Ptákoviny v Národním divadle moravskoslezském: Dříve fungující satiře došel střelný prach

Nová inscenace přináší na scénu ostravského divadla žánr politicko-satirický muzikál. Jeho autoři, kterými jsou literát Jiří Žáček a hudebník Zdenek Merta, se inspirovali v Aristofanově předloze Ptáci, která publikum baví od dob své premiéry v roce 414 před naším letopočtem.

Jejich adaptace měla symbolickou premiéru těsně před sametovou revolucí v roce 1989 a podle pamětníků se tehdy na divadle objevily odvážné alegorické prvky ukazující na komunistickou mašinérii. Prorežimní herecká ikona Jiřina Švorcová tehdy odešla už během představení se slovy, že u toho nebude.

To je sice z nostalgického hlediska zábavné, nicméně co platilo před více jak dvaceti lety, už nemusí rozesmívat dnes.

V Ostravě nostalgicky laděná satira nefunguje, naopak z ní čouhá příměs dětinskosti a trapnosti. Možná by mohla lépe zaujmout v Brně, kde před pěti lety vznikla oprášená verze Ptákovin s dopsanými pasážemi poukazujícími na současnou politickou situaci – krizi v ODS (to je přece ta jedna velká strana s ptákem), hašteřením mezi Klausem a Zemanem. Současná ostravská inscenace je prodlouženou rukou Brna, protože vznikla ve spolupráci s tamějším Městským divadlem.

Ostravské Ptákoviny režíruje Petr Gazdík, který zároveň ztvárňuje jednoho ze dvou vykutálených filutů z dvojice Primabrachos (alternace s Markem Holým) a Doufalion (na premiéře Roman Harok, altrenace Tomáš Sagher), kteří nakukají ptákům, že by si mohli vytvořit vlastní říši. Dvojice prchá z Athén a hledá bájnou Tramtárii, kde létají pečení holubi do pusy. Když zjistí, jak jsou ptáci hloupí, začnou je postupně ovládat, až nasadí terorizující režim. S ptáčky pěkně do klece…

Průhledná alegorie bez překvapení, ve které nechybí ani povinná divácká úlitba Ostravákům ve formě šťouchance do Romů z Přednádraží, zaujme hlavně svou velkorysou a pestrobarevnou scénou Christophera Weyerse. Tvoří ji nafukovací skluzavka, taková, jak bývá v těch zábavních vesničkách pro neposedné děti, ve formě skákacího hradu. Tady ale sjíždějí po zadku až do přízemí samotní bohové. Zvláštní je i ptačí sídlo Mrakoptakodrap, kde na vysokých sloupech visí sítě a herci na ně lezou po žebřících anebo se z nich spouštějí dolů.

První část inscenace má sugestivní nástup, kdy Doufalion a Primabrachos nastupují z hlediště a po obou stranách obrovského sálu halekají jak na lesy. Vše, co si v krátkosti řeknou, pak zopakují v písňové formě a herecká akce už nijak výrazně z hracího prostoru jeviště nevybočí. Škoda, protože zrovna takový honosný socialistický sál jako je Divadlo Jiřího Myrona po vybočení a nespoutané akci přímo volá. Ale nakonec se veškerá satira sumarizuje do cirkusového práskání bičem v ruce páně Primabracha.

To už je tady část druhá, o něco svižnější než předchozí představování se jednotlivých opeřenců. Přes všechnu snahu výstupy komických figur typu Laureáta či Nemakačenka (energicky exhibující Josef Novák-Vajda), byť si je herci užívají, zůstávají na úrovni cirkusové zábavní estrády, které už dlouho na jinak nadprůměrné ostravské scéně nebyla k vidění.

Nejvíce vyčuhuje nad hladinou průměru zatím stále nedoceněný komik Vladimír Polák, který do operetní scény zabrousil z činohry a vystřihl na pódiu tři malé, ale zábavně inovované roličky plné absurdního humoru. Jeho hipisácky pomatený měřič Vzduchometr (Polákovi zaručeně uvěříte, že dokáže změřit i letovou dráhu much), není o nic bizarnější než drze sveřepý Fizl, kradoucí se kolem stěny a který má tu odvahu seřvat osvětlovače, že na něj zrovna zacílil reflektor. O patro níže zůstává jako zaostalý slovanský bůh Triglav, který dostává od Herakla alias Miloše Zemana v jednom kuse klackem. Vladimír Polák má dokonce připraven pitoreskní detail – falešné zuby, které mu při jednom z incidentů začnou po jednom vypadávat.

Sebezábavnější detaily ovšem nedokáží z Ptákovin vymáčknout více než osamělé výstřely v podloží, kde zvlhnul střelný prach.