Prvomájový písňový maratón skončil po šesti hodinách bouřlivým aplausem vestoje

Přicházím k divadlu Antonína Dvořáka. Je krátce před třetí hodinou. Přesně před 110 lety, tenkrát to byla neděle k poledni, usedl český mistr po delší nemoci k obědu. Polévku snědl s chutí. Ihned poté se mu však udělalo nevolno a než přiběhl z protějšího domu lékař, byl již mrtev. Česká země tak přišla o jednoho z nejpožehnanějších géniů. Tomu je také věnováno celé odpoledne, kdy v šestihodinovém písňovém bloku s třemi přestávkami zazní kompletní Dvořákova písňová tvorba. Celý pořad je přenášen živě na vlnách Českého rozhlasu Vltava.

Dramaturg písňového maratonu, Martin Jemelka, zvolil chronologické řazení písní, počínaje Cypřiši z roku 1865 po poslední nedokončený Zpěv z Lešetínského kováře pro hlas a klavír z roku 1901. Z důvodů obsahové závažnosti, však na závěr zazní „starší“ Biblické písně.

Róbert Pechanec a Jaroslav Březina během koncertu v Divadle Antonína Dvořáka (Foto: Martin Popelář)

Program je rozvržen do čtyř dílů. Čest zhostit se nesnadného interpretačního úkolu mají Pavla Vykopalová (soprán), Slovenka Jana Kurucová (mezzosoprán), Jaroslav Březina (tenor), Tomáš Král (baryton) a Jan Martiník (bas).

Dějství první

Velmi zajímavé. Mladý, vlastně čtyřiadvacetiletý Antonín Dvořák, právě zamilovaný do herečky Josefiny Čermákové. Jak se asi mlčenlivostí a uzavřeností proslulý skladatel musel trápit, když jeho city, které k této krásné dívce choval, očividně nebyly opětovány? Z tohoto láskyplného vzedmutí se Dvořák doslova vypsal písňovým cyklem Cypřiše na slova Gustava Pflegera-Moravského. Písně jsou uvedeny v české premiéře v originálním českém jazyce. Zpívají střídavě Jaroslav Březina a Tomáš Král. Březina od počátku přesvědčuje jistějším uchopením deklamačně nesnadného textu. Král ale boduje hned v následujících Dvou písních pro baryton a klavír na slova Adolfa Heyduka – opět světová premiéra!

Písně pro hlas a klavír na slova Elišky Krásnohorské, které zpívá takřka operním způsobem slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová, mne baví. Jsou skutečně vtipné, jazykově brilantní. O to víc mně vadí každé ř a š ve druhé písni Překážky. V posledních dvou písních (Sirotek a Rozmarýna) prvního dějství se představuje Pavla Vykopalová. A její zpěv mne přesvědčuje dvojnásobně: je nenucená, nepřehrává, intonačně naprosto perfektní.

Pěvkyně Pavla Vykopalová během Dvořákovského písňového maratónu. (Foto Martin Popelář)

O přestávce loudím dojmy z účastníků maratonu: „Já myslím, že je velice pěkný, překvapilo mne to“, odpovídá starší pán na hodnocení prvního dějství. Na otázku kdo jej prozatím nejvíce zaujal, odpovídá, že ty ženy. Mladý fanoušek klasické hudby, který na sebe vzápětí prozrazuje, že je studentem dramaturga Martina Jemelky, také vyzdvihuje zpěv obou ženských protagonistek večera. Mně osobně připadá, že štafetu prozatím vede Březina s Vykopalovou. Uvidíme, jak se závod bude vyvíjet v další části.

Dějství druhé

Další písňový blok zahrnuje období, kdy se Antonín Dvořák propracoval k prvním úspěchům. Některé písňové cykly jsou dokladem jeho umělecky stoupající progrese. To dokládají například Večerní písně na slova Vítězslava Hálka. V těchto dodnes živých poetických skvostech se poprvé publiku představuje s velkou účinností ostravský rodák Jan Martiník.

