S novým hudebním ředitelem NDM Jakubem Kleckerem o opeře Tři přání i nové sezóně

Jak prozatím probíhají přípravy nastudování této velmi vzácně uváděné opery?

V pondělí jsme začali první hudební zkoušky. Začalo se samozřejmě před tři čtvrtě rokem výběrem sólistů a inscenačního týmu tak, aby to bylo podle nejlepšího svědomí. Myslím, že obsazení je zvoleno správným směrem, jsou tam různorodé typy lidí v jednotlivých sólových rolích, jmenovitě tato opera Bohuslava Martinů je v té pestrosti zajímavá.

Na videu z ansámblovky je vidět, že si Tři přání někteří už celkem užívají…

Ano. Ti, co to umí dobře, tak už si to užívají.

Jakým dalším dílem se v Ostravě představíte?

Odhodlal jsem se zatím ke dvěma premiérám, takže mě čekají v červnu Braniboři v Čechách a budu přebírat Čertovu stěnu, kterou měl v repertoáru můj předchůdce Robert Jindra. Ještě mi zůstane La Sylphide a La Traviata, Popelku předávám panu Šrubařovi, abych měl čas také vést úřad. Bylo by toho už hodně.

Jste v Kristových letech, máte však už bohaté profesní zkušenosti. Stále jste uměleckým šéfem brněnské Kantilény?

Stále to trvá a ještě to bude nejméně sezónu trvat, pak uvidíme, co bude dál. Zatím musím říct, že to je pro mě jakýsi únik z běžné profesionální reality. Teď to bude znít blbě, protože sbor Kantiléna je téměř profesionální taky, ale tím, že to jsou vlastně mladiství a děti, práce s nimi je spontánní a přímočará. Neřeší se žádné problémy typu, že se někomu nechce, někoho to nebaví, tam to plyne spontánně.

Od loňského roku rovněž vyučujete na JAMU v Brně dirigování…

Mám zatím jednoho studenta na hlavní obor a ještě učím teorii a řízení dětského sboru nebo hru partitur. Zatím se pohybuji v řadu čtyř hodin týdně, což je zatím při čase, který mám, únosné.

V minulosti jste již s orchestrem Národního divadla moravskoslezského pracoval, jak na vás toto těleso působí?

Velmi dobře. Nechci to porovnávat s orchestrem v Brně, který je svým rozsahem větší. Tady je trochu ten problém, že když je potřeba větší orchestr, tak nám to neumožňuje orchestřiště, a počet hráčů je podle mne trošičku poddimenzován. Do budoucna bych chtěl zachovat dramaturgii, která zde již funguje, tituly, které jiné operní domy nehrají nebo se k nim neodhodlají, Aby to byla právě Ostrava, která tímto směrem půjde dál. Je potřeba to vyvažovat běžnými stálicemi, na které zase přijde běžné publikum.

Co je na Třech přáních Bohuslava Martinů nejzajímavější?

Bude to třetí uvedení vůbec v rámci České republiky. Tři přání uvedeme v češtině v překladu Václava Renče. Opera je původně psána ve francouzském originále. Překlad vznikl pro premiéru, která proběhla v Brně v roce 1971. Opera byla napsána v roce 1929 v Paříži a Martinů zemřel v roce 1959, takže ji vlastně za svého života vůbec neslyšel. Zajímavé je, že se v ní prolínají prvky dadaismu, surrealismu a poetismu. Martinů v ní navazuje na svou první jevištní práci – komickou operu Voják a tanečnice. Myslím, že ve Třech přáních jsou kladeny velké nároky na koncepci jako takovou: jsou tam nejenom jazzové prvky, ale jsou tam i filmové dotáčky. Je to kombinace opery, filmu a divadla. Myslím si, že na začátek sezóny a na začátek mého působení v Ostravě je to docela oříšek.

Jakou netradiční roli pro vás opera Bohuslava Martinů ještě připravila?

Tím, že to je vlastně divadlo na divadle, kdy televizní štáb natáčí televizní šot, který je potom na konci zpracován za doprovodu symfonické hudby. Tady už jde docela o zralý hudební jazyk, kdy na podporu filmu budou karikatury sólistů složené z novinových útržků. Já budu muset natočit hudbu, aby se věděla tempa, podle toho se vyrobí film, a potom to budeme hrát přímo s orchestrem na představeních.