Dekameron Pavla Helebranda je hravé divadlo plné hudebně herecké kreativity
25.4.2014 00:01 Martin Jiroušek Divadlo Recenze
Boccacciův Dekameron patří ke stálicím evropské kultury. Svěží renesanční dílo už od doby svého vzniku vyvolává pozornost a pokud v současnosti zaujímá stěžení místo v čítankách středních škol, neznamená to, že by se za ta staletí stalo pouhou povinnou četbou. Naopak, sahají po něm s chutí filmaři, divadelníci i hudebníci. Dva poslední obory se navzájem proplétají v nejnovější variaci na Dekameron, kterou mohli ve čtvrtek večer vidět návštěvníci multižánrového centra Cooltour.
Mladičká pohanka Alibech (Veronika Holbová) chce s nadšením sdělit jeptišce (Simona Mrázová) jak na poušti zaháněla dábla do pekla.
Foto: Werner Ullmann
Dekameron ostravského skladatele Pavla Helebranda a produkční Ilony Kučerové je hudebním divadlem. Tak to ostatně stojí i v podtitulu inscenace. Pět příběhů je propojeno kolektivním herectvím, zpěvem i živou hudbou.
Nejprve je tady jedna peprná ochutnávka Jak zahnat ďábla do pekla. Peklem se samozřejmě míní ženské přirození a ďábel je ryze mužským atributem. Pak přichází notorický svůdník Němý zahradník, asi nejznámější Boccacciův rozverný příběh, který je následován neméně prohnaným Slavíkem – střídajícím hru loutek a herců. Jako čtvrtý minipříběh se přichází představit záletná zpěvohra Parohy za parohy a finále obstará mravoličných Tři sta lir. Tedy ve výsledku se jedná o „pentameron“ a číslo pět souzní s hereckým obsazením pětice protagonistů, kteří diváky baví po celou hodinu.
Veronika Holbová, Simona Mrázková, Juraj Čiernik, Petr Němec a Michal Sedláček. Překvapivě jenom Michal Sedláček, jehož sólový výstup s růží inscenaci uvádí, je profesionální herec, ti ostatní jsou profesionálními zpěváky – sopranistky, basista a tenorista, ale v herectví si se svým kolegou v ničem nezadají a suverénním způsobem mu konkurují. A také on se hudebně ukazuje v nejlepším nasazení. Herecká souhra se zpěvem skvěle ladí s živým komorním orchestrem ve složení Vladimír Liberda (housle a viola), Magdaléna Liberdová (flétna), Eva Dajčová (kytara) a Ilona Kučerová (violoncello).
Boccaccio je i dnes vnímám především jako autor trefující se do vkusu lidové zábavy, Helebrandova inscenace jej vidí sice také tak, přesto si nenechává ujít kouzlo divadelní metafory. Erotika tak ztrácí na popisnosti a s pomocí jednoduchých prvků s hravým pojetím zaručeně pobaví i polichotí.
Všechny choulostivé scény se odehrávají nepřímo za bílým prostěradlem, na které se promítá lechtivá stínohra, za truhlicí nebo pod stolem. Výkřiky a vzdechy jsou o to barvitější, a pokud dojde na svlékací scény tak donaha jdou skutečně jen dřevění hrdinové. Akce střídá akci a hudba provází zpěv propojený se vším všudy včetně nenápadných, ale o to vděčnějších momentů jako je imitace skutečných zvuků jednotlivými hudebními nástroji – třeba slavík a viola.
Dekameron občas pobaví pitoreskními momenty, kdy se na scéně objevuje neuvěřitelný kostým (Sedláčkův makabrózní Dottore) nebo překvapivá loutka (stále se vznášející kolibřík v rukách Petra Němce i celého kolektivu). Na začátku exceluje Michal Sedláček, posléze se do popředí dostává rozený komik a exhibicionista Juraj Čiernik, který jakoby s některými svými gesty vyběhl přímo z komiksového plátna. V epizodě Parohy za parohy, kdy se Dekameron dostává do druhé půle, pozvolna ovládá jeviště, až mu publikum v jeho strhující exhibici leží u nohou. Na lopatky jej umí položit jednoduchými výstupy, ale díky kolektivní brilanci se celý kus drží na asi nezdařilejším místě dlouho svého vrcholu.
Syntézou je pak epizoda pátá a poslední, kdy se Čiernik ocitá v hereckém duelu se Sedláčkem, mají parádní scény a divák milující divadlo proměn, kejklí, paruk a skečů si přijde na své. Naštěstí toto není divadlo epizod nebo vynikajících momentů.
Pavel Helebrand a Ilona Kučerová po svých předchozích spolupracích jako Jesličky svatého Františka nebo Kytice dosahují dalšího vrcholu. Léto je sice zatím ještě za dveřmi, ale tento Dekameron svou bezuzdností, hravostí, hudebností a malebností vybízí skoro už teď k horečkám sobotních nocí. Finální scéna pak patří symbolicky zrození nemluvněte, všichni jsou zadobře, a tak to vlastně má dle renesančního Boccaccia přeci být.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.