Hrabalovy Postřižiny přinášejí divadelní představení plné touhy a poezie

Rozlehlé jeviště Divadla Jiřího Myrona zaplnil scénograf David Bazika  hned ve dvou horizontálních rovinách, ba dá se dokonce říci ve třech, neboť vytvořil prostor pro všechny žádoucí situace, i pro komín pivovaru a scénu odehrávající se na jeho vrcholu. Eliška Zapletalová navrhla jednoduché kostýmy odkazující některými znaky na dobu Hrabalova mládí. Janusz Klimsza zvolil hudbu k inscenaci tak, že svým výběrem nezasazuje děj do určitého času první třetiny dvacátého století, ale spíše dokresluje romantickou, částečně až nostalgickou atmosféru.

Představitelé jednotlivých postav se s výzvou, kterou tato inscenace určitě představuje, vypořádali se ctí. Všem hereckým výkonům dominuje zejména trojice Lada Bělašková (Maryška, žena správce pivovaru), František Strnad (Francin, správce pivovaru) a František Večeřa (Pepin, Francinův bratr). Velmi výrazné výkony předvádějí také tři členové správní rady pivovaru, Tomáš Jirman v roli de Giorgiho, Vladimír Čapka jako dr. Gruntorád a Jan Fišar v roli místopředsedy správní rady Půlpána. Celek pak ve vedlejších rolích zdárně doplňují Ivan Dejmal jako kadeřník, Petr Houska coby řezník, Aleš Bilík v roli kočího a Robert Finta představující pivovarského dělníka.

Pánové se kochají okouzlující paní správcovou v podání Lady Bělaškové. (Foto: R. Šťastný)

Lada Bělašková dává svým výkonem zapomenout na zcela jistě skvělou Magdu Vášáryovou z filmového zpracování Jiřího Menzela.  Její dívčí hravost a bezprostřednost je patřičnou hereckou inspirací pro mužské hemžení kolem postavy Maryšky. S takovou partnerkou na jevišti se to hraje!

František Strnad našel pro ztělesnění Francina žádoucí polohu muže zamilovaného do technických vynálezů snad ještě více než do své krásné ženy, přičemž dokázal přenést do hlediště i skrývané obavy z toho, že by nemusel být správní radou potvrzen ve funkci správce pivovaru.

František Večeřa to má z celé trojice nejtěžší. Jeho mluvní part, ve kterém je předepsán velmi hlasitý projev, klade velmi vysoké nároky na artikulaci, aby všem téměř křičeným větám bylo zcela rozumět. Zároveň je role uřvaného Pepina (což ovšem platí i ostatních ze zmiňované trojice) velmi fyzicky náročná. Přesto si Pepin vysloužil několik potlesků na otevřené scéně. Vedení činohry lze snad jen doporučit jediné: nechť je představení Postřižin nasazováno do programu tak, aby právě tato trojice měla před představením alespoň dva dny volna a mohla nasbírat dostatek sil pro tak náročný part.

Lada Bělašková (paní správcová) a František Večeřa (strýc Pepin). (Foto: Radovan Šťastný)

Z členů správní rady si text své postavy nejvíce užívá Jan Fišar. I jemu publikum v průběhu děje zatleskalo. Oba zbývající radní, Vladimír Čapka a Tomáš Jirman však nijak nezaostávají.

Inscenace Postřižin v podání činohry Národního divadla moravskoslezského je vyjádřením holdu mistru slova Bohumilu Hrabalovi, je však také oslavou umění žít život způsobem, ve kterém životní radosti a jejich krása zastiňují vše, co člověka zarmucuje.  Zároveň je důkazem síly divadla a potvrzením letité pravdy: sejde-li se dobrý text s invenčním inscenačním týmem a výbornými herci, úspěch se musí dostavit.

Ostravské Postřižiny si zasluhují vskutku velmi dlouhou řadu repríz. O divácký zájem je totiž dopředu postaráno a z hlediště nikdo neodejde zklamán.