Na procházce s Pavlem Hruškou: Alkoholická lavička, zapomenuté artefakty a bezčasí na Fifejdách

Sobotní akci odstartoval absurdní dialog pejskařů v duchu Samuela Becketta v podání herců Divadla Petra Bezruče. Výborně napsané mikrodrama Shakespeare a Cervantes francouzského autora Juliena Daillèra se vysmívalo uzavřenému světu městských chovatelů psů, kteří díky svým miláčkům ztrácejí kontakt s realitou. Skvěle hrála především Pavla Gajdošíková, podařenou nástavbou celého kusu pak byli náhodní psi a jejich páni, kteří zrovna procházeli parkem.

Francouzské mikrodrama v parku. (Foto: Ivan Mottýl)

Po psí etudě přišla procházka Ostravou zaštítěná klubem Fiducia. Pořadatelé sice napřed omluvili kunsthistorika Martina Strakoše, který měl dát exkurzi historický fundament, pro asi padesátku účastníků však bylo možná nakonec přijatelnější, když se túra po periferiích a sídlištích města zaměřila jen na výtvarné umění a literaturu a nebyli zahlcováni uměleckohistorickými pojmy.

Už začátek exkurze v městském parku pojal průvodce Pavel Hruška především jako niternou zpověď, neboť bratří Hruškové (literární teoretik Pavel a básník Petr) žili více než čtyřicet let přímo na okraji Komenského sadů v Sadové ulici. Pavel Hruška tak mohl upozornit například na alkoholickou lavičku ozdobenou nápisem: „Tato lavička je zasvěcena alkoholu.“ Sám na ní mnohokrát seděl, často s kumpány význačných jmen nebo naopak s bezdomovci.

„Každý park má mít svého exhibicionistu, teď to tady bohužel není možné,“ prohlásil Hruška v narážce na současnou úpravu parku. Město totiž nechalo zlikvidovat veškeré křoviny v sadu. „Kromě exhibicionistů tím došlo i k vyhnání početných druhů ptactva,“ dodal Hruška, o němž je známo, že je nejen milovníkem literatury, ale stejně zaníceně se zabývá přírodou a v Komenského sadech dokáže určit prakticky každou rostlinu či dřevinu.

Průvodce Pavel Hruška (v popředí), vlevo básník Vladimír J. Horák. (Foto: I. Mottýl)

Následná cesta na periferii začala recitací u sochy Petra Bezruče od Antonína Ivanského před nedávno zrušeným ředitelstvím OKD na Prokešově náměstí. A zazněla i tklivá balada jednoho z napodobitelů Bezručovy poetiky, alkoholická balada Lva Karvinského z roku 1919, jež začínala tímto osmiverším:

Třicet zlatých, pěkných, bílých
od výplaty nese v dlani.
Počítá je, ohledává,
utýranou tvář k nim sklání. 

Třicet putyk kolem cesty
stojí jako na číhané.
„Nestavím se ani v jednu!“
V třicáté však mlčky stane.

Jak to asi dopadlo, ctěný čtenář Ostravanu jistě odhadne sám. Havíř navracející se ze šichty samozřejmě alkoholu podlehl, což vedlo ke strašlivé tragédii. Alkohol ovšem k Ostravě patřil a patří. Závazek pionýrů z padesátých let, který Hruška rovněž přečetl, byl jen dobovou naivitou. Pionýři se totiž slavnostně zavazovali, že se nikdy nedotknou alkoholu. Respektive skládali slib, že se nenapijí alespoň do svých dvaceti let.

A pak už se kolem sochy Miloslava Chlupáče došlo k Dolu Jindřich a do Bieblovy ulice, kde byl básník Konstantin Biebl vzpomenut u rozkvetlých květináčů těmito jímavými verši:

Až umřem, staneme se květinami.

Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.

Přes železniční lávku do skutečné periferie, to byl další cíl interesantní exkurze. Ghettem nalevo od Cihelní ulice, kde literární teoretik Hruška dumal nad podstatou periferií. Nad Skupinou 42 či básníkem Josefem Kainarem, jenž jistý čas pracoval i na ostravských nádražích.

Výprava se poté přesunula na sídliště Fifejdy k zapomenutému dětskému ráji, který v jedné části sídliště vytvořil už v osmdesátých letech dnes slovutný sochař Kurt Gebauer.

Gaudíovský areál Kurta Gebauera na Fifejdách. (Foto: Ivan Mottýl)

Tohle dílo, jež připomíná práce Hundertwassera či Gaudího, ovšem zůstává nedoceněno právě proto, že vzniklo na sklonku normalizace na objednávku komunistických projektantů. Škoda, je to unikát!

Závěr výpravy pak patřil fifejdskému areálu U hodin. Shluk staveb někdejšího sídlištního kulturního centra je dnes proměněn v jeden velký výčep piva. A obrovské hodiny nad areálem se dávno zastavily.

Bezčasí ciferníku na sídlišti Fifejdy. (Foto: Ivan Mottýl)

„Začali jsme u Nové radnice, na které hodiny ještě jdou, takže nás nutí k nějaké reálné činnosti. Tady se hodiny zastavily ve čtvrt na tři, tady vládne bezčasí,“ přemítal Hruška pod ciferníkem, který se skutečně zastavil patnáct minut po druhé hodině. A někteří účastníci výpravy, kteří si následně pod hodinami objednali pivo, tam sedí doteď. Podlehli totiž onomu bezčasí a myslí si, za tak za tři čtvrtě hodinky půjdou domů. Nejpozději ve tři…