S Jiřím Nekvasilem o operní události sezóny, chystané inscenaci Ohnivý anděl

Zdá se, že Ohnivý anděl bude vyvrcholením započaté série moderních oper v Národním divadle moravskoslezském, která byla zahájena  inscenací opery Cardillac a pokračovala Životem prostopášníka, obojí ve vaší režii a s velkým ohlasem. Takže do třetice všeho dobrého?

Tímto rozhodně s moderní operou neskončíme. Naše řada Operní hity 20. století bude pokračovat dál, ale tato trojice Paul Hindeminth (Cardillac), Igor Stravinskij (Život prostopášníka) a Sergej Prokofjev (Ohnivý anděl), to jsou zároveň tři světoví autoři spojení s Ostravou. Ve 30. letech tady byli díky aktivitě Jaroslava Vogela pozváni a v Ostravě vystoupili, a to v prostoru, kde všechny opery hrajeme, tedy v dnešním Divadle Antonína Dvořáka. Navíc tyto  tři opery nebyly v Ostravě za celých stávajících 97 sezón Národního divadla moravskoslezského nikdy uvedeny.

Na rozdíl od Hindemintha a Stravinského ale tady v bývalém městě horníků a ocelářů máme velmi dobré povědomí o Prokofjevovi, takže do třetice jste si schovávali klasika spjatého s Vojnou a mírem, ale i s kolektivizací vesnic. Přesto jeho průkopnický Ohnivý anděl byl v Rusku zakázán…

Skutečně, některá Prokofjevova díla byla v Ostravě v minulosti uváděna. Dokonce dvakrát se tady hrála jeho opera Zásnuby v klášteře v 50. a 60. letech, pak příběh z kolektivizace vesnice Semjon Kotko, Příběh opravdového člověka a Vojna a mír v 70. letech. Takže zatímco Hindeminth a Stravinskij, byť jsou to světoví autoři, se v Ostravě svými operami nedávno představili poprvé, s Prokofjevem tady jistou tradici máme, ale samozřejmě Ohnivý anděl se u nás objeví poprvé.

Čím to, že zrovna Ohnivý anděl, symbolický příběh s atraktivním příběhem, se na jevišti objevuje až po tak dlouhé době? Autor předlohy Valerij Brjusov zemřel v roce 1924, Prokofjev v roce 1953. Ve světě si mezitím oba získali zasloužené uznání.

Ohnivý anděl bude v Česku uveden teprve ve třetím nastudování. Opera má zajímavou historii, Prokofjev ji psal v letech 1919 až 1927, ale za jeho života bylo pouze koncertně uvedeno druhé dějství. Jako celek se k publiku tato mistrovská věc dostala až posmrtně. Prokofjev zemřel ve stejném roce a dni jako Stalin (5. března 1953) a Brjusov patřil k autorům nevyhovujícím socialistickému režimu. Přitom první české nastudování bylo uvedeno relativně brzo, v roce 1963 v Brně, ale byla v něm vynechána celá faustovská část. Což si ani neumím moc představit, protože jde o dovyprávění příběhu Ruprechta. Je kontrastem vůči poslednímu dějství, které se odehrává v klášteře. Potom Ohnivého anděla až v roce 1981 v Národním divadle Praze nastudoval Boris Pokrovskij, uznávaný a kvalitní sovětský režisér. Tím se až poté uvolnily bariéry cenzury a postupně se tato opera objevila i v tehdejším Sovětském svazu.

Trojice těchto excelentních oper vychází z magických a hororových aspektů umění, je to náhoda?

Hledali jsme silná  a nezpochybnitelná operní díla s velkým dramaturgickým potenciálem, která mohou být základem pro silný divadelní tvar. Bohužel u nás stále obecně panuje nedůvěra k operám z 20. století, kterou se snažíme systematicky našimi inscenacemi překonávat. Jsou to díla hudebně vynikající a nabízejí silné příběhy i příležitosti pro výborné pěvecké a zároveň herecké výkony. Vždyť například Jacek Strauch získal za ztvárnění rola Cardillaca v našem nastudování této Hindemtihovy opery v roce 2011 Cenu Thálie. A je tu ještě jedna spojnice – opera Cardillac je postavena na tvorbě klasika hororové romantické literatury, Život prostopášníka reflektuje faustovský a mefistofelovský motiv končící šílenstvím a tady je to podobné. Jsou to témata, která hraničí s mysticismem. Hudba je tady může popsat anebo odhalit skryté emoce. To je zřejmě  důvod, proč skladatelé volili takovéto náměty. Obsahují poutavý divadelní příběh a opera má v tuto chvíli možnost ukázat, co dokáže hudba, umocnit text libreta a dodat příběhu další rozměr. Větší stylizaci, expresi, divadelnost, psychologickou zkratku a také tajemství, umocnit to, co je za slovy – v případě všech tří zmíněných oper to platí vrchovatě.

Scénu dělá váš spolupracovník Petr Matásek, se kterým jste již pracoval na Cardillacovi, na kostýmech se opět podílí Marta Roszkopfová. Proč jste si vybral právě je?

