Se spisovatelem Ivanem Binarem o jeho hastrmanovi, pobytu v kriminále i novém románu

Kdy jste se dozvěděl o záměru inscenování vaší předlohy k opeře Vrať nám, ptáku, hastrmana v Divadle loutek?

Hastrmana byl od roku 2008 na repertoáru Dismanova rozhlasového dětského souboru v Praze a dožil se repríz na mnoha rozmanitých místech, hlavně v divadle Minor, protože Dismaňáci nemají vlastní scénu. Jedno takové představení odehráli 11. října 2013 v sále ostravské konzervatoře. Mezi diváky byla také paní Lenka Živocká, která našla v našem opusu zalíbení. Že dojde k ostravské inscenaci, mi prozradil Eda Schiffauer a mně vypadl překvapením telefon z ruky. Po Listopadu Eda s operou hauzíroval po Ostravě od čerta k ďáblu… a nic. Až po letech letoucích se toho ujali manželé Fléglovi, vůdčí osobnosti Dismanova souboru v Praze. A teď ta radostná zpráva z Ostravy.

Jaká byla atmosféra na premiéře v Divadle loutek při nedávné premiéře?

Báječná. Hlediště bylo zcela zaplněno a diváctvo – malé i velké – vnímavé, zaujaté, pozorné a tleskající. Bylo to diváctvo samozřejmě neobjektivní, protože je tvořili většinou rodiče, sourozenci a příbuzní účinkujících zpěváčků. Uvidíme, jak se bude Hastrman líbit při reprízách dětem zcela nezúčastněným. Všechno však nasvědčuje tomu, že bude.

Jak se vám líbila samotná inscenace v nastudování Lenky Živocké a Václava Klemense?

Velice. A nejen to po stránce hudební a zpěvácké, celé představení bylo barvité, plné pohybu, ani chvilka nudy. S Dismaňáky hrál větší orchestr, ale kvartet, který tentokrát účinkuje v Ostravě, je natolik barvitý a plný, že více nástrojů není zapotřebí. A děti zpívaly nádherně.

Zaujaly vás některé detaily v provedení loutek nebo ve výkonu malých zpěváků?

Loutka tam byla jenom jedna – zlý pták Zoban. A ten byl zlý tak akorát, aby se malá holčička v sedmé řadě příliš nevyděsila. Když pak prošel proměnou, stal se ze Zobana rovnou na jevišti tuze hodný Zobánek. Na výkonech zpěváčků bylo nejkrásnější to, že byly vyrovnané, bylo na všech vidět, že zpívají radostně, že je to baví. Co víc si může autor přát!

Uvědomil jste si některé zajímavé souvislosti ze vzniku vaší operky během věznění na Borech?

Ona to byla tenkrát – před více než čtyřiceti lety – tak trochu terapie. Psali jsme oba, každý svým „jazykem“, pohádku o vítězství dobra nad zlem, o vítězství zdánlivě slabých nad zdánlivě silným. Unikali jsme z pochmurné každodennosti „mrtvého domu“ do dětských radovánek. Ony ty moje rýmovačky nejsou nic světoborného, za jiných okolností bych se asi do libreta k opeře nepouštěl, protože bych si na to netroufl. Jenže ve chvílích, kdy jsem Edovi podstrkoval při náhodných setkáních ve věznici papírky s veršíky, by mě ve snu nenapadlo, že to jednou uvedou v opravdickém divadle. Vždyť se zdálo, že komunisti budou vládnout na věčné časy a my dva vězňové už nikdy nebudeme mít šanci se veřejně projevit. Vlastně jsme si v tom kriminále hráli spolu na pohádku. A jak vidno, našlo to naše hraní si se slovy a notami po letech obecnější uplatnění. Přes pražské Dismaňáky se dostalo až do Divadla loutek v Ostravě.

Co nového teď připravujete?

Zrovna píšu esej o jídle; jedná se o projekt polských bohemistů a má posílit česko-polské kulturní vztahy. Což je žádoucí. Hlavně však čekám, až mi z brněnského nakladatelství Větrné mlýny už konečně pošlou korektury románu Peckova jáma, a těším se, že snad, možná, určitě letos vyjde. Román pojednává o válečném tažení kapitána Kotulána a jeho osmi chrabrých vojáků na Sovětský svaz. Kdo zvítězí, neprozradím.