Herečka Anna Cónová: U nás na vesnici zametáme i silnici před naším domem

Pocházíte z Moravského Slovácka, z Ostrožské Nové Vsi. Stále tam jezdíte?

Ano, jezdím. Zdědila jsem tam se sestrou dům po mamince, kde často trávím prázdniny. Dům je z třicátých let – a znáte to, když v takovém domě člověk nežije, tak je to znát.

Pocity, které má člověk po příjezdu do rodných míst, znám. Ale jaké to je přijet z Ostrožské Nové Vsi do Ostravy?

Já jsem takové „vesnické děvče“. Když se vracím po prázdninách sem, tak je to pro mne dost šílený náraz a musím se hodně dlouho adaptovat zpět na Ostravu. Je šedá, špinavá, netýká se to ale lidí, to jsem naopak ráda, že se vracím mezi přátele a do divadla. Týká se to města. Tam v tom domě je dvorek, je tam velká zahrada a celé prázdniny žiju venku. Pak přijedu sem a vidím ty počmárané zdi… Je to zvláštní, i když jsou domy v Ostravě třeba nově opravené, tak ten vršek to vydrží, ale spodek je za chvíli zdevastovaný. Asi je to tím, že majitelé v těch domech nebydlí, jsou tam většinou nebytové prostory v přízemí, nebo si to nedovedu vysvětlit… Vztah k domu je důležitý. My na Slovácku zametáme i silnici, která je před našimi domy. To je hlavní rozdíl mezi vesnicemi na Slovácku a městy, asi nejen v Ostravě.

Vrátil jsem se teď z malé obce na Hané, z Velké Bystřice u Olomouce. Představte si, že tam mají soutěž o nejkrásnější květinovou výzdobu okna, o nejkrásnější předzahrádku, o podíl na úpravě veřejných prostor, ale to je asi možné jen v menších obcích. I když tady v Ostravě máme okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, který se o něco podobného snaží.

My máme na Slovácku také předzahrádku a ten pozemek, na kterém je, už není náš, přesto  se o něj staráme. Protože to by byla přece ostuda, kdyby tam plevel rostl do metru!

Někde v médiích jste se vyjádřila kriticky i na adresu ostravského ovzduší. Jenže lidem v Ostravě žijícím ani tak nevadí špatný vzduch, trápí je spíše nezaměstnanost a bezpečnostní problémy.

Nevím, čím to je. Asi nemají v rodině nikoho s astmatem nebo s alergiemi. Já jsem alergička. Během dvou let po příchodu do Ostravy se u mne projevila taková alergie, že jsem skoro nemohla mluvit ani dýchat. A to vzniklo až tady.

Anna Cónová v inscenaci Odsun!!! (Foto: Radovan Šťastný)

Vraťme se k divadlu. Co je podle vás na životě herečky nejtěžší?

Těžko říci.

Jedna herečka mi řekla, že mateřská dovolená.

Po prvním dítěti jsem skoro žádnou neměla, nastoupila jsem po půl roce. Po druhém jsem chtěla být dva roky doma, ale po roce mě režisér umluvil na hlavní roli v Albeeho Všechno na zahradě… Je těžké skloubit povinnost k dětem a k divadlu. A nejtěžší je pro mne stres. Všechno si hodně beru, a tak je většina představení pro mne hodně stresující.  Potřebuju mít na jevišti kolem sebe blízké lidi, přátele.

Když si člověk čte váš profesní životopis, pak se nelze nezeptat, co vás odvedlo ze spolupráce s takovými lidmi, jako byl Jan Grossman, Josef Krofta… to jsou dnes už bohužel nežijící legendy českého divadla jak činoherního, tak loutkového. Proč jste odešla z Hradce Králové, z Liberce, kde jste s nimi měla možnost pracovat?

Protože odešli oni. Grossman odešel do Prahy i s dramaturgem Klímou, tím skončila i Kroftova éra v Besedě, která byla svázaná s Klímovou dramaturgií. Dalším důvodem byl můj osobní život. Ale zůstali mi v Hradci vzácní a velmi dobří přátelé. Vlastně nejvíce ze všeho jsem tehdy zvažovala ten odchod od přátel, o které jsem nechtěla přijít.

Člověk by si řekl: Kdyby mě tak vzali sebou … myslím třeba na Grossmana …

No (úsměv), no ano, ale myslím, že oni byli rádi, že vůbec mají možnost pracovat v Praze, že mají kam jít, bylo to tuším v roce 1986 a v takové situaci je těžké ještě myslet na další lidi.

A co vás přivedlo do Ostravy?

Byla tam ještě chvíle v Olomouci, kam jsme přešli spolu s Mirkem (Miroslav Rataj, životní partner Anny Cónové, pozn. red.), a do Ostravy mne přivedla nabídka režiséra Michaela Taranta, který tady tehdy byl šéfem činohry. On za rok odešel, a my jsme tady zůstali …

V té intonaci je takové povzdechnutí, jako že bohužel zůstali … Ale ostravské divadlo má přece v republice výbornou pověst.

Ale tak jsem to nemyslela. Tedy pejorativně vůči divadlu, to rozhodně ne. Spíše je to tak, že někam za někým jdete, a on vám za rok uteče jinam.

