to text napsaný pro dospělého člověka. Pro dospělé lidi, kteří si hrají na děti. A tímto svým požadavkem vlastně říká, jak je důležité si vzpomenout, jaké to je být dítětem. I jak funguje dětské tělo. Je to tedy určitě o fyzičnu, ale je to také o tom, jak zapomínáme na fyzično.

V našich médiích se píše, že hra Lesík je o násilí a zneužívání dětí. Jakého druhu je to zneužívání a násilí?

Já myslím, že to není o zneužívání a násilí. Je to jen způsob, jak upozornit na pravdy, které my dospělí přijímáme a které mohou být nepravdami. Jak si po svém vykládáme věci, které třeba děti vidí úplně jinak. Jak jsme schopni manipulovat s pravdou. Je to o tom, že se děje něco zlého a vy s tím nic neděláte.

Když se zeptám přímo na děj hry …

…tak je to o dívce, která je od útlého dětství zneužívaná. Jde o její příběh. Je to o dívce, která zmizela před dvaceti lety, a byla nalezena mrtvá.

Všechny tyto otázky kladu v souvislosti s veřejnou debatou, která nedávno proběhla v České republice a která byla o návrhu zákona o zákazu tělesných trestů. Kde je podle vás hranice fyzického napomenutí nebo potrestání dítěte?

Jakékoliv bití člověka, ať už jde o dítě nebo o dospělého, je nepřijatelné. Je to degradující jak pro ty, kteří jsou biti, tak pro ty, kteří bijí. Pro mne je to ale také závislé na kultuře, ve které se pohybujeme, na kultuře, která dává prostor jak samotným těmto činům, tak i debatě o nich.

Jsem otec, mám několik dětí. Fyzické tresty jsem při výchově nepoužíval a ani moji rodiče v mé výchově, až na naprosto ojedinělé situace, na mne prakticky nevztáhli ruku. Ale dostal jsem se do situace, kdy můj syn málem sáhl coby velmi malé dítě rukou do ohně a já ho přes tu ruku pleskl svou dlaní. Je to z vašeho hlediska něco nepřijatelného?

Já bych s tím měla problém. Neříkám, že jste udělal něco špatného, ale v takové situaci ukazuje rodič moc nad dítětem. Používá fyzično a dává tím najevo, že ho dítě musí poslouchat. Prosazuje autoritu způsobem, který není v pořádku. To, o čem se teď bavíme, je velmi blízko tématu hry Lesík. Jakmile máme vůči někomu autoritu a zneužíváme ji, tak je to špatně. A nemusí to být fyzické tresty, můžeme jen někoho zavřít v pokoji, nebo ho naopak necháme venku. Tím říkáme: Já jsem nad tebou, já mám nad tebou moc. Mohu si s tebou dělat, co chci. A to je špatně.

Uvedení hry norského autora v České republice, navíc s tématem násilí a zneužívání, se dostává do zajímavé souvislosti s případem paní Evy Michalákové a jejího manžela, kterým norské úřady odebraly dva nezletilé syny kvůli podezření ze zneužívání. Znáte ten případ a máte na něj svůj názor?

Ano, o tom případu jsem slyšela. Ale v Norsku o tom moc nevíme, moc se o tom nemluví. Bohužel tedy nemám dost informací. Vím jen, že jde o spor mezi českou a norskou vládou, ale podrobnosti neznám, a tak nemohu ani říci, co si o této věci myslím.

Dobře, vraťme se k divadlu. O vás se píše jako o režisérce, která uplatňuje nové, originální postupy v práci s jevištním prostorem. Jsou pro vás ostatní stavební komponenty inscenace důležitější než text?

Je pravda, že vizuální stránka je pro mne velmi důležitá. Prostor mne prostě přitahuje. Myslím si, že každý prostor, ve kterém se pohybujeme, rozhoduje o tom, jak se chováme, jaká slova volíme a jakým způsobem je říkáme. Nebo jinak řečeno – každý typ prostoru nějak aktivuje herce v tom, jak a co říkají.

Poslední otázka: Až skončí představení hry Lesík, co by si podle vás měli diváci odnášet z hlediště domů?

Nemohu divákům diktovat, co si mají myslet (úsměv). Budu ráda, když budou cítit sílu života. A když jim to představení ukáže nutnost hledat v životě světlo, jít za ním. Vlastně když si vezmou příklad z jednání postav té hry, které také hledají to pozitivní. A budu ráda, když diváci budou odcházet posíleni vůči strachu, ať už z minulosti nebo ze strachu samotného.

Je v tom tedy výzva, aby se člověk nebál a postavil se vůči tomu, co se mu nelíbí?

Ano.

Premiéra inscenace hry Jespera Helleho Lesík v provedení činohry Národního divadla moravskoslezského a v režii Victorie H. Meirik se uskuteční ve čtvrtek 5. listopadu od 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka.