Robert Černý o Setkání kytaristů: Těch specialitek letos chystáme v Ostravě více

Komu je vlastně festival určen? Jde skutečně jen o kytaristy, jak by se mohlo z názvu zdát?

Festival je určen především divákům a vždycky byl. Možná je mírně zavádějící ten archaický název Setkání kytaristů, který s sebou ale nese celou historii festivalu. Ten vznikl v roce 1981, kdy byl zakázán Jazzový festival v Gottwaldově. Někomu se tehdy zdálo, že jazz je pro socialistický rozvoj mládeže něčím nebezpečný. Zákazem vznikla díra, menší možnosti muzikantů zahrát pro lidi, a tak se Luboš Kovařík a jeho přátelé rozhodli pro založení nového festivalu a dali mu název Setkání kytaristů. To už asi nikomu nevadilo. Pozvali například Michala Pavlíčka a Luboše Andršta, společně si zahráli a festival okamžitě získal obrovskou oblibu. V divadle Malá scéna pak bylo následujících 8 ročníků vždy vyprodáno. Mně osobně se tam třeba nikdy nepodařilo urvat místo na sezení, mačkalo se nás tam vzadu celkem dost.

Na jakého diváka míříte?

Náš divák je… asi fajnšmekr. To je jádro, které chodí pravidelně. Program ale koncipujeme tak, aby byl žánrově co nejpestřejší, takže si na své přijdou i diváci, kteří se na toto označení necítí. Tedy i já. Ne, teď vážně, naším divákem je vnímavý člověk od 15 let výš, který má rád muziku, chce se pobavit a zároveň také něco dozvědět. Proto jsou součástí nejen koncerty, ale i workshopy, debaty nebo projekce.

Čtvrtstoletí je už slušná historie, jakými proměnami festival prošel, jakým vývojem? 

V 90. letech festival skoro zanikl, otec zakladatel Lubomír Kovařík od pořádání festivalu upustil a v roce 1999 jsem ho oslovil, jestli bychom společně festival obnovili. Otec zakladatel je velmi činorodý člověk a neváhal ani na chvilku. Na Malou scénu jsme pozvali kytaristy ze Zlínska a akce se opět chytla. Pak jsem se přestěhoval s rodinou ze Zlína do Ostravy, a tak od roku 2002 probíhá festival také v Ostravě. Cítil jsem však, že by to chtělo změnu. V tu dobu jsme se potkali se Zlatkou Holušovou a vymysleli koncept soutěže. Festival se přemístil do klubů a dalších sedm let se soutěžilo ve Zlíně v klubu U Tetoura a v Ostravě na Stodolní v Boomerangu a pak v Templu. V letech 2009 se udála další změna. Generace muzikantů a „klubařů“ odrostla, začala se více věnovat rodinám, práci. Bolestný byl také zánik některých hudebních klubů. Stodolní zkrátka už není to, čím bývala… Naštěstí se v Ostravě vylíhl Cooltour a ve Zlíně jsem objevil zavedený klub Zelenáčova šopa. Ty dva názvy jsou od sebe hodně daleko, ale lidé, kteří je provozují, jsou podobní nadšenci, kteří pečují o kulturu s velkým nasazením. A nové prostředí a vliv těchto lidí opět vedl ke změně – upustili jsme od soutěže a festival koncipujeme zase jinak.

Které momenty v historii festivalu v tobě vyvolávají pořád silné emoce?

Těch je! Myslím, že každý pořadatel je ale nejvíce spokojený, když vše klapne. Když se emoce publika a koncertujících spojí, začne to vřít a vše graduje. Tyto emoce jsou pro mě velkou odměnou. Navíc mám výhodu, že zažiju i to, co běžný divák třeba nezaregistruje, například při koncertě Štěpána a Matěje Rakových se přišel k baru osvěžit Adam Bomb, pravověrný, tvrdý rocker z USA. Popíjel nejdřív otočen zády, ale pak ho něco zaujalo, zbystřil a konec koncertu už poskakoval, pískal a vytleskával. Po koncertu se musel se Štěpánem seznámit, vyměnili si navzájem alba, podepisovali si je, plácali se, objímali. Prostě… setkali se.

Bude jubilejní 25. ročník něčím speciální?

Každé jubileum musí být něčím zvláštní, výjimečné. Ve Zlíně jsme třeba přidali venkovní scénu na pěší zóně a další klubovou, takže se bude hrát na třech místech. V Ostravě bych rád, kdybychom mohli hrát odpoledne i před Cooltourem. Těch specialitek chystáme víc, nechte se překvapit.

Nějaká konkrétní jména už ale určitě prozradit můžeš…

Nabídneme pořádnou dávku dobré muziky, například koncerty Michala Pavlíčka, Zdeňka Bíny nebo Libora Šmoldase se Zeurítiou. Kromě svých koncertů uspořádají také workshopy, na kterých se zájemci mohou dozvědět víc nejen o různých kytarových stylech, ale také něco z jejich životních příběhů. Velkou lahůdkou bude první společný koncert Zdeňka Bíny, Vladimíra Václavka a Norbi Kovácse. Koncert dali dohromady právě pro 25. Setkání kytaristů, takže to může být první a taky poslední společné hraní nebo zrod něčeho nového, kdoví. Velké hudební osvěžení očekáváme od FruFru a Adriano Trindade Los Quamados. Hodně se těším na místní kapely, nyní vše dolaďujeme, takže jen několik jmen: Banda del Café, Marow, Downbelow, Binary Division, FZQ, Cocaine Party, ale jak říkám, ještě ladíme… Snažíme se také zapojit velké talenty ze ZUŠ, ve Zlíně například spolupracujeme s Vojtěchem Szabó, který připravuje 5–7 minikoncertů se svými žáky.

Kolik lidí se v současnosti na organizaci festivalu podílí?

To číslo se hodně mění, v průběhu roku 7–8 lidí, při akci samotné jich je až 20.

Podle čeho se odvíjí dramaturgie festivalu? 

Současná dramaturgie je postavena na takovém pomyslném trojúhelníku, jehož vrcholy jsou diváci, zkušení muzikanti, nebojím se říct kultovní, a třetím vrcholem jsou mladí místní talentovaní muzikanti. Každý ten vrchol má na ty dva další vliv a spoluvytváří atmosféru celého festivalu. Pokud se nám povede alchymie jednotlivých festivalových dnů, pak budou spokojeni všichni.

Je nějaký interpret, kterého bys na festival chtěl dostat, máš nějaký dramaturgický sen? 

Dramaturgický sen je pro mě, aby se festival vyvíjel, rozvíjel, aby se dařilo shánět dostatek financí, pak přijdou i ta dosud „tajná jména“. Ale důležitější je pro mě nyní ta alchymie, vytvořit takový program, že atmosféra bude skvělá a všichni budou spokojeni. Všichni se Setkají.