Prokousat se albem skupiny Ladě není žádný med, ale výsledek se rovná katarzi

Zařadit na úvod alba skladbu v duchu Christiana Morgensterna s názvem Ohoni, ohoni, těsno jest chce opravdu hodně kuráže. Slyšíme šum velkoměsta, zazvoní tramvaj, pak začne hlas recitovat absurdní poetickou hříčku, která je zdánlivě nelogická a připomíná experimentální poezii, textově pak evokuje avantgardní formaci Sledě, živé sledě, která byla výraznou dominantou brněnské alternativní hudební scény.

Titulní píseň Hadrem lešť začíná výstřelem z pistole. Následuje sestupná chromatická basová linka s extatickým přednesem zpěváka Michaela Kubesy, která ostře kontrastuje s chytlavým a vtipně euforickým refrénem. Úsporná a přesto efektivní skladba je dokonalou ukázkou, jak se z mála může hodně vytěžit. Chromatický basový groove se objevuje také v refrénu, tentokrát rozšířen o kytarovou melodii. Také druhá skladba alba se nedá považovat za píseň v pravém slova smyslu, ačkoli je zde s písňovou formou pracováno.

Teprve trojka s názvem Revoluční je song jako vyšitý. Skladbu zahajuje překrásná kytarová melodie, která čerpá svůj barevný fond z jemné práce s rytmikou včetně rafinovaných rozkladů akordů Gmaj, hmi, A sus9. Zejména refrén je nádhernou ukázkou harmonické invence basisty Jiřího Patera a univerzálního melodického myšlení kytaristy Petra Uviry. Překvapivě nekonfliktní zpěv Kubesy dělá z Revoluční atraktivní titul i pro méně otrlé posluchačky či posluchače.

Basový motiv s bendingem na poslední notě, kloktání samplů. Postupně rozvíjející se forma písně nazvané Czas čti Čas obsahuje sice několik dynamických předělů, ale dominantou je gradace v první části, která je podtržena Kubesovým prorockým: „všeho plnou prdel slíbíme, slíbíme. A na vás vy, ubožáci, platíme, a na vás vy, ubožáci, platíme“. Pak se song uklidňuje v meditativním, zvukově velice příjemném  open D, který melodicky vykružuje prostor nad stejnojmennou tóninou. Magická záležitost. Uvira je velice citlivý na zvuk svých kytar a dokáže skloubit dohromady čisté a nakreslené kytarové plochy s esteticky zdařilým výsledkem.

A Kateřina jenom roztát. Tato píseň zaujme především vynikající rytmikou a silou výrazu recitace zpěváka Kubesy, zajímavé je také využití orientální stupnice v kytaře, stejně jako celková explozivní atmosféra skladby, která končí zcela nečekaně obyčejným průtahem v A – dur od tercie přes kvartu po kvintu.

Cirkus II. V úvodu songu zní zvukově velmi příjemný strunný nástroj zřejmě asijského typu. Přiznaný sample uvedený v bookletu pochází od skupiny Elbow z písně Audience With The Pope. Protkává skladbu od počátku do konce, ačkoliv harmonicky dochází k jistým změnám. Skladba má komplikovanou formu a výraznou atmosféru. Nelze jí popisovat, nutno vyslechnout a pochopit.

Druhým potenciálním (po Revoluční) hitem může být píseň Kleknu k nim. Je to především díky skvělé melodii a akordické struktuře, která je na první dojem triviální: D, C, e, F, G. Ovšem to by nebyl Uvira, aby do akordů nevetknul přidané kvarty, septimy, či nony a učinil z nich pomocí palm mute nádhernou záležitost, která se v závěru otevírá do plného zvuku a umocňuje překrásnou Kubesovu báseň.

Oddech Další zajímavý sample. Jakési šepoty. Ježatá kytara v arpeggiích do g – moll, pak v dvojím znepokojivém zdůraznění akordů g – moll, a – moll. Další akordické rozklady jsou rovněž zajímavé komunikací basy a kytary. Oddech se však jakémukoli dalšímu výkladu vzpírá.

Třetí potenciální hitovka s názvem Hraví. „Sniví v hrdle vás. Jsou matně toulaví… jsou mnozí z nás“, zpívá Kubesa za doprovodu akustické kytary s capo přes druhý pražec. V další sloce Kubesa zvedá hlas o oktávu výš a nezvykle připomíná svůj nečasto ukazovaný rozsah. Nádherná, přestože krátká písnička.

Mechanický pomeranč je jedním z pomyslných vrcholů alba. Možná ten nejstrmější. Dokonalé potkání poezie a hudby. Skvělá rezonance slavného Burgessova románu (potažmo Kubrickova filmu!) s naprosto zdrcujícím refrénem: „Temně hučí Niagara, temně hučí do noci. Komu záděr v srdci hárá, tomu není pomoci“.  Tady spojení hudby, poezie a přednesu získává ideální relaci a souvztažnost. Znepokojivá vize předlohy přináší v nečekaném refrénu nový, zneklidňující význam.

Závěr patří dětem. Krásná říkanka K. H. Borovského Sedí paša na trůnu, tuze mu to sluší, nemá zlatou korunu, ušima si stříhá je podmalována meditativní harmonií kytary, basy a samplových efektů.

*

Je dobojováno, ale byl to boj! Doposlouchat Ladě není žádný med, ale výsledek se rovná katarzi. Jedině po takovém prožitku můžeme poslouchat závěrečný track alba Sedí paša se slzami v očích a nejsou to přitom slzy slabosti a sentimentu. Jsou to slzy pochopení.

Jak uchopit nové album Lešť? Dá se to jedině tak, že pochopíte jejich řeč. Ta je specifická a vypadá nějak podobně:

Lešť. Asonance. Slabiky v předklonu sípou slastí. Hudba bezostyšná, uzurpující, tyranská, přechýlená vedví, stržena do propastí významů. To vše krajkově pověšeno do prostřílených terčů, jejichž hledáčkem je UPŘÍMNOST.

Ladě říkají: Jediná upřímost, které jsme schopni dnes – je sex. A hudba tomu šumivě přihýbá. A nepřibývá. Skladby jsou to někdy kratičké, roubované na větve strof a slok, které je prostorově determinují, předurčují a vymezují. Přesto jejich časová dimenze dostačuje tomu, aby došlo k explozi. Jindy zase skladby vyrůstají potajnu a jako kořeny stromu nedávají tušit, do jaké šíře dospějí.

Symbióza. Koexistence. Bratrství. Hudba skladatele a kytaristy Petra Uviry a básně a texty zpěváka a básníka Michaela Kubesy spolu komunikují mírou, kterou bychom jinde opravdu jen stěží našli. Souvěží jejich talentů se protnuly ve správném okamžiku a značné míře.

Ladě svou hudbou popírají běžná písňová klišé, jejich skladby jsou v každém individuálním případě originální a jakoby„trefené“ na míru. Kolik kumštu je v těch zvláštních poetických písních (nebo písňových básních?) přítomno! Vynikající kytarové a basové linky, zvuková magie kytarových efektů a krabiček, evokace etnických prvků, skvostné jazzové perkuse. Do toho nějak promlouvá, řve, vrní, skučí nebo i zpívá démonický pozorovatel života svého i toho, co pluje kolem – archanděl Michael. Tak nějak si představuji převozníka na řece Styx. Vyzpívat všechnu krásu i hnus života na první a poslední plavbě.