Ostravská Popelka uhrane severskou průzračností a režijními nápady
24.4.2015 07:24 Martin Jiroušek Divadlo Recenze
Slavný ruský skladatel Sergej Prokofjev a jeho hudba k baletní fantazii o dvou dějstvích podle pohádky Charlese Perraulta Popelka od čtvrteční premiéry vévodí ostravskému Divadlu Antonína Dvořáka. Klasický poklad světového baletního repertoáru pro celou rodinu v hudebním nastudování Jakuba Kleckera přivedl na ostravské jeviště kanadský tanečník a choreograf Paul Chalmer. Scénu a kostýmy navrhla polská výtvarnice Anna Kontek, stálá spolupracovnice Finské národní opery.
Chiara Lo Piparo v roli Popelky. (Foto: Martin Popelář)
Tajemná úvodní scéna s malou Popelkou (Isabella Bugday) pracující s rezervovaným šerosvitem a hloubkou divadelního prostoru jakoby byla příslibem silných atmosférických scén, které ale v sobě mají něco seversky čistého a okázalého.
Popelce dominuje jasné rozvržení. Pozornost na sebe poutá pochopitelně titulní hrdinka, kterou v premiéře ztvárnila romanticky rozevlátá Chiara Lo Piparo s téměř disneyovsky velkýma nevinnýma očima plnýma údivu. Jejím partnerem je jen o něco okázalejší a rozvážnější Sergio Méndéz Romero v roli pohádkového prince.
Proti nim je postavena ústřední trojice macechy (Petra Kováčová) a jejich dcer Barbory Šulcové a Markéty Pospíšilové, která je perfektně ztvárněna jako burleskní rozverná skupina klaunů z grotesky. Groteskní klauniáda v jinak klasicistně sevřeném kusu nabízí vděčné osvěžení a je zdrojem velmi silných momentů. Trojice si tak spolehlivě získává přízeň publika.
Pohádky prostě mají být rozverné, zvláště v dnešní uspěchané době. Pomyslnou pyramidu hereckých výkonů završuje „dobrá víla“ v podání Olgy Borisové-Pračikové. Nemá sice tolik prostoru, ale každé její sólo je korunováno pohybovou precizností.
Popelka má vše, co si divákovy smysly žádají – silný vizuální tvar, procítěné provedení hudby a nápadité režijní triky. Před námi je tak vystavěn sice jednoduchý, ale velmi poutavý příběh. Zejména zaujme půlnoční scéna, kdy Popelka musí prchnout před princem. Velký klasicistní lustr dominující jinak zvláštní strohé scéně z bledých panelů, ledovcových kvádrů, se najednou rozpůlí a jeho spodní část se odklopí tak, že se z jeho kruhu stanou hodiny. Místo číslic mají svítící koule jako na ciferníku připomínajícím vzdáleně slavnou scénu z Langovy Metropolis, ovšem v decentnějším severském vydání. Za dramatické hudby každá koule postupně zhasíná až do strhujícího finále.
Dalším skvělým nápadem je neotřelé využití opony při slavné scéně navlékání střevíčku. Na scéně sedí řada baletek na židlích, ale díky povytažené oponě je vidíme jen do půl pasu. Z oponou evidentně probíhají scénické úpravy, ale to divák nepozoruje, protože se soustředí na záplavu neposedných nohou a prince, který bezradně zkouší jednu za druhou.
Kanadsko-finské provedení baletu je vlastně po fenomenální dánské La Sylphide druhým příspěvkem severské poetiky na ostravské scéně, kdy může divák obdivovat kombinaci úspornosti s nápaditostí.
Popelka má rodinný charakter, o čemž svědčí dominující klaunská trojice, která se v průběhu dějství stává miláčkem publika, stejně jako „dobrá víla“ nebo princ s Popelkou a jejich suitou.
Strohé a přitom podmanivé kostýmy s jednoduchou a výstižnou scénografií utkví spolehlivě v paměti a překvapí tím, kolik koloritu na jinak zdánlivě chladném severském prostředí lze nalézt.
Nechybí ani zajímavé způsoby obsazení u alternací některých postav. Příznivec ostravského baletu by si neměl v dalších představeních nechat ujít především lákavou šarádu s Olgou Borisovou-Pračikovou, kterou může spatřit nejenom jako dobrou vílu, ale v jiné alternaci pro změnu v protikladné úloze macechy.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.