Se Sylvií Krupanskou o herectví na volné noze, záskoku v NDM i uprchlické krizi

Jaký je pro vás začátek stávající divadelní sezóny?

Starám se o syna Mikuláše, to je hlavní, a pak si odskakuju do divadla odpočinout, tedy hrát. Hraji v Divadle Petra Bezruče v Petrolejových lampách, v Mém romantickém příběhu, ve hře 1984 a od října mi kromě toho přibude i záskok v Rozhovorech s astronauty v Národním divadle moravskoslezském.

To je docela hodně práce, vy ale mluvíte o odpočinku…

… a to jsem k rozhovoru s vámi přišla z Českého rozhlasu, kde natáčíme hru Masakr Jana Urbana a Marka Pivovara v režii Petera Gábora. Je to o vyvraždění 265 karpatských Němců, kteří se přesouvali ze Slovenska po 2. světové válce a narazili na příslušníky Československé armády.  Hodně smutné téma. Mimo divadlo ještě chodím jako zdravotní klaun do nemocnic potěšit dětské pacienty. Takže práce mám opravdu dost.

V Rozhovorech s astronauty půjde, jestli se nemýlím, o vaše první hostování v hereckém životě. Je to tak?

Ano. Já jsem byla v minulosti tak vytížená u Bezručů, že bych nestíhala hrát ještě někde jinde.

Jaké to je, hostovat v NDM?

Zatím nevím, máme před zkouškou. Jsem moc zvědavá a moc se těším na nové kolegyně, tedy je tam i jeden kolega v jediné mužské roli, ale jinak samé ženy. No, jsem taková rozechvělá a opravdu se moc těším.

To představení se hraje ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka. Viděl jsem tam hostovat ve hře Nejstarší řemeslo paní Danu Fialkovou z Komorní scény Aréna. A byla skvělá. Jejími kolegyněmi byly opravdové herecké hvězdy z NDM – Veronika Forejtová, Alexandra Gasnárková a další, a také byly výborné, ale na paní Daně bylo vidět, že je z Arény zvyklá na práci v malém hracím prostoru, ve kterém má diváka na dosah. Jak vy se těšíte na ten v podstatě komorní prostor?

Na mně by spíš byla vidět nezkušenost, kdybych se ocitla na velkém jevišti třeba v Divadle Jiřího Myrona. U Bezručů jsme také hráli v podstatě v menším divadle. Ale já se hlavně těším na tu hru, protože je to komedie a vzhledem k tomu, v čem hraju, třeba Petrolejové lampy jsou drama a skoro tragédie, tak se těším na tu změnu žánru. Věřím, že lidi se budou bavit a smát se a já také.

Ano, na představení Rozhovorů s astronauty se publikum směje opravdu často a hodně, ale prozradím vám, že více se baví ženy v hledišti než muži. Možná proto, že jediná mužská postava je autorkou napsána tak, jakoby muži byli spíše nepotřebnou rekvizitou. Téměř, až na jednu věc, k nepoužití. Určitě už jste text přečetla. Tak jak vy vidíte muže? Jsou takoví, jak je vyobrazila autorka skrze tu jedinou mužskou postavu ve hře?

Já bych to tak nezevšeobecňovala. Muži jsou… No, jak to říct. Ne že by to byli astronauti, ale spíše jsou jakoby z jiné planety…

A máme to tady!

Ne! (smích). Tím nechci říci, že jsou neschopní, jsou velice potřební, jsou úžasní a mají jakoby jiné smysly, které my ženy nemáme.

Takže byste je nazvala zajímavými mimozemšťany?

Ano. Tak nějak. Naše světy jsou krásně rozdílné.

Svět žen, jak jej popisuje Patricia Zeller v Rozhovorech s astronauty, je ovšem dost smutný, nebo jinak řečeno, jejich život je podle autorky dost těžký. Vy budete hrát postavu, která je nejen matkou a manželkou, ale také paní domu, šéfkou a manažerkou…

Ano, ale tam je to v podstatě jedna osoba, procházející různými životními situacemi.

