Ostravská opera ukončila sezónu po čertech dobrou inscenací

Bedřich Smetana to na sklonku života vůbec neměl jednoduché. Představte si, že přicházíte o sluch, způsobem nanejvýš hanebným. Slyšíte neustále jeden a tentýž tón, který se navíc vrství do různých disonancí a jeho intenzita se zvyšuje k nesnesitelnosti. A zkuste s tím handicapem vymyslet hudbu. Třeba šest symfonických básní nebo operu. Smetana ale nebyl jen tak někdo. Dokázal obojí, přestože démonů bylo v jeho životě více než dost.

Čertova stěna je zvláštní dílo. Tak trochu se vymyká ostatním Smetanovým operám. Vznikala nesmírně těžce, tempo práce bylo zpomaleno sílící skladatelovou nemocí. Přesto Smetana dílo dokončil jako svůj poslední operní opus.

Čertova stěna je stylově mnohovrstevná opera, která může být vnímána v několika rovinách. Osou příběhu je stárnoucí šlechtic Vok z Vítkovic a to, kterak k lásce přišel. Tento citově poněkud strádající muž, měl v milostném životě celkem smůlu. Žena, o kterou se ucházel (hraběnka ze Šauenburku), ho dvakrát odmítla a pak umřela. V závěti Vokovi svěřila do péče svou dceru Hedviku. Hedvika je navlas podobná své zesnulé matce a Vok se do ní pochopitelně zamiluje. Své city však dokáže korigovat. Jeho jednání je mužné a vychází střízlivě z životní reality.

Jak už to tak bývá, jeden milostný příběh na jednu operu je trochu málo. Druhou dvojici představují šlechticův první rytíř Jarek a dcera hradního na Rožmberku Katuška. Vokův rytíř si dá závazek, že svůj cit utlumí do doby, než najde svému pánovi partnerku a zajistí tak budoucnost rodu. To by samo o sobě na zajímavý příběh plný peripetií stačilo.

Smetana však přidává ještě jednu postavu, která posouvá operu směrem k pohádce. Osobnost Raracha, který strojí intriky a přináší také v jistém ohledu komický prvek, je nositelem hudebního výrazu opery. Skladatel se zde dopustil zajímavých kompozičních inovací (charakteristickým motivem celé opery jsou zvětšené kvintakordy provázející Raracha), které jsou místy velmi progresivní.

Smetanovi se povedlo mistrně vyjádřit podstatné motivy, jež jsou v předloze Elišky Krásnohorské obsaženy: milostný cit, prvek fantaskna a temných sil (zajímavá konotace k skladatelově propukající chorobě!), vtipné parafráze duchovních zpěvů v postavě poustevníka Beneše, komično provázející nevinné intrikaření i pošetilou touhu vyniknout (hradní Michálek). Čertova stěna má sice pomalejší rozjezd, druhé a třetí dějství je však ukázkou skvělého dramatického cítění.

Dramaturg Daniel Jäger si pohlídal vyváženost všech tří elementů děje (láska, komično, fantaskno). Ohleduplně vypíchnul komické momenty jen tam, kde to skutečně bylo zapotřebí. Povedlo se mu vykreslit všechny postavy opery jako uvěřitelné lidi, jednající podle dobových zvyklostí. Ve druhém dějství nechal naplno propuknout situační a gestický projev nejvtipnější postavy opery hradního Michálka.

Scénografie a výtvarná stránka ostravského nastudování se povedla. David Bazika (scéna) zvolil pro Čertovu stěnu úsporné odstínění, které svou zrnitou strukturou připomíná masivní kamenné bloky. Klášter, do něhož se chce Vok uzavřít, je vystavěn z bělostných kvádrů evokujících studenou zeď. Chladnější koloristika pozadí se dobře snese s šetrně volenými kostýmy (Marta Roszkopfová).

Hudební nastudování Roberta Jindry, který také Čertovu stěnu dirigoval, bylo opět ukázkou perfektního porozumění dílu. Dobře volená tempa, optimální dynamika a citlivá hudební charakteristika postav byla takřka mikroskopicky přesná a neobyčejně účinná. Škoda, jen že orchestr si v některých momentech čistotu nepohlídal.

Šťastně se sešlo ve čtvrteční premiéře také pěvecké obsazení. Vok Ivana Kusnjera byl správně mužný a rytířský. Aleš Briscein v postavě Jarka podal výborný výkon, stejně tak Petra Perla Nôtová (Katuška) a Dana Burešová (Hedvika).

Charakterem postav je však dáno, že nejpřitažlivějšími postavami Čertovy stěny jsou hradní Michálek (Jan Vacík) a Rarach (Ulf Paulsen). Vacík byl vynikající, jeho přítomnost na scéně byla vždy nějakým způsobem vtipná, stála za pozornost. Paulsen podal Raracha excelentně, herecky dominoval. Na scéně se neztratili ani Martin Gurbal‘ a Michaela Kapustová. Zejména Gurbal‘ opět dokázal zaujmout. Smetana v tomto díle se sborovými scénami zachází minimalisticky, přesto však byly sborové výstupy (sbormistr Jurij Galatenko) vynikající. Působivá pohybová složka díla, která byla v celé opeře velmi výrazná, je zásluhou Igora Vejsady.

Čertova stěna v Ostravě není žádný postmoderní guláš. Ostravský operní triumvirát (Nekvasil, Jindra, Jäger) se podepsal pod další vynikající inscenací. Zejména Nekvasilova režijní práce je v současné době patrně tím nejlepším, co lze na české operní scéně vidět a slyšet. Není nijak šokující, odvážná. Nejde po efektu, ale její účinek je mnohdy katarzní. Staví na zpřítomnění toho dobrého, co je příkladně v této neprávem opovrhované opeře přítomno. A dělá to po čertech dobře!