Další náhodně oslovení posluchači o druhé přestávce opět posouvají na první příčku Pavlu Vykopalovou. Výborně se však umisťuje také Martiník. Lidé tráví čas k vydýchání rozličně – posedávají v parku před divadlem, nebo – v mém případě – zhlížejí krásnou výstavu Střepy ostravského výtvarníka Aleše Hudečka, jež je ve foyeru divadla instalována.

Třetí dějství

Je hodně vyrovnané. Začíná hudebně impozantně: Tři novořecké básně strhávají originalitou hudebních myšlenek i Královým nasazením. Dále zazní proslulé Cikánské melodie na slova Adolfa Heyduka v původní německé verzi. Provedení Aleše Březiny je pro mne osobně prozatímním vrcholem maratonu. Téměř obdobně skvělých je vzápětí Šest písní pro hlas a klavír na slova Gustava Pflegera- Moravského, jež v interpretaci Pavly Vykopalové zaznívají ve světové premiéře. Vykopalová se pak ještě zaskví ve dvou písních na lidové texty. První z nich Ukolébavka je jedním z nejúžasnějších bodů maratonu. Sopranistka vložila do křehké průzračné poezie o uspávání děťátka celé své srdce. Poslední známý cyklus V národním tónu zní v podání Jany Kurucové. Herecky nejdominantnější pěvkyně Kurucová si tento cyklus vychutnává a odvádí pěvecky suverénní výkon.

Přestávka. Loudím dojmy potřetí. Dvě posluchačky, které na sebe prozrazují pěveckou profesi, jsou poměrně rozčarovány z vystoupení Kurucové. Také reptají na její ř a š a nechápou, proč nebyla oslovena nějaká česká umělkyně. Tak nevím, Kurucová rozhodně nezpívá špatně, její nasazení a nadhled jsou velké. S tou výslovností však dámám musím dát zapravdu.

Čtvrté dějství

Čtyři písně na slova Otilie Malybrok-Stielerové jsou z Dvořákova díla poměrně neznámé. Nutno ovšem napsat, že neprávem. Asi to bude tou němčinou, protože jde o zdařilé dílo překypující hudební invencí. Další dílo Písně milostné je opět přepracováním Dvořákova srdečního písňového opusu Cypřiše. Tentokrát bez mladistvých deklamačních prohřešků. Následující Ukolébavka pro hlas a klavír z roku 1895 zaznívá ve světové premiéře. Píseň je to ale poměrně obyčejná. Předposlední písní maratonu, který se postupně chýlí do finále, je Zpěv z Lešetínského kováře. Tady má Tomáš Král o poznání zajímavější roli. Je to hudebně i dramaticky neobyčejně zajímavá píseň. Na závěr přichází Jan Martiník a uzavírá maraton Biblickými písněmi. S drobným textovým prohřeškem ve druhé písni se vyrovnává bez ztráty vavřínu a důstojně celý maraton uzavírá. Obecenstvo se ihned staví do pozoru a odměňuje všechny pěvce srdečným nekončícím potleskem. Mistr Dvořák by byl spokojen.

Róbert Pechanec, Tomáš Král, Pavla Vykopalová Jana Kurucová a Jaroslav Březina. (Foto Martin Popelář)

Večer by nebyl úplný bez několika posledních vět. Pěvce doprovázeli klavíristé Róbert Pechanec, Martin Kasík a Alexandr Starý. Z těchto tří byl na pódiu nejčastěji přítomen slovenský pianista Pechanec. A nutno dodat, že to byla šťastná volba. Ne nadarmo jej provází pověst vynikajícího korepetitora.

Celý maraton uběhl žel až příliš rychle. Prokázal, že Dvořákova hudba, byť může někde mít slabá místa, je ve svém celku nezpochybnitelným národním pokladem. Něčím, co je třeba opatrovat, chránit, chlubit se tím a pečovat o jeho dobrou pověst. Ostravskému písňovému maratonu se to v den mistrova výročí povedlo.

Je lhostejno, kdo doběhl do finále jako první. Ale všichni běželi s chutí a láskou v srdci.