Matku zahrajete lehce, momentálně si užíváte mateřství, ale co s tou manažerkou?

Viděla jsem v té roli Terezku Richtrovou. Líbila se mi. To je moje výhoda. Snažím se nastudovat její roli. Jestli se mi podaří nějaká moje osobní nástavba, to se uvidí později. Budu ráda, když splním to, co se ode mne očekává při ztvárnění její role. K tomu textu bych ale ráda dodala, že moje sestra pracovala v Německu jako au pair a hra je zejména o těchto ženách. Situace, které jsem jí popisovala a které jsou v textu, nás rozesmály, protože ona mi potvrdila, že autorka to napsala skutečně jakoby ze života. Moje sestra také přibrala na váze, protože se ze stresu začala přejídat, stejné je i to, že nejdříve neznala jazyk, takže z krupice udělala placičky, které osmažila, a až později zjistila, co to provedla, a celá německá rodina to snědla, možná ze zdvořilosti.

Text té hry je velmi netradiční. Neučí se to špatně?

Učí! (smích). Já nad tím strávila plno hodin. Teď už to doufám umím, ale učilo se to špatně. Tam nejsou tradiční dialogy, je to spíše vodopád slov a vět, autorka dokonce napsala hru tak, že není určeno, kdo co říká.  Dramaturg a režisér musí určit, která postava kterou větu říká, je to opravdu netradiční způsob divadla. Ale právě to mě na tom baví.

Zmínila jste svoji sestru v roli au pair v Německu. Povídala vám o rodině, ve které pracovala?

Byla v několika rodinách. V té první šlo o téměř přátelský vztah, ona neuměla moc německy, takže se jí hodně věnovali a učili ji řeč, navíc paní v té rodině byla učitelka, a to byla velká výhoda. Naučili ji německy. V dalších rodinách už to bylo jiné a začala vnímat, že je cizinka. Jistou nadřazenost také pociťovala. Jenže situace jak společenská, tak politická, je tam trochu jiná, to vidíme dnes na tématu uprchlíků.

Pořídla byste si vy sama domů au pair?

Asi ne. Nerada. Já si mateřství chci užít. Bylo by mi líto, kdybych s dítětem netrávila ty krásné, jedinečné chvíle.

Zmínila jste téma uprchlíků, a to je dnes u nás v České republice docela žhavé. Jak se podle vás naše politická reprezentace staví k tomu problému?

Já si myslím, že se snažíme pořád kličkovat. Jako stát nechceme říct nějaké jasné stanovisko. Jako bychom neměli vlastní názor.  Někdo v EU něco řekne a my se trochu přikloníme, nebo nesouhlasíme, pak zase někdo jiný něco řekne a děje se totéž. Přitom v první řadě by měla zvítězit lidskost. Politika by měla jít stranou a na první místo by měla nastoupit lidskost a humánnost. A navíc je těžké udělat si názor, když Vám média předhazují jen jeden úhel pohledu.

Nemám rád slovo kdyby, ale přesto: kdybyste obývali s partnerem velký byt a měli jste podmínky pro přijetí nějaké uprchlické rodiny k bydlení u vás, udělali byste to?

Já mám ráda děti. Mám pro ně slabost, takže rodinu s dětmi asi ano, ale asi by hodně záleželo na osobním setkání s konkrétními lidmi.

Vraťme se ještě k vaší práci. Co vás čeká v divadelní sezóně 2015/2016?

Já jsem teď od září na volné noze, už nejsem v angažmá u Bezručů. Takže mám víc času na rodinu. Pracovně jsem spokojená a snažím se nemít strach z budoucnosti. Užívat si přítomnost. Doufám, že hezky skloubím rodinu a divadlo.

Takže nehledáte podle vzoru ze západoevropských a zaoceánských herců osobního agenta?

Zatím ne (smích). Zatím mám práce dost.