Detektivce Podivný případ se psem vévodí herecký výkon hlavního představitele

Psa paní Shearsové (Pavlína Kafková) někdo zabil vidlemi, policie na místě přistihla autistu Christophera (Robert Finta). Chlapec odmítá komunikovat a nakonec policistu napadne. Christopher je ale nevinný a navzdory svému handicapu se rozhodne skutečného vraha najít.

To vůbec není jednoduché, protože Christopherův otec (František Strnad) mu pátrání zakazuje. Fakt, že psa ve skutečnosti zabil právě otec, se ale ukáže jen jako jedno z mnoha překvapení, které na Christopha ještě čekají.

Nic z toho ale na jevišti ve skutečnosti neuvidíte, protože jako publikum jste součástí experimentu, který vede terapeutka (Lada Bělašková), a ačkoliv je Christopher v danou chvíli „skutečný“, jeho protihráči na sebe své role pouze berou, takže je to poněkud krkolomné divadlo na divadle, kde si občas jako diváci nemůžete být úplně jisti, jak to vlastně je.

Ale Christopher je skutečný. Přestože by každý autista byl z kolektivního divadla k smrti vyděšen, podstupuje riskantní roli, překonává sám sebe a o tom vlastně celá hra je.  Navíc je postavena na strhujícím hereckém výkonu zatím nepříliš známého Roberta Finty, který je tak autentický, že musí mít něco z autismu skutečně v krvi.

V Klimszově režii podává Robert Finta maximálně soustředěný výkon a jeho hra se stává velkým diváckým zážitkem. Pokud ovšem na zjevně dramatickou hru přistoupíte a dvě hodiny strávené s labilním autistou v poměrně malém prostoru zkušebny Divadla Antonína Dvořáka nebudou po určité době kontraproduktivní. Přeci jen psychicky méně odolní diváci by tuto náročnější autoterapii mohli vnímat i jako kardinální otázku míry tolerance, tedy nakolik pro ně ještě lze a nakolik už nelze podobné jedince tolerovat.

Christopher třeba nerozlišuje mezi smrtí zvířete a člověka a nemá smysl pro metafory. Je mu patnáct a klidně se počurá v okamžiku vzrušení na veřejnosti. Pokud mu chcete pomoci a chytíte jen za rameno, může na vás vytáhnout svůj švýcarský kapesní nožík. Ovšem jeho „nevinné“ detektivní pátrání po vrahovi psa paní Shearsové vede k velmi překvapivým zjištěním, která jeho samotného významně ovlivní.

Příběhy o autistech bývají v centru zájmů zábavního průmyslu a často je možné s jejich sentimentalitou udělat plánovanou díru do obecného povědomí. Stačí jmenovat Rain Mana nebo Forresta Gumpa. Naštěstí Národní divadlo moravskoslezské má s podobným typem her o lidech z okraje společnosti své zkušenosti, a tak se Podivný případ se psem ocitá v polovině této třenice. Samozřejmě sentiment v okamžiku volání matky a odezvy dítěte může být i protivný, když se přespříliš zdůrazňuje, na druhou stranu matka (Renáta Klemensová) není žádný beránek a kdo by čekal rozpad rodiny, musí být docela hodně překvapen jejím závěrečným stmelením.

Jako vždy jednoduchá a funkční scéna Marty Rozskopfové tentokrát překvapí svou pestrostí. Jakoby chtěla zdůraznit barvitost vnitřního světa nemocných, ale může to být vlastně jen tak mimovolně zkrášlené prostředí terapeutické dílny, která by měla působit na mládež nenuceně.

Na malém jevišti sedí na židličkách herci, stavebnicová scéna hýří barvami. Nechybí na ní ani sprejerské motivy. Práce s fragmenty scény a kulisami předepisuje samotná hra, využití je funkční, ale protichůdné vůči tvrzení, že Christopher nemá smysl pro metafory. U stropu sice vězí vypouklé zrcadlo, ve kterém se dění groteskně odráží, ale tento moment je asi z celé hry nejméně věrohodný. Stejně nevěrohodný jako živé zvíře na scéně, které je Christophovou hračkou, oblíbenou krysou, ve skutečnosti ale ochočeným potkanem.

Ovšem tyto momenty hravě zastiňuje skvělý herecký výkon hlavního představitele. Teprve pak jsou tady další spoluhráči včetně vedoucí terapeutky Lady Bělaškové, ale i „zlého“ otce Františka Strnada a jiných.