Tak to v divadle chodí. Ještě na jednu věc se chci zeptat: nedávno jste dostala prestižní cenu za recitaci…

… a vůbec nevím proč. Já se tedy za recitátorku rozhodně nepovažuji. Tomu ocenění jsem se velice podivovala. Poezii mám ovšem velice ráda, mluvené slovo vůbec, ráda jsem se podílela na poetických večerech v kavárně Daniel, ráda účinkuji v pořadech Radka Lipuse o kavárnách, o architektuře. Natočila jsem i něco poezie v rádiu. Považuji poezii za velice niternou věc. Docela se pak trápím, když ji mám vyslovit nahlas.

Jak došlo k té spolupráci s Radkem Lipusem na „Kavárenském povaleči“?

To už je tak dávno, že si to nepamatuji.,

Já se vám přiznám, že si myslím, že to bylo kvůli vašemu zpívání. Krásnému zpívání zejména židovských písní …. Jak jste přišla k takovému repertoáru?

Za to může Janusz Klimsza. V inscenaci Singerovy hry Hlupák Gimpl snad před patnácti, dvaceti lety jsem zpívala několik židovských písní. Ta inscenace byla nedoceněná, tehdy se opravovalo divadlo a hráli jsme to v kulturním domě. Já mám obecně blízko k folklóru, a ten židovský mne opravdu zaujal. K folklóru navíc patří dobré víno, a to všechno dohromady vám krásně vyčistí hlavu. Dobrý relax. V tom čase vznikly Lipusovy první pořady o kavárnách, a jedny z prvních byly ty kavárny židovských majitelů.

V těch pořadech je také dost poezie. Leží vám knížky básní na stolečku připravené ke vzetí do ruky?

Momentálně ne. Ale vracím se k tomu, co mám ráda. Třeba k Šiktancově sbírce Adam a Eva. Mám ráda i temnější věci z hloubi duše, třeba Sylvii Plathovou. Poezii mám ve zvláštní knihovničce, a často po ní sáhnu. Ale spíše po starších autorech, třeba po Seifertovi, Kainarovi. Záleží na náladě, na vnitřním pocitu.

Poezii si mnoho lidí spojuje s krásou slova i obrazu. S nedávno zemřelým malířem Karlem Harudou jsme často diskutovali o způsobu, jak uměním pomoci ke zlepšení světa jako takového, a on byl přesvědčen, že jedině zobrazováním krásy. Ne zobrazováním špatných a škaredých věcí pro odrazení od nich, ale ukazováním krásy jako příkladu a inspirace k následování. Co si o tom myslíte vy?

To je zajímavá otázka, ale myslím si, že je zapotřebí obojího. Mělo by to být vyvážené. Prezentovat obojí. A ještě řeknu takovou maličkost k poezii: vždycky na 1. máje si vytáhnu Máchův Máj. Udělám si pohodu a přečtu si ho celý. Je volno, mám na to čas.

Pěkný návod k oslavě Svátku práce. Tak pojďme k vaší práci v divadle. Často je zmiňována spolupráce ostravských divadelních souborů, které si dokonce tak vycházejí vstříc, že aby mohl herec z jednoho divadla hostovat ve druhém, upravují se i dramaturgické plány. To je třeba v Praze nemyslitelné.

Protože je tam tolik divadel. Tady jsou jen čtyři. A navíc: znáte nějakého ostravského herce na volné noze? Já ne.

Snímek z inscenace Lidumor, Anna Cónová druhá zprava. (Foto: Roman Polášek)

Nicméně vy teď zrovna hostujete v Komorní scéně Aréna ve hře Lidumor, mimochodem vzhledem k té předchozí debatě o estetice ošklivosti ve hře, které „ošklivost člověka“ zobrazuje snad nevýrazněji ze všech.

To hostování vzniklo náhodou, ne že by si mne vyžádali z Arény a neobsadili v NDM, prostě jsem měla zrovna volno.

Já si myslel, že ta role na vás doslova čekala.

Ne, to byla náhoda. Text jsem dostala do ruky den před první čtenou, za noc jsem to přečetla třikrát, po prvním přečtení jsem si řekla tohle ne, to nemůžu takhle rychle zvládnout, ještě takové téma, ale po třetím přečtení jsem už byla tak napůl nalomená, ráno jsem zavolala režisérovi Januszi Klimszovi, jestli si fakt myslí, že na to mám, a on řekl: Jistě, jinak bych ti to nedal. Takhle to vzniklo. Ale zpětně viděno, máte pravdu, ta role na mě čekala!

V Aréně jste v hracím prostoru, ze kterého si doslova můžete sáhnout na diváky v první řadě, v domovském divadle hrajete na velkém jevišti. V čem je největší rozdíl ve způsobu jevištní práce?

V technice. Na jevišti Divadla Jiřího Myrona musíte použít jinou techniku v práci s hlasem i v pohybu, než když hrajete v naší zkušebně nebo v Aréně.  Přestože jsem šílený nervák, ta blízkost lidí nabízí větší spolupráci s publikem, a to mne od stresu jakoby osvobozuje. Mne vůbec stres většinou přejde, když vylezu na jeviště. Spíše to všechno prožívám v těch chvílích před představením. A to hodně.

Co vás čeká v nadcházející sezóně?

Jediné, co teď vím, co už teď zkouším, je postava předsedkyně spolku na ochranu matek Emma Klinkeová ve hře Španělská muška v režii Janusze Klimszy. A samozřejmě reprízy inscenací, které zůstávají na repertoáru a ve kterých hraju.