Herečka Marie Logojdová: Patřím ke generaci, která vyrostla na kině

Vy jste v minulosti měla štěstí na nesmírně zajímavé filmové tvůrce jako je třeba František Vláčil, v červenci bude mít premiéru snímek Díra u Hanušovic, kde po delší pauze rovněž hrajete, jak na vás působilo samotné natáčení?

Mám z toho snímku velkou radost. Nejen proto, že je to moje nejnovější filmová role, ale také ze spolupráce s Miroslavem Krobotem. Taková nabídka se neodmítá a ani se o ni příliš nepřemýšlí, protože Krobotovo jméno je automaticky zárukou kvality. Natáčení bylo příjemné a samotný příběh je velmi hezký. Hraji maminku jednoho venkovského vagabunda, ztracené existence Olina. V hlavních rolích vystupují hlavně herci z Dejvického divadla Ivan Trojan, Lenka Krobotová a Taťána Vilhelmová. Tématem je život v současné, bohem zapomenuté vesnici, kde se v současnosti lidé snaží žít, ale mají to těžké, protože nemohou najít práci.

Víte, co je zvláštní? Narodila jste se v Praze, jste v podstatě Pražačka. Od roku 1976 jste spjatá s Ostravou, ať je to Divadlo Petra Bezruče, kde jste začínala, Státní divadlo nebo Národní divadlo moravskoslezské. Filmaři vás ale rádi obsazují do rolí vesničanek, čím to?

Asi tak vypadám (smích)… Taková slečinka… Asi tak působím, nebo to umím zahrát. Venkov mám ráda, momentálně bydlím na vesnici – v Bartošovicích, která byla dříve z poloviny německá a z poloviny česká. Lidé tam mají pocit, jako by byli zapomenutí, i když jich hodně dojíždí do práce do Ostravy nebo do Nového Jičína.

Čím to je, že jste se rozhodla opustit město a přestěhovat se na vesnici?

S manželem jsme hledali dům, kde bychom mohli zůstat a chovat koně. Jenže manžel mezitím zemřel a ani koně nemám, tak už to bývá. Vždy jsem byla z města, bydlela jsem v Ostravě, ale o víkendu jsem neopomenula vyjíždět do Beskyd i do Jeseníků. Na rozdíl od Prahy je tady příroda hodně blízko.

Jaké jsou vaše kořeny, rodiče byli také z Prahy?

Kdepak, maminka pocházela z jižních Čech a tatínek se narodil na Zakarpatské Ukrajině

Byli jste se tam podívat?

Ne, ani jsme tam nechtěli jet, protože to tehdy byl už Sovětský svaz. Synovec se tam jel podívat po revoluci. Vím, že tam měli velké hospodářství, velmi hezké, ale po válce se všechno změnilo.

Na DAMU jste šla studovat herectví v roce 1972, tedy v okamžiku normalizace. Jak jste tuto dobu vnímala?

Byly to smutné časy, ta 70. léta, ale říkala jsem si, že právě proto je lepší jít k divadlu, protože v kumštu, zejména v divadle, člověk potkal spoustu úžasných lidí a v té profesi na vás komunisti až tolik nemohli. Občas sice něco zakázali, třeba Honza Kačer nesměl dělat Příliš hlučnou samotu, ale zase hospody byly plné, tehdy to tady žilo mnohem více než dnes. Byli jsme na škole tehdy úžasný kolektiv, mí spolužáci jsou například Jana Paulová, Simona Stašová a Zdeněk Žák.

Připadne mi, že v Ostravou prošla poměrně velká koncentrace herců, kteří hráli ve filmech legendárního Františka Vláčila. Jiří Schwarz, který byl v angažmá Státního divadla hrál titulní roli v Mágovi, Alexandr Pyško velkou roli v Pasáčkovi z doliny a vy hned ve dvou filmech Dým bramborové natě a Stíny horkého léta. Můžete zavzpomínat na spolupráci s tímto mistrem filmového plátna?

