Hudba Phillipa Glasse s houslistkou Hanou Kotkovou zvedla diváky v Ostravě ze židlí

Na koncerty se zkrátka a dobře vyplácí chodit. Člověk sice musí vážit finance, ale pravdou je, že zážitek, který si někdy z živého provedení odnese, se penězi zaplatit nedá. Stejně tak se penězi nedá zaplatit to nejcennější, co máme – přírodu se všemi jejími krásami, samozřejmě zejména těmi dosud člověkem netknutými.

Jak malý je člověk, který nikdy neviděl hory, napsal jednou Jan Balabán. Vítězslav Novák to moc dobře věděl, protože hory miloval. Jeho symfonická báseň V Tatrách se vymyká programní hudbě, která někdy sklouzne k popisnosti a pošetilé snaze vyjádřit v tónech vizuální představu. V Tatrách je láskyplné vyznání přírodě, panteistické splynutí s matkou Zemí, která nás v bolestech drží v náručí, i když ji škrábeme do krve. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín zahrála skladbu jako obdivuhodně semknutou a koncentrovanou zpověď – modlitbu k horám. Lví podíl na tom mělo perfektní nastudování dirigenta Tomáše Hanuse, který v Novákově symfonické básni vykreslil detaily, jaké se běžně neslyší. Nic na tom nezměnil fakt, že hra některých členů orchestru místy nebyla úplně košer.

O Philu Glassovi se v Ostravě ví. Už jen proto, že zde nedávno byl. Také se o něm ví, že je minimalista. Co to znamená, ptáte se? Ne tak úplně vám na to mohu odpovědět. Přesná odpověď charakterizující minimalistickou hudbu totiž neexistuje. A styl každého skladatele označovaného za minimalistu se liší. Všeobecně je ale všechny spojuje několik shodných prvků: dlouho (nebo pozvolna) neměnný motorický rytmus, melodika variující jeden melodický model s nepatrnými obměnami, harmonie sugerující jednu tóninu, ačkoliv harmonických funkcí může být přítomno dosti. To vše navozuje pocit meditativní, časově neohraničené plochy. Však také minimalisté chodili pro inspiraci hodně daleko, až ke kolébkám kultury.

Taktovku nad koncertem převzal charismatický Tomáš Hanus. (Foto: Petr Grimm)

Hana Kotková je apoštol současné hudby. Nic jiného vás nemůže napadnout, když slyšíte tuto křehkou dámu, která považuje interpretaci současné vážné hudby za morální povinnost, jak řekla v nedávném rozhovoru zveřejněném v deníku Ostravan.cz.

Umělci jako Kotková jsou o to důležitější, protože daleko více zatěžkávají náš vkus, naši hudebnost a schopnost naslouchat. Není nic horšího, než ustrnout v zažitých hudebních (i všeobecných) klišé a s těmi se smířit! Kotková nesmírně obtížný Houslový koncert č. 2 Phila Glasse zahrála výborně. Právem si vysloužila potlesk vestoje. A to je velmi potěšující poselství – že současná hudba není jedovatá, nýbrž hodna pozornosti.

Z pondělního koncertu Janáčkova máje v Domě kultury města Ostravy. (Foto: Petr Grimm)

Glagolská mše dle mého soudu patří k nejoriginálnějším duchovním dílům vůbec. Čím to je? Těžká odpověď. Mši může skladatel uchopit jakkoliv. Ale pochybuji, že nějaký jiný světový skladatel použil k zhudebnění této liturgie prastarých pozůstatků svého rodného jazyka a vetknul do něho žhavou a sršící energii bouřlivých rytmů, melodických něžností i úsečností a harmonických inovací. Janáček ve dvaasedmdesáti letech předčil všechny dnešní progresivní muzikanty od art rocku přes nu metal po noise core. A kdo to neví, ať si zajde na další koncert, kde se bude jeho Glagolská mše hrát.

Janáčka má pan dirigent Hanus asi hodně rád, protože ho cítil skvěle. Jeho provedení Glagolské bylo omračující. Živelné, drásavé i hladivé. Takové se běžně vůbec neslyší. Excelentní byli všichni sólisté v čele se sopranistkou Lucií Silkenovou a tenoristou Josefem Zedníkem. Výborný byl i Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka a také Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín tentokrát zazářila.

Byl to svátek hudby. A bylo skvělé být u toho!