Petr Matásek je skvělý scénograf. Obdivoval jsem už téměř před třemi desetiletími jeho práci v hradeckém loutkovém divadla Drak. Jeho inscenace, které vytvořil s režisérem Josefem Kroftou, byly skvělé a navíc tím nejlepším, co se tenkrát v 80. letech dalo v českém divadle vidět. Poprvé jsme s Petrem Matáskem  spolupracovali v roce 1990 na české premiéře hry Leonida Andrejeva Černé masky (opět ruský symbolista!) v hradeckém Studiu Beseda, v roce 2001  jsme vytvořili dva faustovské projekty (v Praze a Karlových Varech) a v roce 2011 již zmiňovaného ostravského Cardillaca. Vlastně samá magická témata, ale až takový záměr v tom nebyl. Marta je výborná výtvarnice, má cit pro navození dramatické atmosféry, pro tajemno. Znám její tvorbu velmi dobře a velmi dlouho, několik desetiletí již z doby, kdy působila v Divadle Petra Bezruče. Velmi rád s ní i s Petrem Matáskem spolupracuji.

Můžete přiblížit scénu? Jde o historický příběh, který se odehrává v 16 století v pochmurném Německu, bude to nějak vidět?

Scéna se snaží ryze divadelními prostředky zachytit  všechny vrstvy díla. Na jedné straně jako román a libreto napsané na přelomu století ve stylu gotického románu – ocitáme se v Německu v období reformace v 16. století, kdy žil skutečný Faust i zázračný mág Agrippa. Ale je to svým způsobem také road movie, hrdinové pořád cestují. Zároveň jde o bildungsroman, vzdělávací román. Ruprecht se po setkání s Renatou po všech svých životních zkušenostech propadá do světů, o kterých si nemyslel, že se jej kdy dotknou. Je to chlapík, který má dost za sebou, už něco ví, byl v cizinecké legii, byl v  Americe a říká si: Tak já si s ní trochu užiju a pak se jí zbavím. Ale naopak čím dál více proniká do jejího světa. Zároveň postava Renaty, která vypráví, že ji navštěvuje Anděl, má dar poznat něco mimo svoji zkušenost, ale může to být také sebezničující, protože ji tato zkušenost vede až na hranici.

Takže scéna bude více historická, nebo spíše současná?

Rádi bychom ji viděli tak, jak se před námi vynořují různé situace, adekvátní jejich charakteru. Hlavní hrdinka musí projít hořící branou, ohněm. Máme tady několik rovin – symbolistní fantazijní román, strhující a emotivní hudba z 20. let 20. století a současnost, tedy příběh viděný aktuálníma očima. Prolíná se tady svět magie, ale jde také o kryptogram, kdy si Brjusov vyřizuje účty se svými současníky.

Tak daleko ale už zřejmě nezajdete, v opeře není asi moc velký prostor zabývat se dějinami literatury…

Nebude na to prostor, ale je třeba si uvědomit, že dlouhá desetiletí se u nás symbolismus vynechával, učil se kritický realismus a autoři jako Brjusov, Andrejev a další byli z dějin ruské literatury vynecháni. Zůstali nám utajeni, nebyli příliš vydávání, ale je to zajímavá větev ruské literatury, která v posledních letech získává renesanci a která tady byla živá za první republiky.

Jak byste přiblížil hudební stránku Prokofjevovy opery?

Hudební party Renaty i Ruprechta jsou enormně náročné, jejich dialogy jsou klíčem. Také part Agrippa ve vysokých polohách je velmi těžký, když zpívá asi pět minut v kuse. V Ostravě tyto role ztvární a zazpívá evropská hudební špička.

Máte představu, jak je na tom Ohnivý anděl ve světě? Jak často bývá uváděn?

V posledních letech se frekvence jeho uvádění zvyšuje, příští rok se má dělat v Düsseldorfu, uvádí se v opeře v Berlíně, v Lyonské opeře, v Petrohradě… Uvádí se hodně, jen u nás máme jistou mezeru, jinak ve světě je toto dílo trvalou součástí operního repertoáru.

Bylo již od počátku jasné, že onu magickou trojici soudobé opery uzavře právě Ohnivý anděl?

Měli jsme tři autory a chtěli jsme uzavřít Prokofjevem. Vybírali jsme ale mezi dvěma kusy, Ohnivým Andělem a Láskou ke třem pomerančům, což je zvláštní groteskní buffa napsaná na Gozziho hru a libreto vytvořil Mejerchold, je tam dohadování zda hrát divadlo jako komedii nebo tragédii. Pak jsme si vybrali Ohnivého anděla, který doplňuje tuto trojici dramatických příběhů, i když třeba Život prostopášníka obsahuje také komické prvky.

Věříte na anděly nebo na magii?

To jste mě zaskočil… Jsou tady jisté doteky s iracionálnem, což si musí člověk přepsat do svého jazyka, ale je fakt, že se nám v životě dějí podobné věci. Třeba v životě Renaty jde o to neprojektovat si výjimečné zkušenosti špatně.

Navštěvoval ji anděl nebo ďábel?

To nevíme. Ale jde o znamení, že má talent, dar, nadání vidění, což může být i zničující. Pak je tady Ruprecht, pragmatik, který má v životě jasno a myslí si, že jde o vztah, který má pevně v ruce, ale najednou ztrácí půdu pod nohama.