Zavolali mi z Barrandova, abych přišla na zkoušky, čekala jsem v šatně, až mě pozvou do studia. Najednou se otevřely dveře a nějaký děda strčil dovnitř hlavu. Myslela jsem, že je to garderobiér. Jenom na mě koukal a nic neříkal. Pak jsem to pochopila. Vláčil mi vyprávěl, jakou holku pro tu roli shání a byl tak úžasný, že jsem měla chuť vyběhnout na ulici a sehnat mu ji. Úžasný pán.

Můžete prozradit, nakolik jste tehdy znala jeho dílo?

Jsem generace, která vyrostla v kině. Doma jsme neměli televizi, takže jsem chodila do kina. Jenom v naší lokalitě, kde jsme bydleli, bylo asi pět kin. Viděla jsme skoro všechny filmy, takže jsem Vláčilovo dílo dobře znala. Markétu Lazarovou, Údolí včel, Bílou holubici a další. V jednom kině byla možnost vidět třeba všechny filmy od Bergmana nebo od Pasolliniho, nebo třeba všechny filmy s Gretou Garbo i Marlene Dietrichovou. Možná to bude znít jako klišé, ale skutečně jsem Dým bramborové natě točila z lásky, z lásky k těm lidem, kteří byli u toho, protože jsem se cítila jako Alenka v říši divů.  Přitom to nebyl můj první snímek, už předtím jsem hrála v povídkovém filmu Jaromila Jireše Lidé z metra.

K Vláčilovi jste se měla možnost vrátit ve filmu Stíny horského léta. Je to sice menší role, ale jak probíhalo vaše opětovné setkání?

Ve Stínech horkého léta jsem se jenom mihla, Vláčil mi volal, že tady v okolí točí. Měla jsem tam roličku, když jde doktor po ulici a já kolem něj projdu. On jenom prohodí: Pavlínko, kam jdeš? A já odpovídám: Enem za kamaradku. A tak jsme se minuli. Bylo to úžasné, to už jsem žila v Ostravě. Utekla jsem ze zkoušky z Divadla Petra Bezruče a vyrazila si do Valašského Meziříčí. Pamatuju si, že jsem na něj čekala v hospodě, a když přišel, tak povídá: No kde jinde tě člověk najde, než v hospodě? To od něj sedělo, protože v té době začal pít. Dým bramborové natě točil po sedmi letech, jenomže se ale čekalo na déšť, skutečný déšť, umělý nechtěl. Bylo strašně suché léto a nepršelo a nepršelo, až v září. A pak mu v laboratoři tyto záběry zkazili, takže musel přetáčet. Když se tu zprávu dozvěděl, byl z toho velice smutný. Přesto působil pořád silným kouzlem. Mohl jste si s ním povídat a měl jste pocit, že jej znáte celý život. Byl to úžasně bezprostřední člověk. Říkal mi, proč obsadil Kukuru. Že sice vypadá jako bratislavský pásek, ale že je kus chlapa a on že ho právě potřebuje kvůli tomu chlapáctví.

Kdybyste mohla srovnat dnešní  filmy s těmi dřívějšími, na co byste ráda upozornila?

Kromě Vláčila a Štefana Uhra, se kterým jsem točila Pásla kone na betóne, jsem natáčela ještě například s panem Zacharem Lampáš pre malého plavčíka nebo s Radkem Urbanem Můj přítel d´Artanan. Kdybych měla možnost tehdejší tvorbu vystihnout, tak největší tvůrci kinematografie, Vláčil ani Uher, nepotřebovali slova. Dnes jsme zahlceni slovem a je to devalvace. Samotný Vláčil se mi tehdy svěřil, že by si přál natočit film, ve kterém by se nemluvilo, kde by se vyjadřoval jenom obrazem. O tom ten film je. Povídat si můžeme v televizi, ale film by se měl umět vyjadřovat obrazem. Ti nejlepší režiséři takto aspoň fungovali.